Persona gravettienu I. část

Postoj psychologů

Na tomto místě byla po domluvě s psychologem Jiřím Šupou zařazena i tato drobná kapitolka, která vysvětluje situaci zainteresovaných psychologů ke zpracovávanému tématu persony gravettienu. Zaujala mě skutečnost, že Jiří Šupa si po přečtení rukopisu ,,Persony“ vyžádal identické materiály, které po mně chtěl před pěti roky již psycholog Pavel Chronc, spoluautor článků o oděvech v paleolitu. Proto je třeba pružně reagovat a začlenit dané zkušenosti do této práce pro vytvoření možnosti plošnějšího propojení s psychologií, aby ono mezioborové propojení nebylo výsadou jen několika zasvěcených psychologů.

První oblastí zájmu psychologů byl mozek gravettienců, druhou oblastí jsou věcné doklady gravettienské kultury.

Asi se paleolitik chytne za hlavu, protože mu to připadá jako naprostá zbytečnost, vždyť je to přece jasné. Ale mimo úzkou skupinku paleolitiků je obraz informací o paleolitu jiný. I psychologové si totiž gravettienské lovce mamutů představují jako malomozkové primitivy s velkými nadočnicovými oblouky a běžně je zaměňují s neandrtálci, protože pro ně jsou ,,pralidi jako pralidi“.

V reálném světě archeologie paleolitu je situace zcela odlišná od obecné představy vžité ve společnosti. Navíc se rozhodně nejedná o nějaký výkřik vědy posledních měsíců, let nebo desetiletí. Morava poskytla solidní osteologický materiál v obstojné kolekci ještě na konci 19. století, především při hromadném nálezu v Předmostí u Přerova. Lebky tohoto nálezu zpracoval Profesor Matiegka už v roce 1934 a Matiegka se zabýval i obsahem mozkovny. Pořídil sádrové výlitky a protože je v reále v lebce otlačen mozek ne zcela zřetelně kvůli plenám, do kterých je ,,zabalen“, nefotografoval Matiegka výlitky přímo v čisté sádře, ale nejprve vymazal plochu grafitem a ten z ploch setřel. Grafit zůstal v prohlubních a touto jednoduchou, ale účinnou technikou se mu podařilo zkontrastnit obraz povrchu mozku. Už Matiegka musel konstatovat, že kapacita mozku je u přerovských lidí nadprůměrná a anatomická stavba mozku je v rámci variační šíře moderního člověka Homo sapiens sapiens.

Další pozdější antropologické výzkumy ukazují, že tendence k modernímu utváření mozku časově zapadají nad horizont půl milionu let, tedy na hranici předpokládaného dělení člověka na formu Homo sapiens sapiens a na formu Homo sapiens neandrtalensis. Obě formy člověka se pak časem vyznačují zcela identickou základní stavbou a velikostí mozku, která dosahuje právě ve středním a mladém paleolitu svého průměrného maxima. Neandrtálská forma člověka později mizí a průměrná kapacita mozku moderního člověka se snižuje. Ve válce sukna (i ve stejnojmenné kapitole této publikace) zazněla slova pražského paleolitika Jana Fridricha, který upozorňuje na identickou stavbu mozku, přesněji řečeno charakteristického lidského cévního vzorce u gravettienců a dnešních lidí. Paleolitikové totiž znají zpracované materiály o anatomii mozků v publikacích Homo předmostensis (Matiegka, 1934,1938).

Kresba odlitku mozkové dutiny moravského gravettience označovaného jako Pavlov I. Obrázek ukazuje charakteristický tvar mozku z profilu. Ačkoli je pro nás reliéf mozku zastřený někdejšími mozkovými blanami a tekutinou, jsou zcela zřetelně vidět cévy, vytvářející nám velmi dobře známé vzorce. Ve skutečnosti už v první polovině 20. století Matiegka natíral grafitem odlitek mozku gravettience a pak grafit z vyvýšených míst smazal. Tím dostal jeho kontrastní reliéf a mohl tak zjistit, že mozek pavlovienců byl plně zařaditelný do variační šíře moderního člověka. Dnes by bylo možné tuto práci provést pomocí počítače.

Tento obrázek výlitku mozku patří člověku z Araga a jeho stáří se pohybuje k půl milionu let. Ačkoli vidíme menší čelní část mozku, celková kapacita evropských erektů často přesahovala 1000 kubických centimetrů. (Různé podobnosti a tendence směrem k nám vycházejí z faktu, že s těmito lidmi jsme měli společné předky.)

