3/Otisky textilu v pálené hlíně

VÁLKA SUKNA

,,Zkušenost se nemýlí, avšak mýlí se pouze úsudky, které si od ní slibují to, co není v její moci. Lidé si neprávem stěžují na zkušenost, již obviňují nejvyššími výtkami, že je šalebná. Nedbejte však na zkušenost a obraťte takové naříkání proti své nevědomosti, jež vás s vašimi lehkomyslnými a pošetilými přáními strhává k tomu, že si od ní slibujete, co není v její moci, a tvrdíte, že je klamná.“ Leonardo da Vinci

Úvodem

Poznámka předem - podstata sporu. V druhé polovině devadesátých let objevila doktorka Sofferová určité struktury na povrchu drobných úlomků hlíny, které interpretovala jako otisky textilu. A to v materiálech uložených v depozitářích, pocházejících z doby našeho legendárních moravských lovců mamutů, z éry civilizace gravettienu, staré kolem 25 tisíce let. Taková interpretsace nezůstala osamoceným počinem. Od té doby se kolem otisků textilu střetly zájmy a pohledy z různých opačných stran - gradualističtí evolucionalisté s pluralisty, kritický pohled s grantovým zaslepením, nedorozumění s manipulací, emoce s vírou, nevědomost s touhou po poznání. Tak začala velká Válka sukna, která trvala do roku 2005. Byl to jeden z nejostřejších názorových střetů v dějinách naší vědy, kdy dramatičnost na poli vědy, která jinak láká v zahraničí zájem médií, obzvláště u světového objevu, spojeného s nějakým prvenstvým, se střetla s tradičním nezájmem domácího prostředí ,,o opičáky". Dnes je a bude určitě pro mnohé snadné se v celé situaci vyznat, a mnozí se budou divit, proč se vlastně vůbec spor vedl a proč se dávno nevyřešil. Ale byla to i situace, na které jsme se učili a která nás některé motivovala dopátrat se příčin toho všeho. Jistě budou existovat osamocení střelci, pro které, stejně, jako pro japonské osamělé vojáky mnoho let po II, světové válce v Pacifiku nepřestala tato válka existovat.

Válku sukna ukončil prostý vstup do depozitářů a pokračování a prohledávání a focení dalších a dalších materiálů vytrvalým a pečlivým antropologem Miroslavem Králíkem z Katedry Antropologie v Brně. Tyto zatím neprozkoumané materiály, které zde zbyly s první vlny po objevu otisků textilu v hlíně. Seděli jsme v Těšeticích večer v létě roku 2005 u ohně já, Martin Hložek a Miroslav Králík a rozebírali situaci, klidně a věcně. Miroslav Králík vlastně přišel k materiálům, které doktorka Sofferová teprve načala. On v samotě depozitáře, pak nafotil tisíce fotografií z ohromného množství hliněného materiálu. Vlastně celá válka sukna se opírala jen o zlomek daného materiálu. Miroslav Králík si dal tu velikou práci projít ten ohromný materiál všechen. A tak našel daleko dokonalejší otisky textilu, které by rozeznalo pouhým okem i malé dítě a to i na vypálené hlíně. Domluvili jsme se v klidu, jako už to bývá na půdě archeologického ústavu filozofické fakulty zvykem, že bude dobré prověřit, zda příslušná hrudka je opravdu vypálená a nikoli sekundárně zabarvená. A že fotografie této unikátní hrudky s otiskem nezůstane jen v rukou pár odborníků, ale, že bude zveřejněná v Antroparku, kde si otisk textilu může prohlédnout každý.

Pozůstalé rozpory budou šetřeny z hlediska psychologie, jako hledání mechanismů, klamu, sebeklamu, omylu. Dokonce jsem si dal také práci, abych zjistil jak se má postupovat, v případě komunikačních potíží. Především jsem našel tři prameny, jeden udává Zimbardo ve svém televizním pořadu ,,Poznáváme psychologii", když se v jedné kapitole, věnuje psycholologii komunikace. Zadruhé je to publikace ,,Řeč těla", která nám může objasnit ovlivňování našeho úsudku způsobem a jinými neverbálními okolnostmi, těm lidí, kteří nám určité informace předávají. A nakonec je to publikace o asertivitě (Pospíšil 2005). Vlastně podle těchto publikací se dají, moje následující kapitoly o Válce sukna, hodnotit jako přestřelené a konfliktní. To však jen na první pohled. Samozřejmě by se daly předělat a udělat daleko vstřícnější a snad dokonce takové, že by je nešlo označit jako konfliktní. Mám však pocit, že by unikal smysl toho všeho a tím je ,,podstata sporu". Vždy je totiž v každé psychologické práci věnovaná speciální kapitolka s informacemi, že je nutné zjistit o povaze sporu, protože je možné, že se spor někdy nedá vyřešit jednáním a bude nutné přikročit k jiným daleko radikálnějším opatřením, jako je změna pracoviště, zaměření, oblasti a podobně. Hledání ,,podstaty sporu" je důležitým úhlem, někdo může hledat chybu v druhém, nebo ve způsobu myšlení toho druhého, ve společnosti, v neschopnosti , v zanedbání, či nevzdělanosti nebo zaslepení. Moji snahou bylo hledat primární původ zmatečností. Teprve za čas po určité době vidím příčinu konfliktu v neexistenci specializovaných paleolitiků, paleoetnologů, kteří mají odpovídající velmi speciální vzdělání. Vlastně každý ,,objev" ,,moderního" projevu lidí v paleolitu může potencionálně vyvolat stejnou válku, jako byla válka sukna a argumenty i protiargumenty by byly velmi podobné. Pospíšil ( 2005) si všímá, že asertivní chování chybí v drtivé většině případů, kdy dochází ke komunikaci mezi lidmi. Výjimku spatřuje u vědců, kteří jsou k asertivnímu jednání a hodnocení vedeni. Jak však registrujeme z úryvků různých článků, sledujeme řadu projevů, které rozhodně nelze klasifikovat jako asertivní. Proč? Odpověď bude možná v tom, že v současnosti vědecké zázemí pro specializované a plně dostatečné hodnocení chování lidí v paleoelitu je naprosto nedostatečné a plně zastaralé a některé komunikační projevy tak vlastně nebylo možné ani zařadit coby vědecké, spíše se dostaly do oblastí sociálního chování.

