© Antropark 2006, Illustrations © Libor Balák, Persona - odhalená tvář pravěku

© Aktualizace Antropark 2012, Author and Illustrations © Libor Balák - Persona - odhalená tvář pravěku

Kontakt - Libor Balák:  antropark@seznam.cz  

 

Emoce

Rekonstrukční transformace-napodobenina zcela unikátního archeologického nálezu sungirského dětského dvojhrobu ve velkoformátové digitální projekci dovede nejlépe nastolit přímou sociální vazbu mezi divákem a těmito dětmi. Sami můžeme interaktivním způsobem porovnávat archeologickou situaci s rekonstrukcí, sami můžeme nad obrazem přemýšlet, meditovat a nechat ho na nás působit. Obraz vznikal od konce roku 2002 a byl dokončen v roce 2003. 

Tento příspěvek o personě jsem chystal téměř tři roky a celý tento projekt kolem persony byl zahajován právě rekonstrukční metamorfózou dětského sungirského dvojhrobu. Pravidelně jsem se vracel k dalším a dalším materiálům ze Sungiru, nechyběly například historické rekonstrukce sungirských dětí a italský hrob mladého chlapce byl vlastně ze stejného soudku. Všechny takové práce jsou nesmírně osobní a emotivní. Ptal jsem se, jestli do vědy emoce patří. O tom, že rozhodně ano, mi udělala přednášku moje kolegyně. Emoce jsou velmi důležité, ženou nás směrem k poznávání, nutí nás být všímavými a citlivými. Jestliže někdo chce raději poznatky bez emocí, jen nějakou čistou vědu, tak si neuvědomuje, že vlastně chce jen jiný typ emocí. Ustrašenost a paralizace, potlačení empatie a arogance s necitelností - prostě práce bez nadšení je jen prací s jinými, opačnými emocemi. Práce bez nadšení je práce nezáživná, zoufalá, vnitřně prázdná a znuděná sama sebou. Stává  se tak nezajímavou, že leží na hromadě, které si pro její šedou nenápaditost nikdo nevšímá.

Za dobu práce na personě jsem zaregistroval další nejrůznější mechanismy zkreslení představy o mladopaleolitických lidech. A to i od odborných pracovníků, kteří se oblastí mladého paleolitu alespoň dočasně zabývají. V televizi proběhl pořad, kde gravettience nazývali „pračlověkem“, ale to by tak mohli nazývat staré Egypťany i staré Řeky. Označení pračlověk se vztahuje k ,,předku“ člověka a toto označení je již samo spouštěcím schématem a symbolem pro zcela odlišného, evolučně nedokonalého primitiva a navíc i výrazným nástřelem pro další zkreslené hodnocení. Také v jedné encyklopedii jsem našel přímo heslo "pračlověk" přesně ve smyslu novomytologického tvora, jenž se v čase postupně proměňuje od nultého předka k surovému primitivovi a to jak organicky, tak duševně a kulturně. To vše stojí jako v pohádce na zaklínadlech – primitivní, hrubý, jednoduchý a surový. Kdo tato zaklínadla zná a spustí jejich přeříkávání, vždy, když se bavíme o pravěku, věří, že se z něj stal skutečný odborník na paleolit. Tento článeček v popisované encyklopedii byl napsán tak naivně a s takovou plnou vírou, jako by malé děti popisovaly vodníka, rusalku, čerta nebo bubáka. 

 

wpe4.jpg (27044 bytes)

Původní jednobarevné a dvojbarevné rekonstrukce Sungirců od Gerasimova a jeho následovníků z Ústavu pro rekonstrukci podoby podle lebky v Moskvě (ústav byl založen už v roce 1950). Rekonstrukce jsou sice akademicky a umělecky přijatelné, avšak ve své sádrové nebo pokovené, tmavé podobě byly zcela nečitelné a pro laiky nepochopitelné. Při dalším přefocování se rychle ztrácela prostorová hloubka, proto tyto rekonstrukce byly jen stěží přijatelné pro ruská média, natož pro zahraničí. 

