© Antropark 2006, Ilustrations © Libor Balák, Persona - odhalená tvář pravěku

Autenticita antropologického materiálu

,,A Ty, člověče, který v tomto mém úsilí odhaluješ obdivuhodná díla přírody, usoudíš-li, že je ničemností ničit ji, pomysli, že je věcí nad jiné ničemnou vzít život člověku, pomysli, jestliže toto jeho složení se Ti zdá podivuhodně dovedné, že to je ničím vzhledem k duši, jež přebývá v takové architektuře, a skutečně, ať je jakákoli, je věcí božskou, nech ji tedy bydlet v jejím díle podle libosti a nedopusť, aby Tvůj hněv nebo zlomyslnost zničily takový život, kterého si ten, kdo jej nectí, opravdu nezasluhuje“

                                                                                     Leonardo da Vinci

     Prvním okruhem zájmu je výpověď materiálu k antropologickému typu člověka. Například Gerassimov a jeho škola se vždy u rekonstrukcí podob podle lebky gravettienců pohybuje u podoby typických Evropanů (nebo takových typů, které lze i v současné Evropě poměrně snadno najít). Jindy například u volných ilustrací Beneše a Dvorského vidíme u ženy jakési australoidní rysy činící její obličej pro nás naprosto nevábným (i když srovnání Dvorského a Gerasimova je pro přístup k studiu, medodiky a zpracování materiálu podoby absolutně nesrovnatelné). Lebky z moravského reálného a sádrového gravettienského osteologického souboru (originály předmostského hromadného hrobu byly zničeny v polovině minulého století) ukazují, značnou variabilní škálu provázenou především kulatými očnicemi, nevýrazným kořenem nosu, nejčastěji širší bradou. U mužských lebek vidíme nejčastěji relativně nižší temeno, zato v týle je hlava prodloužená dozadu. Nadočnicové oblouky jsou různou měrou rozvinuté, většinou u dospělých mužů jsou dobře patrné. Čelo je v některých případech šikmější, ale asi né tolik jako u některých současných Australců (lebka současného Australce s velmi nízkým a dozadu ubíhajícím čelem je ve sbírkách ústavu Anthropos v Brně). Vrátíme-li se k tvaru obličeje, nevykazují moravské (ani sungirské) lebky žádné extrémní rozšíření lícních kostí, na druhé straně jsou prosty velmi úzkých nosních štěrbin.

           Některé lebky můžeme označit za lebky typických Evropanů, u jiných jsme na rozpacích. Zvláště když uvážíme, že mitochondriová DNA určuje už u 35 000 let některé společné předky pro některé Evropany a některé indiány (s následnou diferenciací genetického driftu a navíc se počítá v rámci mladého paleolitu několik zasídlovacích vln pro Evropu a je možné, že další pozdější typičtí Evropané mohli přijít ještě později).

      Samozřejmě, že rozčilující se laikové na mojí výstavě hanící ,,přílišnou modernost“ vlastně jen reagují na fakt, že v kožešinovém kabátě, koženém oděvu, nebo nahé a přizdobené vidí Evropany. Takto jsou přece zvyklí vidět jen jiné typy a rasy ostatních lidí, ale ne Evropany (a tak se je snaží odtamtud ,,vysvobodit“). Předvádění tělních ozdob a účesů je vlastně parketou na které byli zvyklí vídat Afričany, Védy, indiány a eskymáky nebo nějaké jiné pro nás exotické lidi. Určitě by nikoho nenapadlo, abychom známé africké účesy zaměnili za rozcuchané vlasy a ani by nikoho nenapadlo, že by měli být indiáni, indiánky, Malajci, Malajky nebo Kungové špinaví. Ale tady, když vidíme před sebou Evropany v takto jiných souvislostech, nedokážeme to většinou jen tak přejít a něco s tím chceme udělat. Pokud zjistíme, že je odtud nevysvobodíme, chceme ulehčit našemu podvědomí s nalhávkou (vyrovnáním se s rozporem), že to tedy nebudou možná zase úplně stejní lidé jako jsme my. Většinou je pak chceme označit za ony, tedy né za my. A jako oni by měli být jinačí a neměli by se chovat jako my a vypadat jako my. Jsou to naši předci, ale v naší kultuře na ně už několik generací nahlížíme jako na primitivy, kteří jsou daleko horší než my a proto jsou to oni, tedy jedná se o staré známé vyšinutí se všemi jeho stupni. Snažíme se je jen zaškatulkovat a blížeji označit. Vlastně je to stejně praštěné jako nápad, že někdo, kdo není my, ale oni, bude nosit také viditelné vnější označení jako například žlutou Davidovu hvězdu. Stejně jako kreslit žlutou hvězdu na některé lidi odmítám se vší razantností také nebudu kreslit rozcuchané vlasy a špínu na gravettience.