Vlastně, proto se dnes bavíme o rekonstrukční paleoetnologii a neřešíme oblast rekonstrukce dávných paleolitických kultur na úrovni antropologie nebo archeologie. V oblasti je už v samotných přístupech řada pohledů a názorů tak rozdílných, že nejdou nijak překlenout a jsou zcela neprůchozí.

Množství psychických mechanismů zabraňujícím, abychom mohli bezproblémově logicky zpracovávat materiály o paleolitu se odvíjí také od konkrétního momentálního společenského klimatu. Je důležitý stav vzdělání na různých stupních škol. Zjistil jsem, že vzdělání o paleolitu bude nejspíše obecně daleko přeceňováno. Ve skutečnosti však bude stav našich paměťových stop velmi nejasný u středoškolsky vzdělaných lidí a u vysokoškoláků, kteří se věnují určitou krátkou dobu paleolitu. Těm zůstane v paměti většinou mix pozoruhodně přesných údajů, spojený se závažnými deformacemi. Při kresbě obrázků tábora lovců mamutů nevěděli 13-14 leté děti, co vlastně mají kreslit. Většinou se jim vybavil táborový oheň odvozený od nástřelu slova tábor lovců mamutů. Pak sem tam přioděný divoch s oštěpem a sem tam mamut nebo past na mamuta. Ojediněle se vyskytnul člověk v kombinéze. Tyto děti považují lovce mamutů za členy kultury staré nejčastěji - 600 000 let. Menší část uvádí data 10 000 a 1,5 až 3 miliony. Minimum udává 40 000 let. Skutečnou dataci neznal nikdo. Ve sto procentech všichni uvádí klima jako dobu ledovou. Naopak drtivá většina udává za nositele kultury lovců mamutů zcela nesprávně - neandrtálce. Správnou odpověď moderní člověk Homo sapiens sapiens uvádělo jen minimum dětí, které vypověděli, že viděli televizní snímek ,,Země ledu". To byly ty samé děti, co uvedli stáří lovců mamutů na 40 000 let. Studenti prvního ročníku gymnázia se nevyznamenali o mnoho lépe. Většinou se nedovedli pohybovat po časové ose a zároveň ji spojovat alespoň s nejzákladnějším dělením paleolitu. Podrobnější členění bylo už zcela iluzorní.

Naopak geograficky vzdálený Starý Egypt znali úplně všichni, uváděli velmi přesné datace. Znaly základní slovníček výrazů a názvosloví. Zcela evidentně proto, že tyto dějepisné znalosti měli spojené se symboly, které jsou atraktivní, jasné, lehce zapamatovatelné a stojí za nimi další dětem známé příběhy, začleněné do naši kultury. Tedy jako pyramida, mumie, faraon, Sfinga, otrok, Kleopatra, Kahira, Luxor, Gíza, ale také palmy, písek, slunce, Nil a krokodýly. Některé děti znaly podoby staroegyptských Bohů a jejich symboly.

Mnemotechnický ekvivalent jakýchsi symbolů pro lovce mamutů je jen táborák, mamut v pasti, holý zadek, chlupy na těle a cáry kožešin, jeskyně a věstonická venuše. To jsou však velmi slabé ,,symboly", které jsou mnohdy vyloženě mylné. Kdybychom chtěli skutečně někdy v budoucnu vzdělávat mládež, museli bychom prvně najít a zpracovat solidní a účinné symboly, z kterých se dá snadno odvodit patřičný obrázek o životě lovců mamutů.

Tady jsem začal uvažovat, že možná přeceňuji i vysokoškolské vzdělání, protože časově se v hodinách dějin umění na středních školách věnuje značný počet vyučovacích hodin tomuto tématu a výsledky i tak nejsou nijak uspokojivé. Vlastně všude i na vysokých školách, kde se přednáší kultury a vývoj člověka je tématu paleolitu, vždy vymezen jen určitý velmi vymezený čas. Nemůžeme tedy určitě hovořit, o skutečně specifickém vzdělávání zaměřeném jen na paleolit. Proto někdy ta pozoruhodná přesnost u některých vědomostí a na druhé straně ty závažné vědomostní deformace. Skoro mě až zaráží, když si uvědomím, že například studovat starý Egypt je možné v samostatném oboru - egyptologii. Nikoli však paleolit, který v reále bez znalosti určitých biologických oblastí (srovnej - Jelínek 1991) a dalších oblastí jako etnologie, sociálně kulturní antropologie a psychologie a dalších oborů bude pro absolventy z pohledu kompetentnosti vyhodnocení chování někdejších etnik naprosto ztracený.

Vlastně bylo by dobré se zabývat sociologickou studií, do jaké míry je společnost vlastně seznámena s materiály o paleolitu a do jaké míry a kde se objevují, tak vzdělaní lidé, kteří mohou nějak tyto informace kompetentněji zpracovávat. Je totiž možné, že informace o paleolitu jsou vymezeny na nejzákladnější archeologický materiál spojený s především s typologií kamenných nástrojů a že další posouzení dané kultury je na této poznávací úrovni považováno jen to, co se nám vybaví při slově pravěk. Jedná se tedy jen o heuristický přístup?

Také je dobré říci, že sice užíváme slova jako rekonstrukční paleoetnologie, paleoetnologie, paleolitikové nebo gravettologové, ale ve skutečnosti neexistuje žádná vysoká škola, kde by se dalo takové specifické studiu absolvovat. Jestliže tedy používáme taková označení, mluvíme o lidech, kteří se především vlastním přičiněním, samovzděláváním, někam propracovali, ale v jejich vzdělání mohou být dnes i tak závažné nedostatky.