 

Sungirské hroby jsou tak fantastické, že pro mnoho lidí je třeba skutečně předvést ukázky archeologických publikací, které již svého času informovaly, když už ne širokou veřejnost, tak alespoň malou skupinku odborníků - specialistů. Tato barevná ukázka pochází z publikace Paleolit SSSR od Abramové (Abramova, 1972).

 

 

A tato ukázka hrobů je z původní, velmi podrobné, staré publikace od kolektivu vědců (Bader, Gerasimov, Zubov atd.) (Bader, 1984).

 

A toto je zase obálka práce věnované antropologickým závěrům a portrétům lidí ze Sungiru. Nahoře v levém rohu vidíme nápis v azbuce - Akademija nauk SSSR - tedy Akademie věd Sovětského svazu. Nověji vydal velmi podrobnou práci syn vědce, specialisty na paleolit, archeologa O. N. Badera (Bader, 1998).

 

U nás v našich publikacích se objevil sungirský hrob muže poprvé v knize Jana Jelínka "Velký obrazový atlas pravěkého člověka" zhruba před 30ti roky. Nádhernou fotografii polopostavy muže s tisíci perličkami a náramky však nedoprovázely orientační informace. Chyběla dokonce přesnější datace nálezu, chybělo i přesnější kulturní zařazení a nákres celkové hrobové situace. Protože se v publikaci objevovaly pro srovnání jak mezolitické, tak dokonce někdy i neolitické, ba i recentní artefakty, pokládal jsem tento hrob velmi dlouho za nejpravděpodobněji mezolitický. Uvažoval jsem tak, že kdyby byl opravdu nález muže ze Sungiru paleolitický, nedej Bože gravettienský, Jan Jelínek by rozhodně o tomto úžasném objevu přinesl nadšeně řadu velmi podrobných informací a fotografií. Stejně nebo velmi podobně uvažovalo mnoho tehdejších čtenářů. Originální text pod obrázkem zněl: ,,Pohřeb ze Sungiru (SSSR), na hlavě i na hrudi byl oděv zdoben četnými ,,perlami" (podle Gerasimova)." Evidentně chyběly informace, že je muž zdoben i na dalších částech těla. Informace o kulturně časovém zařazení Sungiru přinášela jediná krátká věta ze strany 287 o mobilním umění: ,,...jsou nálezy drobných uměleckých předmětů paleolitického stáří... Ojedinělé nálezy se vyskytují i dále na sever, např. drobná plastika koně ze Sungiru, východně od Moskvy." Z uvedeného není jasná spojitost koně s hrobem, často totiž na jednom nalezišti probíhalo osídlení v různých kulturních vrstvách a to mohl být tento případ, zvláště označil-li Jan Jelínek nález koníka za ojedinělý. V reále k němu patřily další zvířátka a řada kotoučků, ale i celé hroby s další, velmi bohatou výbavou.

 

 

Konečně kniha Jiřího Svobody "Mistři kamenného dláta" z roku1986 přinesla dataci sungirských hrobů a alespoň náčrt dětského dvojhrobu s písemným popisem. Svoboda, jak je vidět, si dokonce povšiml podobnosti se sousoším z Gagarina a jeho skicu také umístil hned pod dvojhrob. V reále nás ani tato publikace nemohla oslovit, protože verbální popis velkoleposti sungirského paleolitického památníku, jakkoli barvitý, je bez skutečného obrazového materiálu pro čtenáře jen hromadou šedě černých písmen na papíře. Nicméně už bylo možné dát si Jelínka a Svobodu dohromady a pochopit, kolik uhodilo, zajít do knihovny Anthroposu a tam najít originály ruských publikací.

