Poznámka k oděvům z pohledu kulturní antropologie

Určitě je zajímavá práce antropologa Alfreda Louse Kroebera a Jane Richardsonové ,,Řád ve změnách módy“ z roku 1940, v které si dali oba autoři tu detailní práci a porovnali dámské společenské šaty za několik set let (Soukup,2000). Zjistili, že určitým standartním typem je anatomii respektující oděv do pasu, kdy může být odhalena značná část těla (dekoltu, ramen a zad) a dolů od pasu bude neanatomicý ,,válec“. Jako výtvarník bych řekl o onen ,,válec" označil za vertikálu, která odněkud odspodu vynáší tělo ženy nahoru do našeho světa. Toto schéma je pak narušováno v určitých časových periodách zkracováním sukně, posunování pasu do neanatomické polohy a oživováním a neuspořádanosti šatů spojené se stylovou proměnlivostí. Za nějaký čas se vše zase vrací zpátky k základnímu vzoru. Tento kyvadlový cyklus má asi stoletý interval.

To je i určitá odpověď na otázku, jak během dlouhých tisíců let gravettienu a magdalenienu se měnila móda odívání v klimaticky vesměs stále stejných arktických podmínkách. Ve stejných a neměnících se podmínkách sleduje kultura svoje vnitřní síly, mytologické změny, cizí vlivy, opaky a alternativy, které mají zahánět nudnost, ale mohou řešit i generační a jiné další společenské napětí. Čtenář promine, že si neodpustím upozornit, že práce Kroebera a Richardsonové nezachycuje nějakou evoluční proměnu k stále výtvarnějším a návrhově dokonalejším a dokonalejším šatům.

Ani u gravettienců ani u madlénců by jste nepoznali rozdíly v oděvech a větší rozdíly by nejpravděpodobněji byly mezi jednotlivými původní národy a etnografickými oblasti, které by měly svoje národní, krajové či kmenové osobité přístupy styly a charakteristiky. Myslím si, že toto tvrdit není rozhodně žádná spekulace, ale naprosto jednoduchá kalkulace odvozená od jednoduchého úkolu porovnat zdobení oděvu u arktických národů ,,současnosti“ se sungirskými ozdobami. Myslím, že žádný výtvarník ani návrhář nebude mluvit o evoluci zdobení, ale jen o výčtu možností, řešení a nápadů.

Poznámka k oděvům ze Sungiru ze strany psychologie řeči těla

Rekonstrukční transformace a napodobenina zcela unikátního dětského dvojhrobu ze Sungiru.

Když prohlížíte odborné publikace o mladém paleolitu a umění, napsané na přelomu dvacátého a jednadvacátého století, můžete snadno zjistit jak je smysl umění často nepřehlédnutelně jednodušen a zúžen na okruh ,,sebeprezentace" spojený se ,,symbolickým myšlením". Psychologie nám nabízí poněkud širší a konkrétnější výklad umění, které se vztahuje například už jen k samotným oděvům ze Sungiru. Důvody k vytvoření tak zdobných oděvů nám tak mohou dopomoci uskutečnit hlubinou sondu do tehdejší společnosti a její společensko-hierarchické skladby jakožto i kulturních tradic.

Lidé jako jedinci i skupina mají svoje určité osobní nebo skupinové cíle a k prostředkům vedoucím k těmto cílům patří i dojmem, který o sobě vytváří. Oděvy naznačené v maltsko-bureťském kulturním okruhu nebo oděvy ze Sungiru (které lze trfně označit jako hypertrofickou tvořivostí řádně propracované) zcela evidentně naznačují kam mířila tehdejší oficiální prezentace.

Ale je možné si také všímat, že v rámci tehdejších konkrétních společností, jak v Sungiru, tak i v centrální Sibiři, se hrála zcela evidentní vnitřní přesilová hra. Jednalo se o snahu najít si nejlepší a nejpůsobivější vzory ve společnosti (,,archetypy") a vyrovnat se jim. A nebo prostě chtěli jen trumfnout sousedy či příbuzné. Pracnost sungirských oděvů samozřejmě odpovídá tomuto směru a trumfne snadno i naši nejednu současnou individuální oděvní produkci.

Domnívám se, že pro oděv v gravettienu byly velice důležité i dva další aspekty, rozšíření osobního prostoru a zvětšení majitele oděvu. Jakékoli nadbytečné a nepraktické zvětšování oděvu do prostoru vlastně rozšiřuje náš osobní prostor a zcela evidentně naznačuje hranici pro společenský, osobní či důvěrnější styk s ostatními. Pošití oděvu nebo jeho jiné nazdobení rázně demonstruje hranice na samotném přiléhavém oděvu, ale například už takové klobouky, které jsou součástí našich pavlovienců už zcela evidentně rozšiřují prostor jedince o nějaké centimetry navíc a podobně vidíme situaci na jediné takové sošce z Francie a především na řadě sošek z Itálie, kde jsou sošky rozšířeny směrem nahoru.

