Poznámka k náhrdelníkům.

Tři lidé pohřbení v Sungiru a ani jeden náhrdelník ze špičáků šelem? V konvenční tradici se řada nálezů provrtaných zubů donedávna bez rozpaků vykládala jako součást náhrdelníku, ovšem se jednalo o autoritativní tradici, která něco někomu prostě jen přisoudila a stvořila mýtus vizáže. Postrádáme u tohoto výkladu jakékoli základy kritického hodnocení (Jelínek, Velký obrazový atlas, Klíma, Dolní Věstonice, Svoboda 1999) vůbec se nehledá jiné vysvětlení, jiná alternativa, už je rozhodnuto. Připomíná mi to jeden pokus z oblasti psychologie, kdy dobrovolníci se v psychiatrické nemocnici nechali označit za schizofreniky, pak už byly úplně normální a dál už nic nehráli, avšak označení schizofrenik jim už zůstalo.

V archeologickém materiálu je však situace na rozdíl od světa fantazie odlišná, dodnes se nenašel žádný hrob v kterém by byl onen známý náhrdelník ze zvířecích zubů šelmy. Jediný náhrdelník nalezený v hrobě je velmi dlouhý a zcela atypicky umístěný slonovinový a snad také belemitový ,,růženec“ v hrobě malého chlapce z Malty. Dál registrujeme jen nákrčník (zase se nejedná o zuby šelem) z italské gravettienské produkce a jeden nákrčník na sošce z Avdějeva (ojedinělá mezi ostatními více jak 90 soškami, které jsem pro gravettienskou tradici zaregistroval).

Rekonstrukční napodobenina jedné z variant možného uplatnění náhrdelníku je provedena v tradičním výkladu náhrdelníku. Je však také možné, že korálky byly našity na límci spolu s menšími přívěšky. Středový přívěšek mohl sloužit jako spona haleny nebo pláště.

Slonovinový náhrdelník z hrobu chlapce z Malty na Sibiři

Ačkoli se ve starší literatuře jako nic popisují nálezy náhrdelníků je to poněkud smělé a předčasné. Ve skutečnosti byly jen nalezeny provrtané (správné technologické označení je prořezané) zuby (ale i schránky měkkýšů) na jednom místě. Interpretací pro provrtané zuby je možná celá řada, jak ukazují hroby nejpravděpodobněji vždy šlo o ozdoby čepic, popřípadě zbytků oděvů (Sungir-chlapcova hlava, Dolní Věstonice-hlavy všech osob v trojhrobu), nebo jiných zdobených předmětů a nebo šlo o depoty výrobků.

Snaha zcela nekriticky a pseudovědecky vidět ve všem náhrdelníky na krk byla svého času značně silná. Pramenila z nekritického se otevření etnografickým paralelám a tak asi jako určitý vrchol arogance vůči archeologické realitě je tradiční výklad dolnověstonických přívěšků symbolizujících prsa jako součást náhrdelníku (kdysi velmi známý obraz od Zdeňka Buriana). Když mi asi před dvaceti roky ukazoval Luděk Seitl tyto materiály z trezoru MZM zvlášť mě upozorňoval na to, že očka na zadní straně jsou orientována vertikálně. Nikdy nemohla být jakoby nic nastrkána na nějakou šňůru vedle sebe. M. Králík mi ústně sdělil, že dokonce uvažoval o možnosti jestli by nešly vzájemně seskládat tyto útvary pomocí trnů a oček do jednoho kompaktního útvaru, což se mu nepotvrdilo, ale ukazuje to už daleko kritičtějšího ducha nastupující generace vědců, hledajícího nové možné alternativy jež pak skutečně pokusně ověřuje. Což není nic jiného než, že se dostává zájem o interpretaci příkrašků pod vědečtější pohled.

V zásadě se nesmí brát žádné ohledy na sebearogantnější a sebesugestivnější tvrzení autorit, musíme si vždy položit otázku, tohle se opravdu našlo pohromadě? Mělo to opravdu tuto skladbu a orientaci? O co se pánové vůbec opírá vaše interpretace? Co všechno to může ještě být dalšího? A našlo se něco takového ještě například jinde, třeba v hrobě? A kde se to v rámci sídliště našlo, nemělo to spíš zcela jinou souvislost a to s místem nálezu, které by mohlo být nápovědou?