Na rozdíl od dávných evropských erektů byly čelní laloky neandrtálců i gravettienců velké a to navzdory dojmu, jakým působí jejich lebky s výraznými nadočnicovými oblouky. Ty však nejsou ničím jiným, než specificky modifikovanou kostí, za níž se skrývá stále stejně velký mozek.

Výlitek mozku neandrtálce z Gánovců ze Slovenska (plná čára - obrázek nalevo) vypadá na levém obrázku velmi podobně jako jeden mozek gravettience (DV 13 - mírně přerušovaná čára). Nad těmito liniemi vidíme tečkovaný obrys jiného gravettienského muže (Pavlov 2). Ačkoli nás to svádí k tomu, abychom hned na základě bokorysů mozků začali dělat velké závěry (jak se to někdy, především dříve často dělalo), frontální pohled na výlitky mozku u neandrtálce a moderního člověka nám ukazují, že se evidentně řešil stejný problém dvěma cestami. Na prostředním obrázku je vidět, že mozek neandrtálců byl nápadně zvětšený horizontálně (Gánovce), u moderního člověka je zvětšený pro změnu vertikálně (Pavlov II).

To je tedy jedna stránka věci, ale někomu by identická skladba mozku v oblasti makrostruktury nemusela stačit, proto psychologové moudře požadují ukázky projevů hmatatelné kultury. Tady šlo o to vybrat z archeologického materiálu jasně symbolizující artefakty, evokující typicky známou lidskou produkci. A kupodivu to nejsou kamenné nástroje, protože ty u nás nespouštějí žádané asociace, protože se dnes kamenné nástroje nepoužívají. Výběr jsem směřoval k nám známým formám předmětů jako kola, jehlice, hřebíky, tubusy, figurky. Ve zdobení jsem taktéž vybíral ty vzory, které jsou známé i dnes. Mou snahou bylo najít mezi ohromným množstvím paleolitického materiálu ty kusy, které svými tvary a strukturou připomínají nám známé předměty. Tím dojde k podvědomé asociaci a tvůrce těchto nástrojů přijmeme jako nám pochopitelné a blízké. To není problém ani u magdalenienu ani u gravettienu, protože materiál těchto kultur obsahuje ve své šíři předměty silně připomínající naší kulturu. Avšak tam, kde je kulturní situace příliš ,,sobě vlastní“, tj. nemáme předměty připomínající naší kulturu, těžko budeme tak snadno a jen pocitově přijímat tvůrce takových kultur jako typicky se chovající lidi. Znamená to, že naše kulturní zastínění může být v tomto případě pro některé paleokultury překážkou, pro jiné způsobem, jak jim porozumět. Naštěstí pro nás, kteří řešíme tak velmi mladou kulturu jako je gravettien, který má ohromné množství archeologického materiálu, o kterém můžeme říci, že je pro nás transparentní (pochopitelný a kulturně přijatelný /slučitelný/), je taková cesta schůdná.

Asociační předměty. Gravettienské předměty z moravského pavlovienu vyřezané ze slonoviny mají tvar nám dobře známých předmětů a lehce navozují asociaci známého prostředí. Velký předmět s očkem připomíná závaží kukačkových hodin, menší předměty připomínají hroty kovových kopí a lžíce. (Více materiálu je v V. části publikace v kapitole o řemeslné úrovni.)

Psycholog si tak dovodí, že jestliže vyráběl člověk předměty, které on sám zná, musí být také za takovou produkcí chování, které také zná, tedy typické lidské chování a fungování psychiky. A zpětně lze očekávat, že psychologové se sami budou zajímat o mechanismus přijetí jiné kultury ,,za vlastní“ (tedy za pochopitelnou). A že budou psychologové později spolupracovat při vytvoření metodiky ke studiu netransparentních (šeptajících) kultur, které jsou tak specifické, že neprodukovaly v dochovatelné podobě předmětové formy, které v naší kultuře běžně známe i dnes.

Otevřít pro psychology i tuto oblast bylo zase nutné, protože psychologové neznají paleolitický inventář a mají jen školské znalosti, které jsou většinou tendenční a blíží se víře gradualistické kulturní evoluce (v tomto duchu jsou také vybírány určité materiály do obrazových příloh učebnic a encyklopedií, se kterými se laik nejčastěji setkává), kdežto skutečný archeologický materiál (nejzjevněji u mladého paleolitu) dokládá především kulturní pluralitu.