Kolegyně se dozvěděla od jednoho děvčete, že jede na tématický letní tábor. Loni šili oděvy indiánů, letos mají přijít v cárech přes jedno rameno jako ,,pralidi“, z čehož děti, tedy vlastně dospívající mládež, zas tak velkou radost neměla. Kolegyně ji ubezpečovala, že si může ušít cokoli pěkného na způsob indiánské haleny s rukávy a snažila se jí říct něco o sungirských dětech, ale to by prý v táboře vedoucí nedovolili. Myslím, že kdyby do takového letního tábora ,,pračlověků" přišly sungirské děti a to třebas i ve svém civilnějším šatstvu, tak by byly rázně odmítnuty (a musely by se chudáci nejprve převléci za ,,opravdové, pravověrné pračlověky“). 

Proč do vědy míchám emoce? Emoce jsou základem vědy, bez emocí je věda na nic. Věda stojí na emocích, copak není ve vědě prvotní emotivní otázka ,,PROČ ?“ Často přidělování peněz na ty nebo ony výzkumy je jen otázka emocí, co je sympatické, co by mohlo být, kdo je jaký, kdo je sympatický, kdo působí věrohodně… Kolik přísné a vysoce spravedlivé míry v samotném rozhodování kolem podpory nejrůznějších oblastí vědy vlastně je?

 

Jeden z nejstarších obrazů pro Antropark z roku 1998-9 představuje napodobeninu výroby sungirských korálků uvnitř obydlí. Děvčata navlékají a přišívají korálky na oděv, muž zpracovává surovinu na korálky. Tento obraz byl už jedou upravován tak, aby profil muže více odpovídal profilu muže ze Sungiru, přesto že nechce být jen další, otrockou, anatomickou replikou téhož. V současnosti by bylo dobré realizovat další úpravy obrazu, co se týče výroby perliček. Mimo zpracovávání mamutoviny se především zpracovávala rostra belemnitů a to na obraze chybí, taktéž se chystá revize samotných objektů obydlí, které byly velmi pravidelné a obdélníkové (půdorys). Je možné, že tato revize podstatněji ovlivní vnímání prostředí, v němž sungirští lidé žili a které si vytvářeli.  

Kdyby naši archeologové nebyli nadšení svojí prací, asi by určitě nedělali ve svém volném čase a možná ani ne v pracovní době. Bez nadšení odumře i zájem o vědu, nadšení vědců zanikne, práce je přestane bavit a dostaví se uvědomění si tísnivé finanční reality, která lehce může sousedit s nápadem rozkrást a rozprodat svěřené sbírky, které pro takového člověka najednou nedávají žádný smysl. Vzpomeňme na sebedestruktivní nadšení amatérského paleontologa, lékaře Mentella, objevitele dinosaurů nebo na rizika, jež podstupovali nadšení lékaři, kteří si sami sebe infikovali příšernými nemocemi. Za tím vším stál jejich vztah a emoce k vědě a poznání. Jak je to kontrastní oproti posměváčkům a ohrnutým nosům tupců oficiálního, hierarchického, akademickoidního panteonu celebrit, chladných vůči nadšení z vědy, dělajících dlouhý nos na pana Pasteura ve snaze ho a jeho práci co nejvíce shodit a zesměšnit. Věda bez emocí mající armádní hodnosti je jen bezduchou, hierarchickou, navíc ještě vousatou a nebezpečnou příšerou, ze které si vesele a velmi trefně utahuje Farley Mowat v tragikomické knížce o vlcích a úřednících vědy a úřednících vůbec ,,Nehaňte vlka“ (Mowat, 1981).

 

Vůbec první obraz, který pro Antropark vznikl. Tato rekonstrukční napodobenina v sobě spojuje nálezy z hrobu muže i z hrobu dětí. Čepice spíš připomíná jednu rekonstrukci čepice děvčátka, jehlice a pláště byly taktéž jen u dětí, stejně jako koník, který je zde namalován na malé kabelce. Velké kopí je zase vypůjčeno od chlapce. Kompozice je založena na spirálovitém, stoupavém pohybu postavy, stejně jako například Michelangelův Mojžíš. Spolu s podhledem na mužovu tvář a vertikálou kopí tak získává postava muže rozměr velkoleposti. Je to asi vůbec médii nejužívanější obraz z celého Antroparku. Dokonce jeden čas přemýšleli pracovníci Oddělení pro paleolit archeologického ústavu Akademie věd v Brně, že by obraz odkoupili. Stan v pozadí sice už nemá v Sungiru archeologický podklad, ale mimo tento stabilní, dlouhodobě využívaný prostor jistě Sungirci užívali i jiné typy obydlí nebo se s nimi setkávali u svých sousedů.  