Zpět k podobě

    Při určení výšky rtů a tvaru úst je potřeba vzít v úvahu, že někdy jsou zuby částečně zbroušeny a že byly původně vyšší. Nebo, že zobrazované sestavení lebek je umělé, aby byly dobře patrny celé zuby mandibuly. U normálního živého člověka je však celá horní část (mezi třetinou a polovinou) spodních řezáků skryta za spodní částí řezáků maxily.

     Při určení šířky nosu nevíme zda přidat podle evropské normy či zohlednit jiné hledisko (např. míry pro negroidní nos). Proto s velkou úlevou vítáme dva portréty gravettienského původu, které nám ukazují jak celkový tvar obličeje a nosu. Vidíme, že v rámci variační šíře jsou oba obličeje odlišné, francouzský nález je širších lícních kostí a nevýrazné brady. Nos je širší avšak není typicky negroidní. Moravský nález naopak ukazuje štíhlou protáhlou tvář s jemnou modelací jaké známe u ženských lebek. Nos je tvarován jako průměrně jemně širší. celkově nízký u kořene, méně výrazný na horní bázi kosti nosní a výraznější v samotné oblasti chřípí. Ani jeden evropský portrét tedy nenese znaky jaké známe z další variační šíře evropských mladopaleolitických lebek, kdy registrujeme výrazné nosní kořeny naznačující orlí nos (Kostěnki, Cro Magnon). Takové jasné typy ani nejsou v antropologickém materiálu gravettienské Moravy. Orientaci však zkresluje fakt, že řada lebek má právě tyto partie tenkých kůstek ztraceny.

      Úzké očnice, které by poukazovaly na hluboko posazené oči tzv. bez horních víček jsou jen u jednoho mužského jedince z Předmostí a pak až například v Kostěnkách. Ačkoli mandibuly se jeví většinou široké v partiích kolem brady a nevytváří většinou mnoho prostoru pro jemné a drobné rty (rty však mohou být velmi krátké od koutku ke koutku), vidíme, že například mandibula ženy z DV je proti tomu dostatečně gracilní (v porovnání s ostatním moravským materiálem). Proto rekonstrukce ženy z DV od M. M. Gerasimova může být skutečně považována za dostatečně reprezentativní a to i z důvodu porovnání s dalším dolnověstonickým portrétem.

Podoby gravettienců

Precizované portréty gravettienců původně vytvořeny gerasimovou školou. Nahoře chlapec a muž ze Sungiru, dole žena z Dolních Věstonic a děvčátko ze Sungiru. U tohoto vzorku populace jsou přítomny různé typy různých částí obličeje jakožto různé tvary hlav, stejně jako u dnešní variační šíři současných Evropanů.

      Důležitým z výtvarného hlediska je pochopitelně i profil. Mužské čelo jsme již probírali a zbývá dodat, že ženské čelo např. u ženy z DV je vertikálně rovné mírně tvarované prohloubením uprostřed, tak jak je to časté i dnes. Horní okraje očnic jsou předsazené spodním, jako u Evropanů a určitě tak můžeme vyloučit asijský vzhled oka. Maxila je u ženy z DV téměř ve vertikále s čelem, tedy není nutné, aby byla maxila vždy výrazně předsazená čelu. Je to znak, který bychom asi počítali za velmi moderní, ale variační šíře moravské kolekce je v tomto směru velmi pestrá. Naopak u moravského materiálu téměř chybí velmi výrazné dopředu vyčnívající extrémní brady, ale když víte, kde hledat, najdete je v osteologickém materiálu z Pavlova. Mandibuly jsou v obrysové linii obličeje méně výrazné či evropsky normální. V rozdílnosti muže a ženy vidíme klasický případ dimorfismu srovnáme-li mandibulu muže z Brna II a ženy z DV.