Provrtané a prořezané artefakty z DV jsou v některých publikacích představovány jako náhrdelníky a také jsou i tak seskládány. Kde tito interpreti brali takovou jistotu se však už jen těžko dozvíme. I kdybychom nalezli dané artefakty pohromadě může to jen znamenat jejich společné deponování, nebo společné našití či uvázání na cokoli od oděvu po jiné předměty. Nekritická interpretace náhrdelníků šla dokonce tak daleko, že byla připsána i stylizovaným prsům (uprostřed nalevo), přesto, že očka byla orientovaná otvory vertikálně a nikoli horizontálně.

Liščí zuby z pavlovienu dříve v literatuře interpretované s úplnou samozřejmostí jako náhrdelníky se ale v hrobech objevují jen jako součást zdobení hlavy, (nebo v ruce mrtvéDVIII). (DV, Předmostí)

Ukažte mně nákresy a fotografie z odkrývání, kdy je jeden zoubek vedle druhého v pořadí na náhrdelníku a doložte ještě souvislost se zavěšováním na krk. Hlavní důvod, proč se vůbec tolik rozšířilo ono lidové připisování náhrdelníků u krku spočívalo v tom, že se připsalo mladopaleolitickému člověku (ač je to k neuvěření) teplé klima. Do bronzova opálený polonahý člověk s vestičkou plnou naprosto nedoložených spon (známe z jednoho sporného artefaktu o němž nevíme na co sloužil, který navíc druhý otvor získal až během fosilizace) hadrářských bot a cárů kožešin kolem pasu a pánve s haldou rozcuchaných nebo někdy dokonce i upravených vlasů měl jako jeden muž také náhrdelník kolem krku pobíhal ve Štorchově románu s doporučením úřadu školství, stejně tak prožívali svá romantická dobrodružství hrdinové s produkce Josefa Augusty zrození ,,pod odborným dohledem“. U Sibiroidů, nebo u eskymáků však takové jednoznačné uplatnění náhrdelník nemá, protože je člověk v oděvu odshora dolů. Proto snad onen nákrčník až dole na jihu Evropy v Itálii a ve východní Evropě jen tenký nákrčník z kůže nebo textilu, který, kdyby byl nošen pod oděvem stal by se jen jakousi šálou nebo rolákem. V současnosti připisovat beze všeho náhrdelníky gravettiencům je nepodložené a lehkomyslné, tyto naprosto jednostranné výklady u tak problematických materiálů je nutné rozhodně označit jako nekritické a pseudovědecké a tudíž jako výklady ležící již zcela mimo vědu.

Výjimečný byl středomořský gravettien, zde byly podmínky daleko teplejší než v tehdejší severské Evropě, kam tehdy patřila i Morava. Zdobení krku náhrdelníky zde dávalo smysl, protože zde nemuselo být oblečení až ke krku a náhrdelník byl vidět. Přesto vidíme v kosterním materiálu Itálie především ozdoby hlav (přesně v duchu gravettienské tradice), náhrdelníky či nákrčníky zde byly vzácné ale možné. První zleva je nálezová situace v Gr.dei Faucuulli, Gr.des Enfants, druhý člvěk byl chlapec z Arene Candide (díky materiálům od Jiřího Svobody bylo možné realizovat rekonstrukční metamorfózu. Tři lidé nalevo představují materiál z trojhrobu v Barma Grand právě až z této lokality máme ozdoby krku.. Nebyly to však žádné prosté řetízky z provrtaných zvířecích zubů, ale složité více řadové šperky. Je však stále možné, že šlo o zdobení límce haleny. Důležité jsou nálezové fotografie, které však nikde italští archeologové nepublikovali, nebo se k nám nedostaly a nebo možná taková dokumentace ani nikdy nevznikla. Opakující se předmět uprostřed hrudi z italského trojhrobu jsem považoval za nějakou sponu, údajně tomu tak není, ale nesehnal jsem nikde detailnější pohled na tento artefakt (a vlastně na nic dalšího). Vlastně velmi špatné archeologické publikační materiály kolem tohoto hrobu jsou důvodem proč nevznikla pro Antropark alespoň orientační rekonstrukční napodobenina do doby uzávěrky této práce.