 

Tato rekonstrukční napodobenina je podobnou mixáží jako o pět let starší předchozí obraz. Obličej vycházel spíše z materiálu moravského, konkrétně předmostského gravettienu. Práce sledovala snahu přesněji a opatrněji interpretovat korálky v prostoru hrudní kosti muže, které před tím vycházely z cizí interpretace. Kriticky lze hodnotit umístění předmětu ,,velkého klíče". U dětí byly tyto umístěny ve výšce pasu (nikoli však v Itálii). Sestřih vlasů ukazuje, že sungirskou čepici studie neřešila. Vznikla tak další rekonstrukční napodobenina, opakující základní gravettienské schéma, mající vytvořit pozitivní vztah diváka k sungirskému archeologickému materiálu a jeho zapsání se do povědomí. Byla to určitá náhradní pracovní varianta řešící situaci, kdy nebyly prostředky na samostatné zpracování portrétu lidí z předmostského hromadného hrobu a podrobného návazného zpracování materiálu sungirců.      

 

Dětský sungirský dvojhrob – rekonstrukční metamorfóza

Na obraze je mnoho míst, které jsou přímým převedením autentického archeologického materiálu a také je zde hodně prostoru zpracovatelného jako rekonstrukční transformace.

Práce na takovém obraze je rozhodně pro umělce výsadou, už jen proto, že se mohu jako první na světě podívat na velmi solidní představu vizáže zevnějšku tak dávného člověka. Je to srovnatelné s objevnou cestou na Měsíc nebo s cestou na Mars. Stejně tak je to výsledek velmi dlouhých a pečlivých příprav. Takové pohledy do minulosti patří k objevným cestám, jako je dobytí pólů nebo dosažení pramenů Nilu. Myslím, že úplně to samé si uvědomovali sami objevitelé sungirských hrobů a proto ani oni nemohli prostě skončit práce prostým suchým archeologickým zaevidováním materiálů a zakončit je fádním, úředním, písemným popisem s několika spornými fotografiemi, nedostatečnými náčrty a nepotřebnými a samoúčelnými tabulkami a grafy. Publikace všech ruských autorů píšících o Sungiru jednoznačně dokládají potřebu sdělit víc, než bývá ve výkopové archeologie zvykem.

Kdybychom hledali vedle Sungiru a Malty další kulturní okruh, který by nás tolik informoval o oděvech, našli bychom další podobný nález už jen o 12 000 let mladší a to mezolitické kresby ve Španělsku, kdy tamní lidé kreslili svoji vizáž na stěny skal.

Práce na rekonstrukční metamorfóze sungirských hrobů je jedinečná. Už jen práce kolem výroby replik archeologických artefaktů a prvních fotostudií sebou přinášela zvláštní pocit znovuožívání velmi, velmi starodávného a velkolepého.

Vlastně se práce na rekonstrukční metamorfóze sungirských dětí stala mezníkem v mém pohledu a přístupu k rekonstrukcím. Uvědomil jsem si, že v první řadě je nutné se věnovat takto zjevným archeologickým materiálům, protože nám prostředkují pro nás docela dobrou základní pozici pro nezkreslené poznání jiné kultury. Rekonstrukce je vlastně vždy setkání dvou kultur. To sebou přináší řadu psychických mechanismů. Vzpomeňme na sociálně-kulturní antropologii, na poznávání etnika na dálku a na rozčarování, které přinášejí nové a nové revize, které ty předchozí výzkumy odhalovaly jako idealizující.