Tyto čtyři profily lebek z Předmostí ukazují v obličejové části různé varianty čela,kořene nosu, sklonu horní čelisti a posazení a tvaru spodní čelisti.

Mandibuly (spodní čelist) jedince Kostěnki 14 nahoře a dole jedince Pavlov II  jsou nádhernou ukázkou anatomické variační škály lidí v gravettienu. Výrazná dopředu rostlá brada patřila do normálního reálného světa z doby lovců mamutů, podobnou známe i z Brna II. 

Obličejové části lebek z Předmostí ukazují evidentní rozrůzněnost tvarů a velikostí očnic a nosu. Spodní frontální pohled patří dítěti.

       Dodatečně jsem našel stařičký článek z časopisu Pionýr, snad někdy z konce 70.let, jako kluk jsem si ho vystřihl a schoval, protože byl o M. M. Gerasimovi, jehož prácí jsem byl zcela vždy fasinován. Právě tady na příkladu laika na prehistorii – redaktora, který se setkává se skutečnou tváří z pravěku (tváří v tvář) je vidět vnitřní zápas pisatele článku, kdy se vyrovnává jeho vnitřní nesouhlas s realitou a ,,se snaží si to nějak porovnat“ :

      ,,… Z archeologického průzkumu paleolitické osady v Dolních Věstonicích pochází také lebka, podle níž byla rekonstruována tvář dívky. I když dobře víme, že ona dívka žijící před sedumadvaceti tisíci lety, se sotva dokázala vyjádřit souvislou řečí, a o psaní a počítání neměla ani ponětí, má tak bystrou tvář a vysoké čelo, jako by se za ním ukrývaly znalosti matematických vzorců nebo mluvnických pravidel několika jazyků. …“   

        Pisatel měl evidentně znalosti čitatele Štorchových románů a chudák ani neměl tušení o ,,počítacích“ hůlkách nacházených právě v pavlovienu. A je pravděpodobné, že i popisovaná žena nebo někdo z jejích blízkých znal i jazyky svých sousedů na jihu, severovýchodu i severu a že tedy možná skutečně hovořil několika jazyky. Naopak kdybychom pisatele zaměnili z věstonickou ženou, chodila by tato v roláku po výstavě a možná úplně stejně předpojatě a zároveň zmateně hodnotila někdejšího redaktora nyní co by rekonstrukci.

      Tím jsme se dotknuli i oblasti obličeje jako určité výkladní skříně, která podává informaci. Obličej nese řadu měnitelných výrazů, ale sám je-li v klidu, nese v rámci vlastní individuální podoby také nějaký výraz. Tento je takto čten okolím jako přirozená persona. Tím je jedinec vmanipulováván okolím do nějaké role, pokud ji dotyčný příjme je jeho vizáž obličeje v souladu s jeho chováním a někdy i společenským postavením. Je to však jen určitá povrchní podobnost, protože nezohledňuje individuum jako jedince, který prošel už určitým vývojem, vypadal jinak (mimino, dítě, mladý člověk…) a byl utvářen specifickým prostředím a vztahy, které mohly být zcela protikladné vůči závěru, který bychom si mohli udělat z výrazu jeho obličeje v pozdější době. Takové nahlížení na jedince (podle trvalého /převažujícího/ výrazu tváře) je tedy určitě velmi důležité a existuje v reálném hodnocení jako určitá specifická řeč těla. Někdy je však takové hodnocení přeceňováno, je od něho očekáváno více než může nabídnout a velmi lehce sklouzává do jevu ,,Pigmalion“. Proto hodnocení vlastností paleoetnik na základě připisování schopností podle tváře a výrazu tváře může bude určitě velmi, velmi předpojaté obzvláště uvědomíme-li si, že skuteční paleolitičtí lidé na naši reakci už neodpoví protireakcí. Když je budeme považovat za primitivy nikdy se tak ve svém životě chovat nebudou, protože ten už proběhl a nemůžeme ho už vůbec změnit.