Takže je-li rekonstrukční paleoetnologie místem katarze pro prehistoriky, kteří se v rámci ní seznamují s psychologií, je opačně oblast rekonstrukční paleoetnologie také oblastí, kde probíhá katarze psychologů, seznamujících se s archeologickým materiálem. Pokud by k tomuto seznámení nedošlo, byla by to vždy pro tu kterou stranu jen další zajímavá myšlenková konstrukce, ale jen jedna z mnohých. Jak může být psychologie tak vzdálená archeologii? Vždyť má ve svém základě mimo jiné i evoluční psychologii?

Tento popsaný stav zase jen ilustruje fakt, že kupodivu i evoluční psychologie se vznáší nad archeologií tak daleko, že ji ani nezahrnuje do svého prvoplánového předmětu zájmu. Evoluční psychologie je spojení dvou oborů - evoluční biologie a kognitivní psychologie. Na nějaké přísné srovnání s archeologickým materiálem už není místo. Proto se dá pro rekonstrukční paleoetnologii úplně stejně používat srovnávací psychologie a etologie. Tam se alespoň nedivím, že chybí srovnání s archeologickým materiálem. Paradoxně u nás vyšlá kniha Dylana Evanse a Oscara Zarateho Evoluční psychologie, vytvořená na konci 90. let, je ilustrovaná ,,veselými postavičkami pračlověků s cárem kožešiny a kyjem v ruce“, které se tak stávají mementem mezioborového izolacionalismu. Nevědomě tak ilustrují zoufalou situaci neuvěřitelného vzájemného nezájmu jednotlivých, tak blízkých oborů o člověku.

Zajímavý je osud práce Thomase Wynna, který se pomocí psychologických metod snažil zanalyzovat chování člověka do jednoho milionu let na základě archeologického materiálu. Jiří Svoboda cituje výsledek Wynnovy práce: ,,...aniž bych zjistil zásadní změnu v duševních nebo poznávacích schopnostech." (Svoboda, 1999,Čas...). Není těžké si dovodit, jak dalece byl jeho hlas akceptován, srovnáme-li ho s novodobými výtvory představ o chování tzv. ,,archaického" člověka v mnohých verbálních a ještě více v neverbálních koncepcích, vyprodukovaných antropology a archeology.

Pro psychology je v této práci zajímavé praktické užití mnoha Jungových myšlenek. Tato publikace rozhodně nevyrůstala z pozice Jungovy psychologie jako z jediného a hlavního zdroje. Jungova práce je vázaná především na první polovinu dvacátého století a tím budí podezření, že v sobě může nést jak věci základní, tak ale i zastaralé a dnes přežité, proto jsem vždy hledal práce dalších psychologů, kteří zpracovávali dané téma. Je zde především užito a rozpracováno téma persony, stín persony je zde rozpracován jako jeden z mechanismů vytvářejících náplň kolektivního podvědomí. Kolektivní podvědomí je rovněž velmi důležitou součástí práce, protože zkreslující mechanismy hodnocení materiálu kolem paleolitu určitě patří k typickým, velmi silným a zcela evidentním projevům současného kolektivního podvědomí. Síla tohoto podvědomí vlastně zabránila zpracovat personu této dávné kultury už před desetiletími, i když je to v podstatě práce snadná. Můžeme říci, že se jedná o projev kolektivního podvědomí, který se promítl na všech úrovních společnosti a to i tam, kde se tyto dávné kultury měly zpracovávat a výsledky předávat veřejnosti. Pro ty, kteří rádi studují Junga, je to určitě velice dobrý materiál ke studiu, protože tato oblast patří k evidentním, velmi silným a hluboko zakořeněným chováním člověka v oblasti kolektivního podvědomí. Stejně tak se tato práce zabývá novodobou mytologií, která souvisí s kolektivním podvědomím a téměř stovkou zkreslujících mechanismů a je tak určitou ideální oblastí studia chování člověka z pozice hlubinné psychologie a to vše navíc při otevření materiálů, které zkoumají dané téma i z jiných oblastí psychologie.