Děti, stejně jako sungirský muž, jsou vyzdobeny nejlepším a nejreprezentativnějším oděvem, který je měl vybavit na cestu, na které měly udělat dojem. Tak se naše setkání stává oficiálním, protože druhá strana na setkání onoho vyslance tak vybavila. Vše je oficiální a vše je kryto formální personou.

Tato rekonstrukce je pak tak zvláštní právě pro připravenost obou stran. A abychom nezabředli do přílišné povrchnosti a neidealizovali si tuto společnost ať na tu nebo onu stranu, záleží jen na našich vědomostech a množství ,,předchozích zkušeností“ jak si co vysvětlovat a jak co nechat otevřené ve výčtu možností či šíře koridoru možného.

 

Sungirské hroby jako reprezentační materiál gravettienu

Budeme-li chtít hodnotit cokoli reprezentačního z gravettienu, nebude už nikdy možné, abychom takovou práci neuskutečnili z pohledu tohoto hrobu dětí.

Je dobře, že existuje takový oficiální a působivý materiál z druhé strany, protože naše strana je předpojatá, ráda vytváří novodobé mytologie, protože si v nich řeší své vlastní postavení, problémy a komplexy. Uplatňuje se zde sociální psychologie - na mysli mám pokusy s modro a hnědookými žáky v rámci svévolné diskriminace, kdy naše civilizace a zvláště hodnotitelé jsou pochopitelně ti lepší - modroocí.

Mám podezření, že se zde uplatňuje i postavení a vzdělání hodnotitelů už v naší společnosti, kteří se rekrutují ze střední vrstvy a z oblasti vzdělaných, ekonomicky alespoň určitým způsobem rozumně zajištěných lidí. Hodnocení z jiné společenské třídy nebo z jiné části spektra vzdělání bude asi podstatně odlišné. Jedná se o to, že každá společenská třída i ekonomická úroveň má svoji vlastní mytologii a pohled na svět, který jí pomáhá vnímat realitu tak, aby ji mohla psychicky zvládnout. Tyto různé specifické přístupy vytváří různé specifické informační filtry a na to nesmíme zapomenout při propagaci informací o paleolitu. Co se nám tedy bude zdát jako očividně úspěšná strategie pro středně vzdělané obyvatelstvo, může totálně selhat u méně vzdělaných lidí, stejně jako u příliš vzdělaných lidí. Musíme počítat s tím, že spolu se vzděláním, ekonomickou situací a společenským postavením se mění ego, které je pak otevřené jen určitému specifickému způsobu podávání informací.

Přesvědčení a prostá radost z víry, že jsme lepší než "ti druzí" může vést k řadě zcela iracionálních úsudků. Proto sem nutně patří i orientace v kulturním zastínění a nutný je i zájem o individuální a sociální psychologii. Sungirské hroby jsou symbolem a měřítkem našeho naslouchání. Sungirské hroby jsou vytvořeny jako reprezentativní materiál a chceme-li si udělat představu o výtvarné, umělecké a řemeslné úrovni jiných gravettienských reprezentačních, nedochovaných artefaktech, můžeme tuto rovnici otočit a rekonstrukční metamorfózy jsou zde jako měřítko!

 

Povaha a hodnota sungirských hrobů 

Skutečně je třeba spravedlivě se zeptat, kolik ostatních neolitických a daleko mladších hrobů by vydalo po 25 000 letech tolik informací a zda by mohly po takové ohromné době poskytnout podobnou, jedinečně bohatou výpověď. Sungirské hroby totiž tak, jako ostatní drtivá většina paleolitických materiálů, nejsou extrémně dochované, neexistuje zde žádný, těžko dochovatelný organický materiál. Kdyby se někdy nalezl takový materiál jako u ledovcového muže nebo jako v případě mnoha jiných materiálů z holocénu, pak by se mohlo jednat o zcela senzační sondu do minulosti. Pak totiž i obyčejný tuctový hrob poskytuje jedinečnou výpověď. Ale to se zde nestalo.

Pokud bychom chtěli prognostikovat takové hroby jako v Sungiru, asi bychom nebyli velkými optimisty. Šance, že by se vůbec něco takového mohlo přihodit je prakticky mizivá. Vysvětlím proč.