      Ještě mě napadá, když si po sobě čtu, čelo vertikální, jinak vidí úhel čela antropolog, kterému leží lebka na spodním okraji mandibuly na stole tedy v horizontále a jinak výtvarník zkušený portrétista, který si hned natočí lebku bradou směřující dolů a dopředu spodním okrajem mandibuly k podložce v úhlu kolem 30-45 stupňů. Natáčením lebky (nosem nahoru a dolů) se tak přirozeně mění i relativní úhel čela. Jen výtvarník trdlo zblajzne antropologovi silně dozadu ubíhající čelo tím, že nechá spodní okraj mandibuly v horizontále. V naší variační šíři má také řada lidí nízké dozadu ubíhající čelo, ale v běžném živém úhlu a u živého člověka to prakticky nevnímáme.

         Nesmíme postupovat jako běžní rekonstruktéři obličejů, vzít lebku nedívat se napravo nalevo a najednou světu předvést podobu. Pojďme na to jako malíři portrétisté. Součástí portrétu je totiž vždy i krk, který dovede opticky obličej i prodloužit a některé typy lordózních krků dodají jistou vznešenou eleganci. Matiegka v Homo předmostensis II se věnuje celé  kostře a to i krkům, ty mu u většiny jedinců vycházejí jako proporčně kratší s výjimkou jedince č.III. Kratší krky (podobné jako u Australců a dalších typů lidí) a občasné profilování progresivního znaků odpovídá někdejšímu stavu genetického driftu. Ale takové typy najdeme i dodnes v naší evropské populaci. (Ale naproti hlavička z Brasempoy zrovna předvádí dlouhý štíhlý krk)

        K postavě přerovských pavlovienců se dovídáme o kulatějším hrudním koši, jehož tvar vyplývá z tvaru dochovaných klíčových kostí (naopak dlouhé rovné klíční kosti u sungirského muže svědčí o neobyčejně širokých ramenech) a ruce jsou relativně tenčí a velmi dlouhé a úpony svědčí o značné síle. Obzvláště déltového (rameního) svalu. Matiegka registruje až na jednoho leváka praváctví a upozorňuje na praváctví i u neandrtálců. Nohy předmostských lidí už takovou extrémní délku jako ruce postrádají, ani svalové úpony nejsou nijak extrémní. To jsou informace pro toho, kdo zastává nekritické nadšení pro příchod dlouhorukých a dlouhonohých Afričanů a chtěl by, aby takoví Evropané zůstali a s chladem se vyrovnali jen pomocí oděvu. Což by podle této fikce dávný praprapraevropan (předek neandrtálce) nezvládl a musel se přizpůsobit zkrácením nohou a rukou a tak vznikl neandrtálec.

     Evidentně tato morfologie předmostských lidí toto nepotvrzuje a navíc, když si vezmete tabulky pro poměry jednotlivých kostí dolních končetin u současných Evropanů (str Gould a Stringer). Zjistíte, že například Laponci mají poměrové indexy kostí nohou stejné jako neandrtálci a nikdo Laponce ani Laponky ba ani Lapončata nepodezírá, že by potajmu chodili bez kalhot, sukní a dalšího skvělého oděvu zabraňující podchlazení a omrznutí a odpadnutí. Navíc poměr délky kosti stehenní a kosti holení prozrazují především rychlost jakou se daný tvor pohybuje. Zmenšující se holení kost ukazuje zhoršení běžeckých schopností (omezení běhu v chladném prostředí, aby nedošlo k zbytečnému výdaji drahocenné energie) a naopak.