Proto z tohoto pohledu nám už budou ukázky a popisy událostí ve Válce sukna srozumitelnější a budeme lépe rozumět příčinám nekompetentností a omylů u některých aktérů. Budeme tak moct vědět, že příčina není v určitých konkrétních lidech, ale v systému výuky, kde chybí zcela plně specializované studium pro výzkum a vyhodnocování paleolitu.

(2005)

Vlastní původní článek

Oblast gravettienské persony i oblast gravettienského textilu jsou určitým způsobem propojeny, nesou řadu paralelních i identických znaků. Například obě práce se týkají gravettienu, mnou zpracovávaná persona vycházela zhruba z 90 sošek a jejich zlomků a ze stejného počtu zlomků hlíny vychází i stanovení povahy otisků textilu, provaznictví a košíkářství. Oba dva typy materiálů, jak ty z kterých vychází persona (hroby a sošky) ležely dlouhá desetiletí tímto způsobem nezpracovány v depozitářích, stejně jako otisky textilu. Obě oblasti jsou svým závěrem pro naši společnost neuvěřitelně fascinující a jen velmi velmi obtížně přijatelné.

Obě oblasti, jak persona, tak i textil, jsou provázané zájmem obhájců gravettienského textilu hledat v materiálu gravettienských sošek košíkování a tkaní, či provaznictví a vidět je na hlavách a zdobících prvcích sošek (Sofferová, konference Mikulov 2002).

Vlastně tento určitý konflikt vykladu archeologického materiálů vedl k podrobnému zpracování persony daného období a kultur.

Přístup i charakter zpracování obou témat je však diametrálně odlišný, zatímco textil zpracovává hned několik lidí a specialistů a má institucionální a materiální záštitu, perona je zpracovávána jediným člověkem (bohudíky s velkou podporou velké řady konzultantů) ale bez řádného zázemí a bez materiální podpory.

Největší rozdíl však spočívá v tom, že textil vychází z materiálů, které jsou obecně neznámé, u nás navíc nikdo přesně nezná postup práce tak, aby mohl zopakovat výsledky původního mezinárodního týmu, nikdo přesně nezná povahu ani charakter výpovědní hodnoty daných textilních materiálů. Zatím co sošky a hroby gravettienu jsou více jak sto let obecně známé, těší se zájmu veřejnosti a veřejnost udělala už první krok, že i mezi informacemi jako jsou nahá ženská těla, účesy, ozdobné čelenky, hrudní a pasové pruhy a náramky si vybrala velká prsa a alespoň ta už akceptovala (kapitolka ,,Největší válka o prsa“). Nicméně účesy a ozdoby stejně jako bohaté zdobení oděvů v hrobech jsou každému snadno dostupné, jsou snadno rozpoznatelné a jsou evidentní, ale nejsou šířeji akceptovány a nepromítají se do obecných představ (pro naši kulturu se jedná o nepřijatelné materiály).

Obě oblasti jsou také zpracovávány odlišně, persona je zpracovávána tak, aby byla co nejlépe pochopitelná a snadno ověřitelná, jsou hledány jiné alternativy a uplatňuje se kritické hodnocení a určitá šíře možných forem výkladu a na prvním místě je srozumitelnost a názornost prezentace. Tohle není možné říci o způsobu zpracování tématiky otisků textilu v hlíně.

Diametrální rozdíl spočívá i v tom, že zpracovávání persony gravettienu je chápáno jako příležitost osvětlit povahu a charakter gravettienské kultury laikům (kam jsou pro jistotu počítáni i absolventi vysokých škol jako archeologové, antropologové a prehistorikové). Předvedení otisků textilií naopak vůbec nepočítalo s obecnou neznalostí charakteru paleolitu a paleolitického materiálu.

A rozdíl spočívá i v tom, že práce o personě je zpracovávána od roku 2002 a může tedy stavět na zkušenostech prezentace a zpracování oblastí kolem textilu. Od brněnské konference o rekonstrukcích z roku 1998, přes článek o textilu v Archeologických rozhledech (1999), po dojem z výstupu Heleny Březinové na konferenci o experimentu v archeologii v na konferenci v roce 2002.

Otisky textilu v hlíně se představují

Pavlovienské materiály v depozitáři, konkrétně malé kousky pálené a nepálené hlíny, studované v polovině devadesátých let Olgou Sofferovou z lokalit Dolní Věstonice a Pavlov poskytly negativní struktury otisků textilií, nití a košíkování. Protože v USA se tento materiál normálně zpracovává a vyhodnocuje (materiál ze sídlišť paleoindiánů), byl i tento materiál poskytnut ke studiu do USA dr. Jamesi M. Adovasiovi. U nás jsme se mohli seznámit s tímto materiálem ve zpracované podobě v Archeologických rozhledech v roce 1999 č.1 v článku ,,Textil, košíkářství a sítě v mladém paleolitu Moravy“ od Adovasia, Sofferové, Hynlanda, Klímy a Svobody (Adovasio 1999). Jednalo se o zkrácenou verzi původního ,,Perishable Technologies and the Genesis of the Gravettian“ z roku 1997 (Soffer-Adovasio-Hyland11997).

V prostředí a době, kdy od rentgenu nedostaneme snímek, ale ,,verbální“ popis, kdy místo obrázků, nákresů nebo projekce, ale i obrazové rekonstrukce života v prehistorických dobách dostaneme těžko pochopitelné popisy, kdy místo pochopitelného schématu a znázornění dostaneme matematizovaná a geometrizovaná data, někdy i v samoúčelných tabulkách, by nás nemělo překvapit, že nás místo názorného provedení světem otisků textilu pozvali autoři na prohlídku čísel, tabulek, schémat a fotografií, které mohou být fotografiemi čehokoli a mohou představovat cokoli dokud nám vystačí fantazie.

Přitom stačilo kdyby tady přibylo dalších deset nebo patnáct fotografií, které budou vedle zopakovány a bude na těchto duplikátech prostorově v tříčtvrtečním pohledu vkreslena pérovka schématizující ono otiskované vlákno. Pohled na pozitivní otisk je v tomto směru poněkud problematický, protože by hmota tkaniny byla vlastně z většiny zanořena v zobrazované matérii.