V literatuře severského gravettienu, kam patřil například i náš gravettien (tehdy byly u nás velmi chladné klimatické podmínky) můžeme dokonce narazit na velmi problematické doklady pozůstatků lidí jejichž pozůstatky byly vystaveny žáru (ať úmyslně nebo neúmyslně) ale jak uvádí Martin Oliva (Oliva, Mýtus masového hrobu, Archeol. Rozhledy LIII-2001,str24) ,,i v případě nálezu DV 4 šlo (dle pracovního deníku) jen o kalcifikované zlomky dětské lebky bez jakýchkoli zbytků postkraniálního skeletu, zato však s čelenkou ze vzájemně vzkřížených liščích špičáků.“ Zase jsou špičáky šelmy na lebce, ale nás už také zaujme naprosto nekritické přisouzení zubů čelence, vždyˇse klidně mohlo jednat o nášivku na čepici, kapuci nebo klobouku. A v archeologickém materiálu v matskobureťské oblasti i v našem pavlovienu figurují předměty archeology označované za čelenky, ale i jejich začlenění k čelu nebylo nikdy v žádném hrobě prokázáno.

Další obecné nesrovnalosti kolem náhrdelníků

Někdy se interpretují africké náhrdelníky (s datacemi kolem 30 tisíc let) pracně vyráběné z úlomků skořápek pštrosích vajec jako prostředky výměny a udržování vzájemných vztahů mezi komunitami. Předně je třeba upozornit, že naše kulturní zastínění kolem dávání a přijímání darů u přírodních národů nám nedovoluje plně pochopit podstatu tohoto děje a v minulosti vedlo nejednou k mnoha potížím a i tragédiím končící smrtí bělošských cestovatelů a prospektorů. Proto je nutné toto téma dlouho studovat, u nás se jim zabýval Alberto Vojtěch Frič, ale najdeme je i v literatuře kolem severoamerických indiánů, kdy zase vidíme kulturní zastínění u indiánů, kteří přijímaly dary od bílých. Obecně lze říci, že bílý muž inklinuje chápat dar jako prostředek vedoucí k závazku a je to pro něj součást určitého obchodu. Dokonce bílý člověk považuje mnohdy i motlitbu jako součást obchodu. Já dám svůj čas a ty mi táž oč žádám. V reále rozdávání může mít daleko složitější podstatu, a bude mít řadu nejrůznějších příčin i podob. Je více jak pravděpodobné, že i děti ze sungirského dvojhrobu dostali ony provrtané korálky darem, že je sami nevyráběly i když se na jejich výrobě také mohli podílet.

Zaopatřování vlastní rodiny a nejbližších patří do věci přímé sociální vazby, kdy si člověk personu nebuduje jen kolem sebe, ale i kolem těch, které považuje za své. To je také důležitá stránka persony, která je stejně reálná jako individuální persona. Jestliže dostanete korálky od někoho jehož chování a poslání znáte, a sám je on nosí, nebo je nosil také, je velmi pravděpodobné, že se z jeho chováním ztotožníte. Darovaný artefakt vás pověří nějakým úkolem, tak ,jak jsme si už jednou právě v souvislosti oblečení a uniforem všimli. Proto mluvit o daru jen jako o obchodu nebo závazku je nepřesné a zjednodušené.

Zároveň je třeba upozornit na skutečnost, že se často objevuje u materiálů, který je vzdálen od svého zdroje desítky či stovky kilometrů vysvětlení jeho přesunu podle určitého přisuzovacího diskriminačního klíče. Jestliže je takový materiál nalezen u sapienta sledujeme jako hlavní vysvětlení obchod, dary a zajišťování vztahů, jestliže je stejná situace u neandrtálců je jim tak tak přisouzeno, že tento materiál si přinesli sami. I když i to může působit komediálně v kontextu naší předpojatosti k neandrtálcům. Na jedné přednášce, se publikum podivovalo, protože si vůbec nedovedlo představit, jak by onen neandrtálec při svém nízkém intelektu po nálezu určité suroviny pak dokázal najít svoji jeskyni a trefit vůbec do ní.

V reále právě v mladém paleolitu u severských kultur předpokládáme pohyb skupin lidí po značném prostoru a na velké vzdálenosti a těžko kdy budeme schopni posoudit, bez modelové rekonstrukční paleoetnologie, kolik toho může být dílem vlastního sběru, darování, politické výměny, daní, výkupného či skutečného obchodu, nebo mohlo také klidně o náhodný nález ze vzdálené lokality, nebo mohlo jít o skutečnou těžbu surovin či hotových z určité už opuštěné dávné lokality. Je velice pravděpodobné, že právě známé dlouhodobě užívané pavlovienské lokality mohli být takto těženy a to při následném osídlení, ale i procházejícími komunitami. Navíc takové suroviny, které nalézáme daleko od zdrojů mohou pocházet také z krádeží, loupeží a válek, které se mohli provozovat jak nahodile a ojediněle tak i docela pravidelně a velkoplošně.