Poznámka o dlouhých a krátkých nohou

       „Nežli učiníš z (tohoto) případu obecné pravidlo, vyzkoušej jej dvakrát či třikrát a dávej pozor, zda pokusy dávají tytéž výsledky“

 Leonardo da Vinci                                                                                                                                                               

         Zmenšování orgánů směrem na sever se týká především nepohyblivých aparátů, kdy se zkracuje cévní systém spolu s celým orgánem, jako například ve vnějších uších. Nohy jsou pohybový aparát a ty se takto jednoduše nedají do takového procesu začlenit. Sledujeme proto v teple levharta i jaguára a určitě nebudeme jaguára s jeho krátkýma nohama posílat na Sibiř, víme prostě, že pohybový aparát předně reaguje na topografii a průchodnost prostředí, nikoli přímo na klíma. Allenovo pravidlo je jistě výjimečné, co se týká uší, ale u pohybových aparátů má evidentní problémy se zobecňováním a rozhodně vůbec není stoprocentní, ale jen rámcové a nedá se sním spolehlivě velkoplošně pracovat. Kdybychom se my sami chtěli opřít o něco, co má takové problémy se zobecňováním a jen o to, bez ohledu na ostatní materiály, pak by naše představy v rámci Slovníku pojmů rekonstrukční paleoetnologie (www.volny.cz/antropark) byly nekompromisně klasifikovány jako monodisciplinární ,,rekonstrukce“ a dostaly by se tak pod pseudovědu a pseudorekonstrukce. Je ale zajímavé, že samotní zoologové znají víc takových vlivů na tvarové a velikostní formování tělních partií. Příkladem jsou jelenovití, kde by jste čekali krátké nohy na severu, stejně jako nejkratší parohy, protože v mrazu vedou chlad rovnou do lebky a ohrožují přijatelnou teplotu mozku. Navíc na severu budou muset šetřit s energií a nebudou rozhodně patřit mezi dobré běžce. V reálném světě jsou jelenovití obyvateli otevřených krajin, lesů i pralesů, ale jen někteří jsou vytrvalí  opravdu schopní běžci. Těmi schopnými běžci jsou vlastně jen a právě severští soby. A celková vizáž jelenovitých je zajímavá také kvůli parohům, ty druhy, které je nemají musí před samicemi bojovat, aby doložili svoji sílu a naopak ty druhy, které svoje zdraví a sílu ukazují již skrze paroží jsou posuzovány na jejich základě. Samci sice zápasí mezi sebou, ale nemusí již před samotnými samicemi, aby je očarovali – šetří to čas a energii. Takový prosperující samec s velkým parožím bude mít nesilnější potomky, které budou mít nejvíce nejkvalitnějšího mléka pro rychlý růst mláďat. A to je na severu velice rozhodující faktor, který vede k tomu, že sob je mezi jelenovitými nejlepší běžec a má největší a navíc lopatkovitě rozšířené parohy.

        To jsou evidentní souvislosti, které u jelenovitých registrujeme a ještě můžeme dodat, že k způsobu pohybu v terénu a sexuálním znakům zdatnosti za přírodního výběru patří i strategie získávání potravy. Ta je nejzřejmější u severského losa, který za rostlinou vegetací často vstupuje i do vody. Právě jeho nohy jsou v poměru k tělu mezi jelenovitými nejdelší, přesto, že rozhodně není los zrovna vzorem rovníkového stepního zvířete.

         Malá postava krátkonohých neandrtálců rozhodně neznamená severskou adaptaci přesahující bariéru lidské kultury, a že jsou nějaké potíže kolem uplatňování jednoduchých fyzikálních jevů vidíme například u úplného vynechání jiného pravidla, které mluví o zvětšování těla směrem na sever oproti rovníku. Totiž o takzvaném Bergmannovu pravidlu (Heráň,1982, 49). V reále i toto pravidlo má určité potíže ze zobecňováním a platí především v některých konkrétních případech (především u mořských savců, ale i tady mě moje nejstarší dcera Zuzana upozorňuje, že třeba i obyčejný všem dobře známý tuleň je menší v severních oblastech a větší v jižních). Člověk se naopak zmenšuje a zkracuje si končetiny v pralesích, vzpomeňme na jihoamerické indiány, malajské trpaslíky, ale také v teplém tropickém africkém pralese žijící Pygmeje (ale to byli neandrtálci zase větší). Souvislost s délkou končetin je silně komplikována s charakterem krajiny a pohybem v ní. Dokonce se objevuje někdy mezi prehistoriky spekulace, že Moderní člověk Homo sapiens sapiens se době ledové přizpůsobil změnou chování, proto mu dlouhé končetiny zůstaly. Kdežto hloupí neandrtálec nedokázal na změnu reagovat změnou chování a tak musela nastoupit změna poměru končetin a trupu. V reále když se začněme o tuto koncepci zajímat zjistíme velmi záhy, že už učebnice pro vysokoškolské studenty Srovnávací psychologie a etologie od Fraňkové a Bičíka v kapitolce Evoluční historie poukazují na ,,Evoluční studium ukázalo, že se vlivem změny vnějších podmínek (klimatu, potravních zdrojů) často mění nejprve chování a druhotně dochází k morfologickým změnám." (1999).  Moderní člověk není nějakou supervýjimkou, která by dělala něco výjimečného. A zase naopak u neandrtálce vidíme odejmutí určitých významných vlastnosti, které připisují jiní vědci kdejakým veverkám. 