V této publikaci na více místech hořekuji jak bídně své materiály zachycují někteří badatelé a to je i tento případ. Samozřejmě, když si chce člověk udělat tady názor sám, nemá se vlastně hned v úvodu a v základu čeho chytit. Naopak je stavba článku klasicky autoritativní, je to prostě film na který jsme se přišli podívat někde od půlky a zaboha se nemůžeme dovědět od čeho se ten příběh vlastně odvíjí.

Potíž má jak laik, který považuje pavlovience za ,,Hu hu“pračlověky, ale má je i paleolitik, protože se domnívá, že uvidí obdobu skvělých otisků papilárních linií na keramické hmotě. Když držíte ve vlastních rukách trezorové otisky prstů a dokonce celý vnitřní otisk semknuté pěsti, vidíte ty nejjemnější detaily, vše je jasné a názorné a blízké, emoční prožitek je velmi sugestivní a vaše asociace i myšlenky se otvírají směrem k pavloviencům samým. Vidíte, že si dotyčný autor otisků hrál s výborně zpracovanou hlínou, že otisky zanechával záměrně a že vytvořil otisk sama sebe, své síly a svého já promítnutého do hlíny.

Ovšem otisky textilu jsou o něčem naprosto jiném, je nutné si přiznat, že nejsme schopni u drtivé většiny rozpoznat cokoli a rozdíl mezi předchozími otisky prstů a textilu jsou šokem, kdy přemýšlíme emočně a asociačně okamžitě o tom, zda se autoři-interpreti takových materiálů po čertech škaredě neutnuli.

Experiment

Na brněnském kongresu o rekonstrukcích v archeologii a antropologii pořádaném Masarykovou universitou v roce 1998 paní doktorka Sofferová demonstrovala vznik otisků textilu na plastelíně s čímž jsem nesouhlasil, protože srovnání bylo evidentně zavádějící. Otisky textilu podle mne nevznikaly tak jako figurky a hrudky s otisky papilárních linií, tedy záměrně a při zpracovávání té nejkvalitněji prohnětené hlíny, která pochopitelně má dokonalé vlastnosti pro zachování i pro sebemenší otisky papilárních linií (jejichž zpracování se v současnosti věnuje doktor Miroslav Králík z Katedry antropologie Masarykovy university v Brně), ale právě naopak zcela náhodně a do nevhodně hutného hliněného materiálu proměnlivé kvality a vlastností.

Kvalita čitelnosti otisků

Tady jsme před sebou měli rozdílný, špatně identifikovatelný a nezřetelný materiál. Počítám, že nejpravděpodobněji otisky vznikly náhodně a týkaly se hlíny, která většinou v sobě měla příliš nebo naopak málo vody a tak otisky nebyly ani celistvě zřetelné, navíc taková hlína mohla být nejspíš jen v okolí ohniště a to jen nějakou dobu, než okolí ohniště vyschlo a vypálilo při krátkodobých některých větších výhřevech ,,při zvlášť intenzivních topeních“. To by znamenalo, že jak před výpalem, tak i potom byly tyto místa v provozu a docházelo ke stěru stop po otiscích textilu (navíc i tato interpretace vysvětluje situaci ohledně přístupu vzduchu k materiálu během výpalu).

I interpretace o požáru vně obydlí (Adovasio 1999) předpokládá, že otisky se nevypálily ihned po vzniku a také zde je třeba počítat alespoň s otěrem před výpalem, tato interpretace přičítá otisky výmazům proutěných konstrukcí stěn. Pak by ovšem musely mít kousky hlíny na rubové straně otisky košíkování – tedy výpletu stěn a na druhé případné otisky textilií. Ovšem otisky sítí i rohoží by mohly vznikat stejným způsobem uprostřed obydlí na zemi kolem ohně (pokud by zde nebyla tato dvojstrannost materiálu). Možnost, kterou nastínil článek v Archeologických rozhledech (Adovasio 1999) je, že došlo při dramatickém požáru k výpalu stěn obydlí, který měl proutěnou a vymazanou konstrukci a tak došlo k otiskům ,,rohoží“ a dalších materiálů, které mohly být omylem ještě za vlhka v kontaktu se stěnou. Myslím, že oba přístupy by mohly vysvětlovat jednorázový krátkodobý výpal deponovaného ,,keramického“ materiálu i jeho nezřetelný otisk i setřelý nedokonalý stav před výpalem.

Nejasná je konfigurace otisků k samotným kouskům hlíny tyto otisky nesoucí… ,,V rámci tohoto souboru nese 62 úlomků otisky buď nezpracovaných rostlinných zbytků nebo zpracovaných rostlinných konstrukcí. Z tohoto v 19 případech jsou to otisky různých částí rostlin, zejména stonků a malých oloupaných proutků, a jde tedy zřejmě o mazanici, zatímco zbytek souborů (Pavlov I, m=42, Dolní Věstonice II n=1) dokonalé jasné otisky kroucených a (nebo) tkaných vláknitých konstrukcí, tedy provaznictví a textilu.“ (Adovasio 1999) Článek se tedy skutečně nezabývá prostorovou orientační skladbou samotných otisků. Uvedu jak by měl vypadat hypotetický slovní popis. Například – lícová strana plochy s otiskem krátké nitě, ostatní strany odlomeny. Nebo – zřejmě zadní plocha původně přiléhající ke proutěné konstrukci, opačná plocha lícová (nese nebo nenese otisky textilií či provázků). A nebo žádná lícová plocha jen drobná hrudka původně zcela součástí v mase hlíny nesoucí na jednom drobném lomu otisk textilního křížení vlákna… Bez tohoto popisu není totiž možné se v materiále absolutně zorientovat a už vůbec není možné se pokusit racionálněji a jednoznačněji uvažovat o vzniku otisků.