Navíc práce přináší pohledy z pozice sociální psychologie, která je samozřejmě důležitá při hledání příčin současné krize zpracovávání a propagace materiálů paleolitu a řady obecně rozšířených omylů kolem paleolitu a jeho propagace. Práce se tedy nutně věnuje tématům jako je vznik omylu, mylné představy, mylného úsudku, přijetí nepravdy a podobně. Což zase může být materiál, který může zajímat psychology, kteří se zabývají těmito oblastmi. Zajímavé pro současné psychology je i upozornění na rozpor mezi určitými termíny a mechanismy v současné srovnávací psychologii a etologií na jedné straně a na druhé straně s termíny a mechanismy, které stále ještě používají tradiční paleolitikové. V oblasti zpracovávání archeologického materiálu směrem k rekonstrukcím a informacím k veřejnosti se zase práce dotýká oblasti psychologie organizace. Práce je také materiálem ke studiu psychologie rekonstrukce v oblasti geopsychologie. S geopsychologií má rekonstrukční paleoetnologie překvapivě mnoho společného, protože geopsychologie je docela otevřený obor, který se věnuje i jiným formám cestování. Tzv. pasivní turismus, virtuální turismus, fantazijní turismus, turismus snění apod. Geopsychologie tak provází různé pracovní úrovně rekonstrukční paleoetnologie od prvních předběžných představ po finální způsoby představení zpracovaného materiálu veřejnosti. V současnosti je ,,Úvod do geopsycholgie" Jiřího Šípka jedním ze základních pramenů pro rekonstrukční paleoetnologii přesto, že mnohdy píše lehkou rukou a práce má leckde osobitě emoční náboj. Práce je totiž otevřená psychologii cestování tak široce, že nám dovoluje odhalovat vznik mnohých předsudků a deformací pro samostnou rekonstrukční práci, ale dokonce si z publikace můžeme odnést řadu cenných poznatků jak naše výsledky předkládat veřejnosti tak aby pro ni byly atraktivní a zajímavé. Jiří Šípek je v rozporu s rekonstrukční paleoetnologií v okamžiku, kdy popisuje individuální podobu rekonstrukce a nemožnost dohody podoby nebo zhodnocení povahy rekonstrukcí - představ. Tady si zase musíme pomoct asertivním přístupem, který nám psychologie nabízí. Psychologie věnovaná asertivitě vysvětluje, že toto kritické uvažování je vlastní jen malému procentu lidí a na oplátku mu nabízí možnost dospět v objektivnějšímu poznání. Asertivní jednání a řešení problému je někdy připisováno vědcům, kteří postupují podle určitých kritických kritérií. Neasertivní člověk jen těžko mění své mylné názory, protože nerozpozná objektivitu a význam objektivity v předkládaných argumentech. Komunikací a způsoby uvažování jedinců jakožto kritickým uvažováním se tedy zabývá psychologie asertivity. Pro rekonstrukční paleoetnologii je zase základní kostrou práce. U nás je jako literatura vhodná publikace ,,Asertivita je stále živá" (Pospíšil, 2005).

Proč persona a co očekáváme od persony?

Názorné srovnání

K veřejnosti se dostávaly materiály kolem starého Egypta od počátku 20. století tak komplexně zpracované, že představy vizáže spojené s personou staroegypťanů se nikdo ani nepokoušel ve filmech či na obrazech změnit. A to především díky atmosféře kolem hrobu Tutanchamona ve dvacátých letech. A tak nikdo ve dvacátém století staré Egypťany ani náhodou neukazoval jako hadrníky starobylejší a otrhanější, než středověké, zbídačené zoufalce či jako primitivy jednodušší a méně dokonalé, než obyvatelé starého Říma a Řecka (tak se dělo v USA v rámci evolucionalismu v 19. století, ale ještě během něj byla tato představa kritizována a odmítána). Egyptologové odvedli skvělou práci a prezentovali veřejnosti dostatečnou měrou výpovědní charakter sošek, maleb a hrobů. A to vlastně vše jen na intuitivní rovině prosté empatie, protože v té době Carl Gustav Jung svoje závěry kolem ochranného a identifikačního chování (tzv. persony) ještě nepublikoval.

Pro každého jiný metr?

Diametrálně odlišná situace je však v prehistorii gravettienu. Sice i zde najdeme několik ojedinělých prací nejspíš intuitivně sledujících gravettienskou personu podle sošek a hrobů, avšak najdeme zde dodnes a to daleko ve větší míře i její protipól, umělou absurdní personu. Ta je v podstatě o tom, že její nositel byl bez persony, kdy z něj čiší jen ,,živočišné potřeby“ bez zájmu o to, aby dobře vypadal a zanechal sympatický či určitý žádaný dojem. Tedy šlo o jakousi ,,personu“ stanovenou pro roli hypotetického evolučního předka, syrového primitiva. V praxi se mnohdy míchají obě varianty ústící do jakési třetí cesty.

Jak mix faktů a obecných představ, tak umělá vizáž primitiva tvoří diametrálně odlišný a neslučitelný protipól s vizáží stanovenou striktně podle sošek a hrobů.