        A u samotného moderního člověka můžeme sledovat u některých etnik relativní zkracování určitých částí končetin proti trupu (např.Laponci a Eskymáci). Takže tohle jsou možná také primitivní etnika, která místo nové kultury se raděj fyzicky přizpůsobí? Naproti tomu naši předmostští lovci mamutů mají dlouhé horní končetiny, takže měli daleko lepší materiální kulturu než Eskymáci a Laponci? S přímou aplikací některých dnes vyslovovaných tvrzeních o rozdílu mezi neandrtálci a moderním člověkem směrem k dalším praktickým příkladům v procesu zobecnění, můžeme sledovat závažné potíže, takových postojů. Spíš to vypadá jako hledání ,,důvodů" proč moderní člověk ,,zaslouženě a oprávněně nahradil" v Evropě neandrtálce. A to podle mytologického klíče a mytologických rolí, kdy ten dobrý nahrazuje toho nehodného. A zase se dostáváme spíše k psychologii a Jungovi.  

Robustní nebo gracilní?

    Někdy se setkáváme s rozšířenou představou, že čím geologicky starší člověk, tím je robustní a naopak. Otázka jestli se dá plošně uplatňovat taková představa je velkou otázkou umocněnou někdejším vystoupením pana doktora Vančaty s tvrzením, že skrčená kostra ženy z DV je v podstatě robustní ( Ve službách archeologie, Brno, 2001). Někteří zasvěcení posluchači zalapali po dechu a významně se na sebe navzájem podívali, protože znají velmi dobře přesně opačný závěr Jana Jelínka (Atlas pravěkého člověka). Samozřejmě takové podání bez vysvětlení jen prohlubuje nedůvěru v antropology a jejich metody i závěry.

         Samozřejmě když chci malovat dávné lidi musím mít v dané věci jasno. Pochopil jsem, že robusticita se dá stanovit pro každou kost v těle samostatně určitým přesně stanoveným matematickým procesem. Asi tedy o robusticitu či gracilitu jednotlivých kostí není nutné vést spory, ale to je tak asi všechno, dál s výsledky budu pracovat já určitě jinak než antropolog, nebo přesněji než někteří antropologové. Například si vezmeme, že podle Matiegky měli předmostští lidé v těle opravdu hromadu robustních kostí, přesně 24 robustních obratlů, ty bych pak hypoteticky porovnal například s gracilními dlouhými kostmi nohou a paží kterých je dohromady 12 a vyšel by mi nějaký dílčí orientační poměr robusticity s vysokým zastoupením robusticity oproti gracilitě v poměru 2:1 pro robusticitu. To je sice hypotetický příklad, ale asi nebude tak daleko od pravdy a každý vidí, že tento dílčí poměr je určitě správný a představuje předmostského člověka více jako robustního a nedopustil jsem se chyby. Kdyby si pak někdo četl moji zprávu, nutil by mne malovat předmostské lidi robustní, poněvadž by mu to připadlo vědecky správné.