Stav materiálu je tedy tak špatně čitelný, že mu i paleolitik, který má zkušenosti s otisky v keramice nerozumí a otisky textilu v materiálu nedovede bezpečně rozeznat. Potíže s tím, co vlastně vidíme na materiálu, měl jak Jiří Svoboda, tak Martin Oliva i Dan Sosna (ústní sdělení ode všech třech). Takto nenázorný materiál je totiž třeba posuzovat ne na základě předchozích zkušeností, ale na základě umělých zkušeností, kdy postupujeme od naprosto evidentního a dobře dochovalého materiálu k méně dokonalému a bez specifického školení jak sledovat tyto materiály nemáme nejmenší naději, že do problematiky pronikneme. To se povedlo Danielu Sosnovi teprve když v USA prošel tímto školícím procesem a teprve potom byl naprosto přesvědčen o správné intrpretaci materiálů z pavlovienu.

Pochybnosti

Pravidelné struktury tedy člověk z předchozí speciální zkušeností hodnotí jinak, než člověk bez této zkušenosti.

Nám, kteří nemáme takovou zkušenost zůstává jen možnost věřit danému specialistovi, že se při dekódování automaticky neodehrává nějaký ,,falešný vizuální vjem“ v jeho mozku. Tedy obdoba ,,falešných vzpomínek“, jev v prehistorii notoricky známý a nejčastěji komentovaný s povzdechem, …,, kde to tam jenom ten člověk viděl? To je pro mě hotová záhada“...

Vyjasnění

Pokud chceme zůstat kritičtí a nemáme žádnou možnost zorientovat se v tématu stejně jako i ostatní zahraniční paleolitikové jsme stále a plným právem v rozpacích jak se k ,,rádoby jasným“ otiskům vlastně stavět. Proto se zde objevila naprostá a naléhavá nutnost, aby takové specifické školení pro rozpoznávání otisků bylo zpřístupněno zájemcům (především specialistům na paleolit) a to formou malé publikace ,,Úvod do základů technik rozpoznávání otisků textilií v archeologických hliněných artefaktech“. Naléhavost je tím větší, když si uvědomíme, kolik se nám na lokalitách pohybuje výkopových pracovníků a studentů, kolik materiálů zpracovávají v laboratořích konzervátoři a kolik takových materiálů vlastně může být při odkrývání naleziště vlastně díky neznalosti zničeno.

Bez tohoto úvodu do této problematiky je totiž jakkoli dobře zpracovaný materiál v praktickém životě prehistorie bezcenný, protože mu chybí jeden nejzákladnější vědecký rozměr, kterým je jeho ověřitelnost.

Já osobně jsem si věrohodnost původní interpretace materiálu nechal ověřit u Dana Sosny, ale jeho odchodem do USA odchází od nás i poslední člověk, který byl snad schopen vkreslit do fotografie otisku vlákna textilie tak, aby vše dávalo smysl. Vlastně i podle pravidel rekonstrukční paleoetnologie by měl být správně tento materiál za daných okolností označen jako nenázorný a naprosto nepřesvědčivý a mělo by být zastaveno jakékoli další studium uváděných dat, jako plýtvání časem, dokud skutečně nevýjde požadovaný úvod.

Realita na vlastní pěst. Osobně registruji pravidelné struktury na fotografiích otisků kousků hlíny v knize Čas lovců (Svoboda 1999), což je asi nejautentičtější, nejdostupnější a nejčitelnější materiál, který skutečně nese nějaké pravidelné struktury, které lze mimo jiné vysvětlit také i jako otisky textilu a jenom tyto tři kousky je možné dál nějak kriticky vyhodnocovat. Pokud tedy aspoň postupuji bez slepé důvěry v správnost Adovasiových pozorování, musím samozřejmě vyhodnotit dané otisky na základě kritického uvažování a musím tedy připustit několik dalších vysvětlení vzniku určitým způsobem pravidelných mikrostruktur (což je jediné co můžu také popsat z toho co vidím). A dělá to tak i řada jiných paleolitiků například i Gert Albrecht (ústní sdělení) z muzea v Engenu i Karel Valoch z Moravského muzea (ústní sdělení), protože slepá víra se už paleolitikům mnohokrát vymstila a nikdo nemá zájem o další Piltdown.

Jiné alternativní vysvětlení otisků. V dané chvíli nám nezbývá než postupovat alespoň otevřením výčtu možností jak vysvětlit ony pravidelné struktury na třech hliněných zlomcích publikovaných v publikaci Čas lovců. A samozřejmě za předpokladu, že se nejedná o otisky které vznikly činností pracovníků výzkumu (zvláště ty, které jsou na nepálené hlíně, ale to by některé otisky, které jsou na vypálené hlíně zcela vylučovaly a ukazovaly by reálnost souboru).

1/vlastní skutečný textil,

2/volné ale přes sebe překřížené rostlinné vlákna tj.,,falešný textil, který je skutečně reálným etnografickým faktem (Adovaizo ale sledoval různé typy tkaní)

3/mikrorohože z jemných stébélek travin. To je varianta ke které se přikláněl v roce 2002 Gert Albrecht (ale Adovaiso a kol. sledovali stáčení nití)

4/přes sebe překřížené otisky papilárních linií (tyto linie zpracovává Miroslav Králík, takový jev by rozpoznal, ale tento jev zde nikde neregistruje, jak mne osobně informoval)

5/překřížené otisky podpovrchové struktury kosti nebo struktury dřeva. Podpovrchová struktura kosti nebo struktura dřeva, která má rovnoběžně orientované jednotlivé částky stavební konstrukce je otisknuta do hlíny a tyto otisky jsou přetisknuty dalším následným otiskem kolmým na předchozí. (nevznikaly by však uzlíky a proplétání jaké sleduje Adovasio).

Je však otázka, zda tuto věc beru jako skutečný výčet možností dalších vysvětlení v rámci kritického hodnocení objektivního materiálu, který byl předložen jako hodnotitelný a ověřitelný (za výjimečně nepříznivé a snad i jen dočasné situace, kdy chybí evidentní a názorné doklady jemných struktur), nebo zda jen nechci za každou cenu připustit, že by gravettienci mohli zpracovávat a vyrábět opravdový textil a tak zoufale hledám jiná málo pravděpodobná a velmi krkolomná vysvětlení.