Právě italské sošky, které vyhnaly své vlasy či čepice nahoru, změnily dojem, který z nich máme, připadnou nám totiž větší. Je velmi důležité aby nás lidé považovali za větší, víme, že i dnes se vyšším lidem nabízejí podstatně vyšší příjmy než lidem malého vzrůstu. Ale výška se dá zvětšit i jinak, například studenti odhadují výšku vyučujících asi o 12 centimetrů vyšší než je realita. A za vyšší jsou také považováni i bohatí lidé. O jednom z miliardářů, kdosi řekl, že byl vysoký člověk jen jakmile si stoupnul na svoji peněženku. Takovou peněženkou vyjadřující bohatství bylo bezesporu právě zdobení sungirských oděvů. Dnes, když víme jakou má toto odění cenu v eurech nebo v dolarech, by nám určitě i ty děti připadaly podstatně vyšší a dospělejší. Opakování pracného korálkování v dalších a dalších řadách tak jen říká jak jsem bohatý, jak jsem velký, jak jsem důležitý. A skutečně někteří paleolitikové tuto řeč dovedli podvědomě číst a uvažovali o nějakém výjimečném postavení těchto sungirských lidí. Ale i skutečnost, že takových řad je množství, budí určitý dojem, že daný člověk je vlastně vysoký, přesto, že by vertikální pruhy sungirce opticky vytáhly do výšky. Proč nebyly použity častěji vertikální pruhy? Asi aby sungirce nezmenšily objemově. Aby je neučinily malými do prostoru v horizontálních směrech. Prodlužovaly se jen nohy, trup zůstal neztenšen, jistě tato situace připomene předchozí kapitolku o společenských šatech žen. Horizontální pásky a ozdoby pak nutně musíme nalézat i na hlavách, ale sledujeme je i u sošek jinak nahých žen. Zde mohly tyto symboly, mající zdůrazňovat důležitost majitele, být omezeny jen na několik málo míst nahého těla. Z tohoto pohledu má také smysl, že jsou segmentované, protože vyjadřují bohatství majitele a dožadují se abychom dané ženy považovaly za důležité.

Vlastně zvětšením partií prsou a horní pánevní oblasti pod pasem u sošek může také znamenat určité specifické zabírání většího prostoru, kdy je jinou asexuální cestou zvýrazněno ženství (na které se odvolávají ti co kdysi považovali venuše za bohyně plodnosti, nebo ti kteří mylně mluví o domnělém běžném zobrazování ženských primárních znaků). Toto ,,předvádění se v prostoru" pak působí pro nás jako nástřel, kterého se pak nemůžeme nikdy zbavit.

V této drobné kapitolce jsme se tedy věnovali alespoň určitým nástinem oblastem, které můžeme vyvodit z gravettienských oděvů a zdobení a zavádí nás do oblastí:

Důležitosti

Přesilové hry

Dojmu

Vyrovnání se se vzory

Rozšíření osobního prostoru

Prostředkům pro dosažení svého cíle

Poznámka k přesilové hře

Zpětně můžeme prohledávat diorámata, sochy a obrazy či filmy s paleolitickými lidmi a sledovat úplně opačný přístup, kdy my v rámci přesilové hry soutěžíme hned s každou kulturou a schováváme se za kosmonautické skafandry a naopak paleolitickýcm lidem připisujeme jen takové oblečení, které nás v této soutěži přesilové hry určitě nijak neohrozí. Proto se domnívám, že i tady za úplné absence profesionálního a systematického zpracovávání archeologického a antropologického materiálu paleolitu pro rekonstrukce je tak ohromě vyhovující právě tak negativní představa primitivního dávného předka. A to pro celou naši společnost skládající se vlastně z jedinců navzájem se přetahujíc v hromadách přesilových her různých úrovních. I když je to jen dnes imaginární protihráč, stále sbírají lidé plakáty zpěváků a herců a muži plakáty slečen a evidentně to pro ně není jen potištěný papír. Otevření se takové práci, která by produkovala s námi srovnatelné vizáže dalších lidí, by pro naši společnost by vlastně znamenalo přímo invazi nekontrolovatelných soků. Možná, že i to je důvod proč se sungirské i maltské nálezy takovou dobu přehlížely a v muzeích i v televizi dávají autoři raději přednost zcela nepodložené fantazii než snadno dostupné realitě.