      Jako obyčejný výtvarník jsem naštěstí tohoto zmatku ušetřen, protože mne zajímá jen model. Páteř je pro mne jen jedna jediná partie a ta je ještě začleněna do trupu a déle se rozhodně malují ruce a nohy, kterých je pro mě čtyřikrát víc než jednoho trupu a ty jsou štíhlé. Důležitým znakem robusticity je pro mne jako výtvarníka ruka, ta je rozhodující a je kánonická. Dokonce se dá užít jako základní výpočetní kánonické měřítko, které umožňuje určit proporce a velikost zbývajících částí těla. Srovnáním fotografie ruky předmostského gravettience z kostrou ruky v Anatomii pro výtvarníky (Jan Zrzavý, Anatomie pro výtvarníky) pro výraznou délku čtvrtých článků prstů (počítáno od špičky prstu) ve dlani vypadala ruka gravettience delší a štíhlejší než ruka současného člověka (ostatní články prstů jsou napohled kupodivu zcela identické). Stejně i paže předmostských pavlovienců vypadaly ve srovnání s dnešními Evropany štíhlejší a delší. Takže prosím nekritizujte štíhlé gracilní paže, štíhlé dlouhé ruce na obrazech, netvrďte, že by měli být robustnější a hrubší. Tohle je opravdu správně. I když antropologům vyjde závěr v průměru matematicky robustní, bude asi také z jejich hlediska správný a logický, proto prosím nemíchejte šuplíky.

Tuky a žebra

Postava venuše z Itálie (La Marmotta) nalevo je patrně nejlepší gravettienskou studií tuků a záhybů kůže u obézní ženské postavy. Naopak napravo kostěnkovská venuše má na některých kresbách (reprodukce v publikacích) naznačená žebra, jakoby byla na originále skutečně vyryta (na fotografii tyto vrypy není možné identifikovat). Tato soška předvádí typ postavy s místním ukládáním tuků (prsa, horní část pánve a břicho). 

       Nadměrné prostorově čnějící hromadění tuků na zadečku lze sledovat na sošce xxxxxx z Itálie. Vzhledem k předpokládanému africkému původu moderního člověka je asi možné, že se tu a tam objeví taková ojedinělá proporcionalita tvarů. A někde i opakovaně, zvláště v menší populaci bude tento jev nepřehlédnutelný. Na straně druhé známe gravettienský kánon a je možné, že určitá v Evropě nezvyklá disproporčnost může patřit právě na jeho vrub a na vrub specifického místního kánonu nebo jeho pojetí. Opačně z východní Evropy z lokality Kostěnki 1 známe jednu sošku znázorňující žebra. Ty jsou naznačeny na zadní straně trupu a pod nimi je zadeček, který je v horní oblasti pánve plný a tedy nejde celkově o chudého jedince. Stejně nohy nevypadají nijak zvlášť chudě, to koresponduje i s velkým břichem a výraznými horními partiemi bočních okrajů pánve. Vše vypadá na klasickou ukázku místního hromadění podkožního tuku v dolní polovině těla, především na ramenech pánve a na bříšku. Asi opravdu jen umělec opustil zaběhané zvyklosti kánonu a uvědomil si, že žebra jsou pod kůží patrná a měl by o nich nějakým způsobem podat výtvarný záznam.

Tato Venuše je charakteristická i odtažení nohou od sebe v místě kotníku, tak vzniklo očko za které bylo možné případně tuto sošku uvázat podobně jako maltské a bureťské sošky.

Tato Venuše také ukazuje příčný zdobící jakoby krajkový řemínek v pase, myslím si, že je to jedna z mála sošek ukazující umístění této ozdoby jen v pase. Tlustá gagarinská Venuše má velká prsa položená mezi objemné břicho, proto oboje vybočují do stran, stejně jako u wilendorfské Venuše. Podobnost mezi wilendorfskou a gagarinskou Venuší je dlouho známa a dá se snadno vysvětlit identickým společným gravettienským kánonem proporcí a podobným typem samotného modelu. Provedení samo je však značně odlišné, zatímco nejznámější wilendorfská Venuše je provedena velmi popisně, dekorativně za plného respektování kánonu, rozhodně o tvůrci této Venuše můžeme říci, že byl pečlivý, trpělivý, velmi dobrý pozorovatel reality, velmi dobrý žák dobře se učící konvenční hodnoty a postupy, byl výjimečně velmi skvělý a velmi trpělivý dekoratér a zároveň člověk, který si dovede uhlídat celou tu složitou kompozici a spojit nespojitelné, neanatomický kánon s anatomickou realitou tak, aby vše vypadalo přesvědčivě a navíc dekorativně upraveně. Osobně tvůrce wilendorfské Venuše přijímám jako jednoho z největších světových sochařů, protože čím více si jeho dílo prohlížím uvědomuji si, že si ve složitosti úkolu počínal z mistrovskou samozřejmostí a lehkostí a jednotlivé linie vypadají spíš jakoby si v práci liboval. Vedle ní je její gagarinský protějšek pojednán daleko kubističtěj a blokovitěj, chtěl bych říci jednodušeji, ale spíš tak napůl jednodušej a napůl ledabylej. Rozhodně dílo netrvalo gagarinskému umělci tak dlouho, ale všechny důležité orientační znaky jsou provedeny nebo alespoň naznačeny a to stále velice dobře v hluboce probírané hmotě skulptury v kontextu výrazných obrysových linií.