Zpátky k Adovasiovi

V otiscích rozpoznávali autoři článku (Adovasio 1999) dokonce různé způsoby tkaní, někdy i směry stáčení příze, a rostlinný charakter příze. A jak mi potvrdil Martin Hložek, který se věnuje otiskům v keramice, je ještě opravdu v možnostech záznamu keramické hmoty nést takové informace (ovšem jen v ideálním případě, kdy je hlína správně prohnětená protože příliš řídká nebo naopak oschlá hlína takové detaily pochopitelně neposkytne).

Martin Hložek mi také ukázal unikátně dochovaný archeologický materiál z halštatu (doba železná) z Levoči na Slovensku, kde jsou stáčeny tenulinké provázky, avšak až přímá analýza materiálu ukázala, že se jedná o lýko. Předtím bych předpokládal, že stáčení lýka bude směrem k menšímu a menšímu průměru v určitou chvíli neproveditelné, právě na rozdíl od jemnějších rostlinných vláken. Daniel Sosna a Marie Buňatová (Sosna 1999, Buňatová 1999) také opustili práci s lýkem, protože se orientovali jen na rostlinný materiál doložený v místních pavlovienských lokalitách, což je možná základní chyba omezující šíři možných variant v koridoru možného (porovnávali svoje vlastnoručně vyrobené lýko, místo aby porovnávali lýko zpracovávané od zkušených provazníků).

Další oblast zdrojů pro moravský textil bude podle mne však nutné asi trochu rozšířit. Právě v pavlovienu totiž máme velice dobře dochovanou distribuční mapu kamenné suroviny, silicity proudily na moravské lokality na vzdálenost i dvě stě kilometrů. A to je kámen na přepravu velmi těžké závaží, zato textil je velmi lehký a dá se tak převážet na velké vzdálenosti velký objem relativně velmi lehkého a cenného reprezentativního zboží. A sledujeme-li obchodní trasy kanadských indiánů dlouhé stovky kilometrů, můžeme tušit, že podobná situace mohla existovat v mladopaleolitické Evropě. Pro příklad si dojdu na lokalitu, kde jsem opravdu stál, v magdalenienském jihozápadním Německu v Petersfelsu byly totiž nalezeny ulity mořských živočichů jak z Atlantiku a v jiné kulturní madlénské vrstvě zase ze Středomoří. Doporučuji zájemcům změřit vzdálenosti Engenu (u kterého je lokalita Petersfels) od obou slaných vod.

Proto bych zásadně doporučoval otevřít se i materiálům vyskytujících se daleko jižněji v tehdy daleko teplejších oblastech. Vlastně, a je to velmi zajímavé, o importu textilu neuvažuje ani článek Adovasia i když se na něm podílí Klíma a Svoboda a ani o něm neuvažuje žádná kritika. Toto téma se přitom totiž samo nabízí, když se autoři článku o textilu začnou zabývat zdánlivě nadbytečným množstvím typů tkaní a zpracovávání příze. Část materiálu totiž mohla být opravdu domácí produkcí z kopřivy, jiná reprezentativnější a jemnější (z jiného kvalitnějšího materiálu) mohla být dovozním zbožím vyrobená z jiných materiálů. Jiný typ rostlinné suroviny by také mohl uspokojivěji vysvětlit jemnost látek, která bývá někdy kritizovaná. Adovasio a kolektiv přitom otevírají kapitolku paleoetnologie na straně 85-86, ale věnují se jen jedné možnosti vysvětlení rozrůzněnosti typu textilií. O to zajímavější je, že vysvětlení původního mezinárodního týmu zaměřeného na idiosynkratickou produkci na úrovni domácností hledá obdobné paralely v oblasti zacházení s kamennou surovinou a přitom možnost importu ani nezváží a je úplně vynechána. Spíš to vypadá na snahu vysvětlovat jevy nikoli v celé šíři spektra možného, jak si to vyžaduje kritické hodnocení, ale omezit se jen na taková vysvětlení, která jsou zdánlivě jednoduchá (tak jako se v konvenci očekává od ,,jednoduchých“ dávných lidí). Tím pochopitelně nechci nic namítat proti předložené teorii domácnostních specifických zvyklostí výroby textilu v prostoru někdejšího teritoria daného přírodního národa, který se zde v určitou roční dobu koncentroval. Ale pokud je zde skutečný problém ze surovinou, která se nemůže upříst na tak tenké vlákno je pak nutné zcela pochopitelně hledat další racionální řešení. Zatím však ani nevím, zda kopřivové vlákno bylo alespoň v době historické zpracováváno v stejných rozměrech, které uvádí Adovasio a kol.

Vysychání. Kritika jemnosti textilního materiálu vedla původní tým k přehodnocení archeologizačního procesu s řešením, že hlína vysychá a smršťuje se a že, tedy původní textil byl hrubší a nikoli tak neuvěřitelně jemný až ,,k neuvěření“ (tuto opravu jsem však registroval jen ústně, zato z několika pramenů /Oliva, Králík,/). Koncepce, že materiál během vysychání ztrácí část svého objemu (odpaří se voda) a určitým způsobem se smršťuje a takto dochází k ,,zjemnění“ struktury otisku plátna pozastavila určitý typ kritiky.

Otisky ve stavu, tak, jak je nyní známe, jsou určitým zdrojem informací, který se musí evidentně po všech stránkách dekódovat.