Směrem k materiálu u neandrtálců není omezení možností příčin vzdálenosti materiálů od zdroje ze strany neandrtálců, ale jen ze strany hodnotitelů. Nicméně do modelové rekonstrukční paleoetnologie musí být registrován i mytologický vztah ke kamenné surovině, který byl evidentně odlišný.

Sungirské hroby a mechanismy zkreslení kritického úsudku.

Sungirské naleziště jako celek je velice zajímavé z hlediska rekonstrukční paleoetnologie, je nalezištěm plným symbolů, které jsou naší kultuře jasně srozumitelné. Symbol pro oděv (vytvořený kresbou perliček) jako spouštěcí schéma oděvu je již dostatečné, aby každý kdo vidí samotný mužský hrob poznal, že tito lidé měli velmi zdobený oděv. Podobně působí i výbava u dětí, kterou podvědomě čteme jako projev lásky a náklonnosti sungirců směrem k mrtvým dětem. Pro narovnání mamutího klu nemáme žádný adekvátní pohotový ekvivalent pro porovnání, proto představa manipulace ze zubovinou nás udiví při představě, kdyby nám někdo ohýbal naše zuby a to nám připadne často naprosto nemožné. A tak narovnávání mamutího klu nám připadá velmi tajemné a obdivuhodné.

Ale zato jako zcela jasné symboly pro domov chápeme tři obdelníkové půdorysy obydlí na nalezišti. Ty jsou pro naši kulturu daleko čitelnější a pochopitelnější než nějaké kruhy nebo ovály.

Pro laika je proto Sungir jako součet archeologických materiálů unikátní, protože tyto materiály jsou zároveň symboly-znaky, které dovede laik lehce a správně přečíst a interpretovat. Proto unikátnímu mladopaleolitickému památníku Sungir musí být věnována prvořadá péče a pozornost ze strany rekonstrukční paleoetnologie.

Ale to také naopak znamená, že jsou pro nás nečitelné jiné pozůstatky kultur a to těch, které se pohybují v pro nás odlišné symbolice (nebo mají vysokou absenci nedochovatelného materiálu) a pro nás už nezbyly žádné nám jasné a srozumytelné symboly.

Mám podezření, že navíc u takových materiálů dochází k velkému šoku pro naši psychiku. Setkání s archeologickým materiálem je vždy šokem pro psychiku jednotlivce. Je to jako, když jdete na návštěvu za známým a mezi tím jejich dům rozprášilo tornádo, nebo zničily záplavy. Chodíte po troskách a vidíte jen náznaky některých věcí, které jsou již definitivně k nepoužití. Například moje maminka nemůže obdivovat romantické rozvaliny či trosky hradu, protože ji příliš připomínají trosky po bombovém náletu, který jako malá holčička zažila. Lidé mají z takových událostí velké a dlouhotrvající traumata. Snad každý viděl někde a někdy nějaké zbořeniště, zbytky vypálených budov. Podobně působí i stopy po někdejším osídlení, je to vlastně jako když vás chirurg pozve k operaci břišní dutiny, prostě to každý nezvládne. A naprosto stejně na vás působí takový archeologický materiál (který je vlastně etnografickým materiálem zredukovaným díky času na minimum) a vy chcete těm lidem (které tohle postihlo) podvědomě pomoci. Tato podvědomá touha pomoci vytváří napětí, kterého se dá zbavit několika způsoby, například, že za těmi pozůstatky začneme vidět někdejší život i s někdejší živou kulturou. V tradičním přístupu však lidé spíš nedovedou pomoci (těm dávným lidem) a vlastně si racionálně podvědomě vysvětlí, že to ani nejde, dávní lidé už přece nežijí. A tak jako po bitvě si z ležících odnáší někdo nějakou tu cenou trofej, vyhrabávají se a očistí ty nejlepší kusy jako starožitnosti. Zbytek jako inventář. Vše zůstane na úrovni položek a artefaktů.

Když vidíme kulturní spoušť snažíme se (podvědomě) pomoct, je to symbol pro pomocné chování jako ruka tonoucího nad hladinou. Ale tady nikdo (sociální skupina, společnost) najednou nechce nic oživovat a znovu vybudovávat (pod vlivem níže popsaného mechanismu vyrovnání se smrtí ,,pralidí“), a tak se používá pro vyrovnání s šokem myšlenka, že ti lidé vlastně toho tehdy ani tak moc nepotřebovali a že to co zbylo už je opravdu téměř vše, co k životu potřebovali. Prostě se chceme vyrovnat s tím proč se nepomáhá (proč se nerekonstruuje).