         Je zajímavé jak se vedle perfektních prací-Venuší objeví učinění bubáci jako je například druhá wilendorfská venuše. Zato zase další gagarinská venuše je nápaditá a složitěji prostorově pojatá, její tvůrce se rozhodně nespokojil jen s tradiční škatulkou konvenčního kánonu a zdvihnul do prostoru jednu její malou ohnutou ručku (Abramova,Izkustvo).

     Tím jsme si téměř splnili první předběžný úkol a to totiž stanovení povahy modelů na kterých se budou rekonstruované artefakty demonstrovat. Modely i modelky proto budou dodržovat zaběhlý přístup prezentace, jsou vybírány jak z hlediska přesvědčivosti a podobnosti s modelem tak i jen z hlediska atraktivnosti, samozřejmě při dodržení dlouholebosti a dalších typových charakteristik. To se týká především mužských lebek. Dětské lebky ze Sungiru již byly rekonstruovány do někdejších živých podob a tyto byly jako takové (v mé práci o personě) akceptovány. Lidé ze širším typem nosu nebyli použiti z důvodu neatraktivnosti a také proto, že jejich tváře patří do balíku problému (který se vleče už přes jedno celé století) vzniklém absencí rekonstrukcí portrétů podle lebek všech moravských nálezů jako jedinečného a variačně širšího celku. V této souvislosti je dobré na tento fakt upozornit a odpovídat na dotazy zda byli všichni lidé tak atraktivní jako v zde ukazovaném souboru. Že se zde jedná o výběr a že samotná Morava poskytla za více jak sto let již tak dostatečný soubor kosterního materiálu k tomu, aby byli všichni tito lidé portrétováni a představeni veřejnosti. Podle mne absence tohoto souboru portrétu přesáhla rámec opomnění, ostudy i skandálu a deklaruje nejspíš náš naprosto ignorantsky barbarský způsob života a vztahu k vědění a přirozené lidské zvídavosti a ukazuje přeubohé historické postavení rekonstrukce, která je největší měrou od smrti Karla Absolona v soukromé iniciativě nezávislých publicistů mimo okruh profesního zájmu oficiálních institucí. Dostatečně se tím deklaroval trvalý nezájem naší klasické prehistorie (archeologie, antropologie i muzeologie) o systematicky vytvářené rekonstrukce. (Osobně jsem nenapravitelný optimista a domnívám se, že je jen otázkou času, kdy se někdo do projektu portrétů všech moravských mladopaleolitických lebek pustí, totiž nedávno u nás znovu probudil zájem o tuto oblast rekonstrukce Doc. Novotný z Katedry antropologie Masarykovy university v Brně).

      Nakonec výběr reprezentativního obličeje je v duchu gravettienského vkusu a tradice, kdy i nám známé gravettienské obličeje (Dolní Věstonice a Brasempoy) také připadají reprezentativní. A také z psychologie víme, že pokud bude celá věc spojena s artraktivními typy (žen a dívek) alespoň mužská část čitatelů bude k celé tématice daleko daleko a ještě jednou daleko otevřenější. Je to jako reklama, nemusíte s tím souhlasit, hlavně jak to opravdu  a velmi účinně funguje.

© Antropark 2006, Ilustrations © Libor Balák, Persona - odhalená tvář pravěku

 ^ >