Bylo pro mne nemilým překvapením, že toto zkreslení velikosti se zjistilo tak opožděně, přes to, že odpočátku byl do celé věci zapojen doktor Adovasio, který měl mít s tímto materiálem dostatek předchozích zkušeností. Ale osobně se domnívám, že tak malé procentuální zmenšení hlíny Adovasia nikdy ani zvlášť nezajímalo, protože je prakticky snad zanedbatelné. Protože jsem si už zvyknul na permanentní nedostatek dotažených a permanentně písemně podávaných informací zajímalo mne jestli bude skutečně vysychání hlíny tak enormní, že by skutečně zásadně ovlivnilo původní měření a raději jsem přistoupil k experimentu sám. Chtěl jsem si udělat alespoň orientační představu, proto jsem zakoupil standartní modelářskou hlínu a vymodeloval sošku Věstonické venuše zdéli 12, 6 cm. Hhed druhý den bylo patrné, že dochází k pnutí materiálu, hlava se naklání mírně na jednu stranu a evidentně ztratila na objemu, do 48 hodin dochází už ke zkrácení těla na 11cm a 6 milimetrů a tento stav setrvává už i do následujícího dne. To už je povrch venuše evidentně světlý, pevný a téměř celý vyschnutý. Ztráta objemu při vysychání zde tedy dosáhla téměř deseti procent, řečeno laicky venuše ztratila na délku přes půl vlastní hlavy. To tedy znamená, že rozměry otisků v hlíně jako 0,35, 0,31, 0,38 mohou projít rekonstrukční metamorfózou v rozměry skutečného plátna a pak výsledky budou maximálně 0,39, 0,35, 0,42.

(Další můj pokus s jinou hlínou s vysokým obsahem vody vedlo k prakticky idenickému výsledku). Tedy dojde vlastně k určité korekci, ale zásadně se výsledky nijak podstatně nezmění. Adovasio i Sofferová stejně jako Sosna nepovažovali smršťování hlíny za podstatné u tak malých kousků materiálu (často jen kolem 2-3 cm) jakými jsou právě ty, které nesou otisky. Spíš to zapadá do tradičního způsobu nahlížení na archeologický materiál jako na jediný objektivní zdroj informací bez ohledu na jeho reálně živou minulost. Myslím, že ono „smrsknutí“ se stalo pověstnou ,,kostí“ předhozenou teprve co by obrana před silnou kritikou vyplývající především z velmi rozšířené gradualistické koncepce kulturní evoluce, která počítá se solidnější kulturou jen pro několik málo posledních tisíc letech. Abychom však byly spravedlivý, je nutné přiznat, že tato gradualistická koncepce však měla od svého počátku v devatenáctém století veliké potíže s některým reálným archeologickým materiálem paleolitu (Altamira). Slepá Víra v gradualismus v kultuře prostě nedává vůbec žádný prostor pro kalhoty starší než nohavice Keltů a textil starší než neolitický. Samozřejmě pokud registrujeme mechanismy zkreslení hodnocení paleolitického materiálu (v přílohové zadní části publikace), jsme už od mala vychováváni tak, že paleolitické lidi ztotožňujeme s našim stínem persony. Tedy podoba ,,pračlověka“ a jeho schopnost jsou uložené v naší osobnosti a jsou i začleněné společensky. Existenci materiálu oponující společensky zažité představě můžeme brát jako útok proti vlastní osobě či celé naší společnosti. Proto mohou být takové reakce velice emotivně negativní a zkratkovitě obranářské, navíc mohou být jen velmi povrchní a dožadující se jen opětovného příklonu k společenské hodnotě, než k vybídnutí ke kritickému myšlení.

Takovým mechanismem je například poznámka.

,,…jemné plátno se vyrábělo ve starém Egyptě, ale jak by se mohlo vyskytnout už u lovců mamutů?“

Celá úvaha má naprosto zcestnou kombinační i informační náplň. Při segmentaci věty na jednotlivá slova vidíme spíš verbální symboliku a řazení hesel otvírajících a dožadujících se našich společenských hodnot a naší mytologie. Už samotné zacházení se starým Egyptem, který byl válečný kolos plný falických hrozeb ukazuje na určité podvědomé zastrašování silou, kdy nás nutí nástřelem k celkovému srovnání nesrovnatelného. Gravettienci byli přes všechny možnosti vnitřní hierarchizace společnosti vždy daleko svobodnější a nikdo je neměl na povel (a proto zde chybí ony monumenty za kterými stojí administrativa, úředníci a nařízení). Ale my přeci nevíme, zda výroba textilu musí být také na povel a jestli bude textil jemnější, když kolem bude řvát armáda a budou se vztyčovat obelisky a prodávat otroci a lidé při pohledu na jediného člověka budou padat na zem a modlit se k němu.

A nebo měli pavlovienci zkřivené ruce nebo jen dva prsty? A nebo rostliny produkující vlákno k přízi tehdy byly také ještě pravěké, hrubé, nedokonalé, syrové a primitivní? Kdo mohl pavloviencům zakázat dělat jemné plátno? Je to stejné jako mluvit o nějaké mladopaleolitické kulturní revoluci, jakoby lidi do Austrálie ve střední paleolitu snad vozily z Asie létající talíře nebo nějaká vesmírná Síla, či transportér z lodi Star treku. Stála v pozadí pavlovienu snad nějaká tajemná bytost Strážce vesmíru, aby dbala na to aby pavlovienci netkali?

Dovolávání se společenských hodnot a schémat místo racionálního a kritického hodnocení právě na konferencích, kde funguje silné skupinové chování je vysoce účinné a může skutečně ovlivňovat velkou část účastníků. Snad jen dočasně. V klidu pracovny při studiu materiálu o samotě, kdy neplatí principy sociální psychologie, ale individuální psychologie, můžeme dojít silná osobnost i k zcela opačnému závěru, nebo se posunout do úplně jiné individuální pozice.

Zajímavá je pozice rekonstrukční paleoetnologie zaměřená na asertivitu a komunikaci. Zcela jasně se dostáváme do konfliktu povrchního zkratkovitého jednání s asertivitou. Taková drobná poznámka skrývá vetší studium dané oblasti psychologie, kdy se dozvíme, že právě ono kritické a logické řešení a zpracovávání úkolů je typické pro asertivní myšlení. Asertivní myšlení se očekává právě u vědců běžně, u normálních lidí je totiž vzácnější či rovnou řečeno vzácné. Proto, když se setkáme ze zkratkovitým myšlením právě v oblasti vědy, nutně nás to může pobouřit. Zvláště, když sledujeme množství charakteristických znaků běžné laické komunikace, kdy nechybí jasné znaky manipulace či dokonce agresivnější manipulace. Proto doporučuji publikaci o asertivitě, osobně jsem vycházel z nejnovější publikace PhDr. Miroslava Pospíšila ,,Asertivita je stále živá, ".(Pospíšil 2005).