První předpoklad bude, že v severském paleolitickém prostředí budou početně slabé především lovecky orientované přírodní národy. Protože je na severu málo ekologicky produktivní prostředí, je základem všeho značná mobilita. Za mobilitu se platí odmítnutím všeho těžkého a nadbytečného materiálu. Proto nesou-li reprezentativní oděvy lidí zdobení, je zdobení malované, vyšívané, nebo přišité z lehkých materiálů a nebo jen omezeno na několik málo kousků těžšího materiálu. Přesně takové hroby v gravettienu totiž jsou. Aby se dochovaly informace o oděvech, musely by se tyto oděvy nezvykle početně zdobit odolnějším materiálem, který je však těžký.

Hledáme tedy výjimku. Takovou společnost, které nevadí nějaké to kilo navíc, protože ona to zvládne. To znamená, museli bychom předpokládat, že bude existovat lokalita se stálými zdroji surovin a potravy a nebo, což je pravděpodobnější, etnikum se zařídí tak, aby pro ně nějaká ta zátěž navíc nebyla věcí ohrožující jejich dostatečnou mobilitu, tedy sáhne k dalším způsobům mobility - zvířecímu zápřahu. I tak bychom asi konvenčně uvažovali, že taková etnika byla spíše výjimkou. A nyní přichází na řadu důležitý okamžik a totiž výjimečnost podzemních hrobů v gravettienu. Dostat někoho pod zem bylo nejspíše ekvivalentem pohřbu za hřbitovní zdí. Neznáme totiž žádné opravdové plošné pohřebiště z paleolitu. Takže se očekávání takového hrobu rovná očekávání zázraku a prvního místa v největší loterii světa.

Proto nerespektování těch několika unikátních a zároveň osamocených hrobů a jejich výpovědní hodnoty o presentačním materiálu je neuvěřitelným vyhazováním peněz a plýtváním času a energie.

 

Rozbor a popis dvojhrobu vzhledem k praktickému a prezentačnímu charakteru oděvu

Vše vypadá jasně a jednoduše, do té doby, než se začneme ptát, zda jsou zdobení korálky také na druhé, zadní straně hlav a na zádech pod žebry... 

Oba případy, jak sošky, tak hroby, společně ukazují v dochovatelné podobě vnější prezentaci zevnějšku. V sungirských hrobech je péče věnována kompletně celému tělu a to i například nohám. Zachycený materiál se opakuje především v horizontální rytmické dekoraci. U maltsko-bureťských sošek je pokryto kompletně celé tělo s výjimkou obličeje, u hrobů jsou jednotlivé horizontální pruhy rozmístěny volněji a sledují obvyklá pravidla nášivek (zakončení materiálu, sešívání materiálu) nebo se objeví na příliš prázdném prostoru, který je na očích u výrazné anatomické partie (např. přes hrudník). Pruhy se opakují podle podobných pravidel jak na rukách, tak na botách. U bot je velmi dobře patrné rozmístění korálků a to u všech tří lidí. Vidíme zde určitou uniformitu, ale ta zřejmě byla diktována právě praktickou nutností řešit takovou úlohu, na kterou byly kladeny specifické, přísné a totožné nároky. Bader si všímá možnosti, že by byly boty přišity k nohavicím a tvořily s nimi jeden celek. V severských podmínkách se skutečně takové věci dějí, sama parka je tomu známým příkladem. Už se méně ví, že se přišívaly k rukávům i rukavice. Ztratit totiž na severu botu, čepici nebo rukavici znamená v lepším případě přijít o ruku nebo o chodidlo a jak potom takový mrzák v tamních podmínkách obstojí? Přestože mluvíme o slavnostním oděvu, byl tento, logicky vzato, ušit podle běžné a zaběhané kulturní normy a poskytuje nám i tak dostatek informací o všedních oděvech.