Vysvětlení chování s vnější vizuální personou

Fraňková a Bičík nás zavedou v kapitolce kolem spouštěcích schémat až ke klíčovým a supranormálním podnětům. Supranormální podměty jsou vlastně přestřelenými atrapami, které jsou větší, nápadnější, nebo barevnější, než reálný předmět, který modelují. Fraňková a Bičík uvádějí známý příklad s pokusem proužkované tyčinky, která je vzdálena skutečnému tvaru zobáku dospělého racka stříbřitého, přesto, že právě na tuto tyčinku mláďata odpovídala nejvýrazněji. Podobně tomu bylo u sádrových a polystyrénových obřích pštrosích vajec, které byly dokonce nadhodnoceny 30 krát. Pštrosí samci jim dávali v době hnízdění přednost před skutečnými pštrosími vejci. Doslova Bičík a Fraňková píší ... ,,..U živočichů slouží supranormální podněty k upoutávání příslušníka druhého pohlaví při námluvách, k ochraně, k zastrašování nepřítele vlastního i cizího druhu. Jejich existence je umožněna tím, že informace, obsažené ve spouštěcích schématech, udávají relace a ne absolutní veličiny. Z toho plyne možnost přehánět, zveličovat podněty, zdůrazňovat pouze vybranou vlastnost."

,,Supranormální podněty vytváří i člověk na svém těle pomocí obleku, líčením, zdůrazňováním některých partií...." (Fraňková , Bičík 1999)

Samozřejmě, že přemýšlíme co to vlastně znamená pro oděvy ze Sungiru, které jsou zdobeny mnohonásobnými horizontálními pruhy a ptáme se, jakou reakci měly jejich ozdoby vlastně spouštět. Už v původní práci o oděvu muže ze Sungiru jsem psal o možnosti symbolu žeber kostry, kdy se podobné symboly objevují i na některých uniformách historických vojáků, či severoamerických indiánů devatenáctého století. Výsledkem by pak byl podvědomí strach a respekt před nositeli takového oděvu, protože by dané spouštěcí schéma mělo specifický charakter varovného signálu. Důležité však je, že se takový cit pro určitou symboliku rozvíjí během života jedince a není jen přísně vrozený. Na správné čtení horizontálních pruhů se tedy musela ve své době podílet i kulturní základna samotných gravettienců a dnes pochopitelně můžeme být ovlivněni jinými schématy s kterými se zase setkáváme my a čteme je zase svým trochu jiným specifickým způsobem. Například stačí když by například gravettienci označovali důležité věci tak, že by nad ně dali segmentovaný horizontální provázek. Jednak by automaticky četli, že prsa a zadeček venuší jsou nadmíru důležitá, ale i to, že superdůležití jsou sungirští a maltskoburečtí lidé celý. Je to teoretická možnost, odvozená od toho, že spousta důležitých věcí byla na horním konci ve stanech přivázaná, ale my, co by obyvateli domů ze skříněmi a zásuvkami takovou symboliku vůbec neznáme, a i taková úvaha pro nás znamená většinou jen prázdnou spekulaci. Z daného je také jasné, že některé nadsazené proporce u venuší jsou věcí atrapy, která může být v některých ohledech značně rozdílná od reálného modelu.

Naopak krásnou ukázkou přeúspěšné nadsazené atrapy je symbol pračlověka, který je dnes tak vžitý, že špinavému človíčkovi s kýjem v ruce, rozcuchanými vlasy a cárem kožešiny přes rameno a boky je naprosto vehementně dávána tak očividná přednost před jasnými doklady podoby od samotných dávných lidí, že věc už nepotřebuje většího komentáře. Zato tato záležitost potřebuje té největší opatrnosti a podezřívavosti, protože tuto vtíravou atrapu si nutně neseme sebou všichni. Zarážející je však rychlost s kterou tuto atrapu během svého života přijímáme. Můj tehdy pětiletý syn, vychován na obrázcích a pohádkách o dávných lidech od své nejstarší sestry Zuzky, přímo skočil po chlapcích z paleolitu představovaných v televizní reklamě, co by překvapení v čokoládovém vajíčku. Předchozí úsilí vytvořit nového člověka bez předsudků vůči paleolitickým lidem byly pryč již během dvou reklam a jednoho šťastného a velmi radostného nálezu ,,pračlověka" ve vejci. Spouštěcí schéma bylo neuvěřitelně velmi rychle a dokonale vytvořeno jako by bylo už nějak předprogramováno. Jiří Svoboda svého času komentoval tuto situaci velmi trefnou větou... ,,U nás v českých zemích se díky barvitě napsaným Lovcům mamutů Eduarda Štorcha a světoznámým Burianovým obrazům každý snad už téměř rodí s představou, kdo to to byl paleolitický lovec a jak vypadal..."

^ >