Můj experiment s řídkou mazlavou hlínou byl zajímavý ještě z jiného důvodu, když jsem se této hlíny dotknul rukou nezanechal jsem v řídké hmotě povrchu žádný otisk papilárních linií, ale když jsem se jej dotknul plátnem, voda se rychle do plátna vsákla a na povrchu se vytvořil okamžitě docela solidní otisk struktury plátna. Takže dnes vím, že na rozdíl od otisků papilárních linií ruky vznik otisku plátna je daleko snadnější.

Poznámka k požáru. Zaujala mne možnost požáru popisovaná v článku (Adovasio 1999) v souvislosti s poznámkou etnografičky Věry Halászové na konferenci v Brně v roce 1986 Střecha nad hlavou. Popisuje využívání trvalých obydlí u severských populací a uvádí, že festovní trvalé stavby se užívají do té doby než například zdejší lidi postihne nějaká epidemie. Protože u některých etnik například i u severoamerických indiánů má oheň očistný charakter, dovedu si představit, že i pavlovienci by po úmrtích při nějaké epidemii spálili své obydlí. Že by to pro pavlovience nebylo až tak cizí naznačuje několik zajímavých pavlovienských předmětů, které se našlo v popelu (i slavná věstonická venuše) a je popisováno několik osteologických materiálů, jako lidské nebo vlččí (od slova vlček- menší forma vlka s některými morfologickými změnami domestikovaného tvora) kosti. Z toho se udávají některé vlččí kostry opálené podobně jako dětské ostatky z DV. Určitě by stálo podrobněji porovnat znaky charakteru ohoření u kostí s výpalem kousků hlíny s otisky textilu a proutí z prostoru obydlí. Je možnost, že lze oba jevy spojovat s obdobnou událostí a bylo by pak možné potvrdit předpoklady uvedené v článku od Adavasia a jeho kelektivu.

Charakter práce mezinárodního kolektivu

Původní práce Textil, košíkářství a sítě v mladém paleolitu Moravy od Jamese M. Adovasia z Mercyhhurst Archeological Institute, Olgy Sofferové z University of Illinois, Davida C.Hylanda z Mercyhurst Archeological Institute, Bohuslava Klímy a Jiřího Svobody obou z Archeologického ústavu v Brně vychází ze zpracování 7978 kusů depozitárních malých kousků pálené, slabě pálené a nepálené hlíny z Pavlova I, 407 kusů z DV II. Z tohoto množství se vybralo 90 vzorků s negativními otisky, to deklaruje malé procentuální zastoupení otisků textilu, síťování a košíkářských předmětů v celém deponovaném typu materiálů.

Nedá mi, abych neupozornil na to, že v práci nebylo vůbec vysvětleno proč se deponovalo takové množství hliněných úlomků, z nichž některé nebyly vůbec ani vypálené. Napadá mě, že stále dokola se opakující kusy hlíny by mohly být také ignorovány a uschováno jen malé množství vzorků, a že je určité štěstí, že se postupovalo tak jak se postupovalo.

Článek sleduje jak archeologický inventář, tak nálezový kontext, chronologii a v analitických postupech popisuje metodiku zpracovávání vzorků (podle Chapmana a Adovasia), kdy se nejprve pořídí pozitivní otisk (podle Drookera), které se pak zkoumají a fotograficky dokumentují pomocí stereomikroskopu. Měření materiálu bylo provedeno digitálním posuvným měřítkem. Dál se věnují autoři způsobu popisu materiálu, kdy docela překvapí, že když sledujeme tak malé vzorky (největší měl váhu 9 gramů a a rozměry plochy 34,9 x 22,1mm) že se zabývají i změnou struktury otisku na jediném kousku hlíny jak vyplývá ze strany 61 dole, cituji: V případech, kdy na jediném fragmentu bylo otištěno více typů struktur, byl předmět označen jediným číslem a jednotlivé otisky malými písmeny…“ Tady bych zajásal, protože mě okamžitě napadá, že na tak malé ploše půjde statisticky vzato, spíše než o otisky různých artefaktů o otisk jediného textilního artefaktu z prostřídanou strukturou, která by mohla znamenat vzor. A to buť sešitím různých textilií nebo změnou technologie při tkaní. Tuto alternativu článek však nesleduje a spíše si zapamatujeme stále se opakující …,,vzorky jsou neopravené, nezdobené, chybí spojení (navázání, napojení) i okraje a následkem špatného zacházení jsou průměrně roztřepené.“ Zřejmě naprosto jasně chybí napojená změna struktury textilu, ale změna textilu na jednom vzorku existuje. Protože je otisků takové minimum (mezi 2-5 procenty) je statisticky vůbec možné aby hned na jednom miniaturním úlomku hlíny byly dva otisky bez vzájemné souvislosti? Proto bych zde rád viděl určité sledování tohoto jevu. To je nutné když vzorky jsou na jednom a téže kusu, jdou z části přes sebe a každý vznikl nezávisle a nebo každý leží v jiné části materiálu a vzájemný vztah je nejasný, protože vzorek neposkytuje komplexní informaci.

Dále v přehledech typů textilií chybí u inventárních čísel artefaktů identifikace stavu hlíny (pálená, částečně pálená, nepálená). Což je fatální nedostatek. Jedná se o to, že by právě nepálené vzorky mohly být zpochybněny jako vzniklé druhotně při archeologickém výzkumu, nebo při transportu, kdy například po zmoknutí se převážely v plátěném materiálu, nebo se různými hadýrkami vysoušely. Známka archeologického zkreslení u nevypálených artefaktů je od 8-10, protože neznáme praktické nálezové a následné okolnosti (článek mezinárodního týmu se jimi nezabýval), a u vypálených hrudek je však jejich hodnota suprově na jedničce, tedy alespoň teoreticky. Zatím však nevíme zda právě vypálené kusy nenesou nějaké sporné těžko identifikovatelné struktury.

^ >