Na rozdíl od dospělého muže, děti mají korálky i přes břicho. Nejprve jsem myslel, že to mohou být korálky z rukavic, ale u holčičky je dobře vidět, že její ruce jsou spíš situovány podél těla. Rozdíly jsou pak evidentní také na výzdobě pokrývek hlav. Dělení oděvu alespoň v půli, tedy na kalhoty a halenu, vidí etnograf Tomáš Boukal, jak stále opakuji, jako nutnost. Je to praktické kvůli chození na záchod, které je na severu velmi choulostivou záležitostí. V případě, že byste si zkomplikovali život nějakou kombinézou, jak už jednou bylo v souvislosti s venušemi z Malty a Buretě vzpomínáno, musela by být nejspíš specificky upravená, aby se nemusela pokaždé z velké části sundávat. 

 

Konkrétní závěrečné práce na rekonstrukční metamorfóze dětského dvojhrobu

Pro mě osobně je velmi obtížné vidět v šídlovitých nástrojích pod krkem dětí něco jiného než jehlice na zapnutí pláště, neboť se u mě projevuje silný vtisk, protože když jsem tento materiál poprvé uviděl, byl doprovázen právě takovouto interpretací. Skutečnost, že se jehlice opakují u obou hrobů a že obě mají identický sklon, nám ale v podstatě ani jiné možnosti vysvětlení nenabízí. Také to koresponduje s tím, že muž, který takovou jehlici neměl, toho neměl v hrobě podstatně víc. Dá se říct, že jeho hrob byl jinak prázdný.

Když jsem chtěl na obraze zachovat všechny artefakty, bylo nutné respektovat i jehlice a k nim patřil plášť. Proto přesnější výpověď o rozmístění korálků u dětí chybí. Jak jsem už výše uváděl, na rozdíl od muže je rozmístění korálků u dětí chaotičtější. Pořídil jsem si barevný xerox z publikace, kde jsou hroby vyfoceny a tím, že je xerox kontrastnější než originál, zjasnily se a konkretizovaly jednotlivé korálky. Proto vlastně ještě po roce probíhá dál práce na rekonstrukci a je porovnávána s daným materiálem. V pracích ruských autorů nějaké přesnější rozmístění korálků (a jejich orientace) dál na těle chybí, i když si některých speciálních partií všímají velmi podrobně a pouští se do jejich výkladu a rekonstrukcí.

Jak vyplnit jámu? Potíž okamžitě nastává, když si srovnáte jámu muže a jámu dětí. Prostor kolem muže je malý, kolem dětí značný, to koresponduje s dary kolem dětí, ale někde je takový prostor a nic tam není.

Moje úvahy byly velmi jednoduché. Pokud byl dětský hrob vybaven tak, byl vybaven i nedochovatelným organickým materiálem. Odmítl jsem naivní představu, že by tam tehdejší lidé dávali jen ty materiály, které na druhé straně mohou vyzvednout archeologové. Proto ty kožené vaky, tašky, pouzdra a hračky z kůže a březové kůry. Moje prvotní úvaha byla věnovat se jen rekonstrukci samotných dětí a jejich oděvu. Věci kolem mohly informace o oděvu rušit. Pak jsem se rozhodl akceptovat nálezovou situaci dvojhrobu plošně a úplně. Nepůjde tedy jen o personu vizáže dětí, ale o celkové vyjádření vztahu pohřbívajících k dětem a to je rozměr vztahu, který je důležitější, než nějaká moje práce o oděvech paleolitu. Proto také okolí, tedy výbava, není jen naznačená nebo jen omezená na dochovatelnou slonovinu, ale má ukázat tutéž pestrost a množství jak v dochovatelné, tak i v  nedochovatelné podobě.

Jak vybarvovat? Při práci vznikal nejprve jednotónový podklad, který už sám o sobě bohatou členitostí poskytl dostatečně zajímavou výpověď o dětském hrobě. Vždyť rekonstrukce portrétu dětí gerasimovovy školy (G. V. Lebedinské a T. S. Syrniny) také byly realizovány v omezené barevnosti. Avšak gerasimovova škola měla tóny barev předimenzované a odlidštěné, protože napodobovala kov - zašlý bronz nebo nechávala portréty sádrově bílé. Takto jim však zmizel náboj sugesce a vše zůstalo jen při akademické, pro veřejnost nesrozumitelné a nezajímavé situaci.