Asi máme tady opravdu velký problém, tomuto šoku jsou vystaveni už malý školáčci a oni si najednou musí vyrovnat i s tím, kde ti dávní lidé jsou, a to jsou prosím tak malé děti, že o smrti naše kultura jim toho ještě moc oficiálně ani neřekla. Můžeme říct, že toto bude možná jedno z prvních oficiálních seznámením se se smrtí. Můžeme u takových dětí počítat ze vzpourou proti smrti, s odmítnutím smrti a z neztotožněním se se svojí smrtí. Umřít nemůže nikdo jako já. A přijatelná je jen taková představa, že oni předkové tedy nebyly jako já a byly daleko hloupější a odlišnější než já ( Já -malého školáka ve čtvrté třídě). Sem patří představa přihlouplého špinavého a komicky nešikovného pračlověka, který nemůže vymyslet ani botu, protože by si ji nedovedl zavázat na mašličku. Zemře, protože je hloupí, to trdlo neumí ani pořádně lovit, na ulovení jednoho mamuta zahyne v boji jeden nebo hned několik mužů. V tomhle věku se důvod smrti přičte jednoznačně, pračlověk umírá, protože je hloupý, nepřátelé umírají, protože jsou zlý a dobří lidé umírají, protože jsou hrdinové. Hloupý pračlověk se tak stává součástí naší mytologie, našeho vnitřního nevědomí a tak i součástí naší psyché. Pračlověk se stane v našem nevědomí místem, kam můžeme projektovat i svůj stín naší persony a pračlověk v nás ožije a bude s námi žít náš moderní život, jako ďábel nebo čert s lidmi ve středověku.

Poznámka: Popsaný aspekt byla v této publikaci původně jen moje konstrukční myšlenka, nicméně po čase jsem narazil na stejný problém řešený v rámci srovnávací psychologie, kde autoři takový jev nazvali velice trefně traumatický vtisk. Toto označení se mi jeví jako velice názorné a šťastné a také se k němu přikláním. Specifické pohledy na traumatický vtisk z jiného pohledu si tedy můžete prostudovat v doporučené publikaci (Fraňková, Bičík, 1999)

Z tohoto pohledu je tedy vlastně vážně míněná snaha produkovat systematicky a vědecky rekonstrukce naprosto zabetonovaným územím, protože brání jednoduchému mechanismu s vyrovnáním z šoku (traumatického vtisku) z velmi špatného stavu paleolitického archeologického materiálu.

Zakázáním si, pomáhat paleolitickým lidem při symbolické obnově jejich silně (časem) poškozené kultury, přechází pak celý problém do nevědomí odkud zpětně řada nutkání, projekcí, či některých celých mechanismů zase někdy příležitostně vychází ven a podílejí se v dalších oblastech procesu vyhodnocování paleoetnik. To je samozřejmě logické vysvětlené dovolávající se podobných mechanismů, ale je jej třeba podrobněji zpracovat a kriticky zhodnotit. Každopádně to už není práce z podvědomím, kterému rozumí i leckterý laik, to není evidentní pocit z řeči těla, kterou všichni chápeme. Tady se jedná o oblast, kde jsou emoce a pocity skryty někde uvnitř nás a odsud řídí, některé naše počínání aniž bychom to mohli jen trochu tušit. To samozřejmě vysvětluje více jak sto let absence vědecké rekonstrukce, nebo jak to, že tak blízko vědy, řekli bychom pod oběma střechami, jak antropologie tak archeologie se produkují obrázky dávného života a vizáže paleolitických lidí bez pořizování naprosto obyčejného popisu a záznamu. Tady uprostřed vědy tak samozřejmého, ale tady tvrdošíjně absentujícího. Poněvadž zde máme u tohoto mechanismu evidentně co dělat s nevědomím rozhodně není možné očekávat, že by se mohly zabývat rekonstrukcemi jiné obory než je rekonstrukční paleoetnologie, která sleduje psychologické mechanismy a je silně propojena s psychologií.

Pro překonání řady negativních mechanismů znesnadňujících racionální vyhodnocení je nutné dodržovat některé speciální postupy. Je však několik mechanismů jako například nástřel pevného bodu, ale právě i šok (traumatický vtisk) ze špatně dochovatelného archeologického materiálu, který totálně znemožní kriticky zpracovávat daný materiál. Proto je nutné dokonce úplně obcházet některé oblasti a naprosto speciálním postupem zabezpečovat průchodnost možnosti kritického hodnocení materiálů.

^ >