Moje vybarvení se omezovalo na minimum, také materiál oděvu nebyla dlouhá srst, která by zakryla korálky, ale kůže sama, stejně tak, jak to ukazuje ruské (Baderovo) srovnání s kalhotami severozápadních indiánů. Stačilo tuto kůži dát do tónu hnědé, uzené kůže, impregnované kouřem nebo nabarvené červenou hlinkou. Přestože zřejmě věci kolem dětí byly bohatě zdobené a pestře barvené, musel jsem dodatečně tyto předměty na obraze barevně zneutralizovat, protože nepřiměřeně odváděly pozornost od dětí a poutaly ji na sebe, i když byly jen hromadou vycpávek, které byly jen nekonkrétním materiálem v koridoru možného, navíc tvarově nespolehlivě proměnlivého materiálu napodobenin. Pozornost se tak nyní orientuje na materiál, který je povahově tvarem jednoznačnější a o který jde především. Ale jsem si vědom, že to znamená určitý odklon od celkového efektu. Přílišné vzdálení se od vzoru archeologického nálezu jsem však nemohl akceptovat. Zvláště u první takové celkové rekonstrukce dvojhrobu na světě.

Proč jsou pozice trochu jiné než u koster? Především je možné a snadné si představit, že děti byly položeny například na kožešiny a na rovnou zem a hlavy měly přesně jako na rekonstrukci. Po rozpadu měkké tkáně pak už krk nedržel lebku, která se převážila a přetočila směrem bradou dolů. Je však nutné říct, že bychom také mohli otevřít diskusi nebo ještě lépe nadchnout někoho, kdo by sledoval, jaký je vlastně rozdíl mezi pohřbem v rakvi, kde se bez problému může změnit poloha lebky, od pohřbu, kdy je tělo zahrnuto hlínou a takto zafixováno. A aby to nebylo tak jednoduché, musíme přiznat, že nevíme, zda nebyly těla přikryty rohožemi a kůžemi či surovou tvrdou kůží a ta pak teprve překryta. Tedy by těla byla pohřbena tak, že zde mohly vzniknout podmínky ne nepodobné podmínkám v rakvi.

Ale pokud byli tito lidé pohřbeni pod zem do úrovně permafrostu a hrob byl přikryt materiálem tak, že vytvořil mohylu, pak těla zespodu na dlouhá staletí zakonzervoval mráz a led. Můžeme takto mluvit o určité možnosti konkrétní mumifikace na rozdíl od normálního nadzemního nebo pozemního pohřbu, jehož účelem byla likvidace těla (nebo alespoň jeho měkkých částí). Každopádně těla dětí na rekonstrukci nemusíme nutně chápat jako těla v naprosto definitivní poloze a můžeme si představit, že se s nimi ještě dál manipulovalo. K takové manipulaci bychom mohli počítat položení hlavy a upřesnění pozice nohou.

Pokud však děti zemřely doma v obydlí, je naopak možné si docela dobře představit, že sklon hlavy způsobil polštář a protože po ztuhnutí těla tato pozice dětem zůstala, je možné, že po přenesení do hrobu byly hlavy podloženy například kožešinami, aby samy netrčely do prostoru. To je všechno patří do oblasti, kterou moje rekonstrukce teprve otvírá.

 

     

                

 

          III. část - výběr          Další

 

 

   

    Zpět na hlavní stranu

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

  

   Zpět do Antroparku

 

 

Kontakt - Libor Balák:  antropark@seznam.cz  

© Antropark 2006, Illustrations © Libor Balák, Persona - odhalená tvář pravěku

© Aktualizace Antropark 2012, Author and Illustrations © Libor Balák - Persona - odhalená tvář pravěku