Realitou dnešních dnů je fakt, že ve většině televizních pořadů oslovujících nejširší veřejnost se s pravidelnou tvrdošíjností objevují především právě rekonstrukce odporující gravettienské personě, ale i odporující základním lidským projevům (Murdockův seznam - Wilson, O lidské přirozenosti). Za Dr. Sofferovou z university v Ilinoi v USA, která mluví o jemných textiliích, ilustrační záběry předvádí gravettience v tuhých, neohrabaných oděvech z kožešin. Nebo když jiná paní doktorka z Ruska mluví o nálezech četných jehel a o pečlivě sešitých oděvech v nejmladší fázi mladého paleolitu a ilustrační záběry představují jen lidi v jakýchsi cárech kožešin. Nebo když vidíme pořad, kde jsou prezentovány sexistické spekulace kolem podstaty věstonického trojhrobu (SEX BC Stone Age) vidíme, jak se autoři snímku pouští do složitých a komplikovaných úkolů, jejichž posouzení je obtížné a přitom se jim tam pohybují úplně nazí protagonisté s dlouhými, neupravenými vlasy, tedy v nejzákladnějším rozporu s tím, co známe právě od gravettienských sošek.

Přitom už před patnácti roky byly k vidění ve Francii některé rekonstrukce magdaleniénu velmi moderního vzhledu a v některých publikacích se dodnes setkáme se slušnými materiály. Ale navzdory tomu dodnes nezvládnou někteří studovaní prehistorikové ze světově známých institucí akceptovat nejevidentnější archeologické materiály, nezvládají nejjednodušší úkoly interpretace jako vizuální podoby paleoetnik a tak zcela pochopitelně vyvstává podezření, že celá jejich práce, hodnotící mladopaleolitická etnika, je ze značné části mimo hřiště a pokud se takoví lidé ještě navíc zabývají i středo a staropaleolitickými kulturami, kde je materiál v nesrovnatelně složitější situaci, lze se pak na jejich vývody dívat jen jako na pouhé naivní, zcela nezávazné fantazijní spekulace.

Podobná situace je v mnohých učebnicích, encyklopediích a v expozicích muzeí, pokud v nich v oblasti rekonstrukcí vůbec nějaká situace je. Tedy pokud se v nich nerozšířila ,,rekonstrukční nicota“.

Podíváme-li se na některé obory a jejich proměny během 20. století, musíme zaevidovat, že například u chování zvířat nebylo prioritou sledovat chování zvířat, ale vysvětlovat jeho příčiny. Takže jste se sice ve škole dozvěděli, proč zvířata věci dělají tak, jak to dělají, ale teprve o hodně později se vědci odhodlali k troufalému a drzému činu a to sledování toho, co vlastně zvířata dělají a pak teprve došlo i na nová vysvětlení, proč to dělají. A pochopitelně se nová zjištění dostala do konfliktu s původním vysvětlením od zeleného stolu. Původní vysvětlení mají totiž společenskou hodnotu, kdežto vysvětlení na podkladě pozorování může mít vědeckou hodnotu, ale může být protispolečenské nebo mírněji řečeno, společnosti z některých důvodů nemusí být po chuti.

Stejně tak při hledání materiálu o soškách a hrobech gravettienu jak v historii, tak dodnes vidíme především výraznou snahu nikoli popsat a pozorovat objekty zájmu, ale vysvětlit: ,,Proč byly zhotovovány?“ . To je vysvětlit příčinu jejich vzniku, navíc z pozice naší společnosti, s našim kulturním zastíněním a to jen na základě našich předchozích zkušeností. Stejně jako v zoologii se domnívám, že taková vysvětlení bez řádného studia vlastního materiálu vyexpedovaná rovnou od zeleného stolu mají jen váhu samolibě zahraných skladbiček na přání a pod taktovkou soudobé společnosti, již odráží každým coulem.

Proto se dívám a pozoruji hroby a sošky gravettienu s pouhým záměrem a jednoduchou základní otázkou, ,,Co vlastně zobrazují a nenesou-li nějaké zjevné informace?“.

To je možné snad jen proto, že reálný, ostudně neudržitelný stav kolem vizáže paleolitu je jen názornou ilustrací faktu, že se nikde a nikdo nevěnuje profesně a zcela systematicky rekonstrukcím paleolitu. Slovo systematicky znamená postup od jednoduchého a zjevného ke složitějšímu a méně zjevnému, které je však nabytou zkušeností již také zjevnější a pochopitelnější. Je to věcí odmítnutí současné praxe, kdy archeologa či antropologa zajímá komplexní rekonstrukce jen tehdy, když jeho muzeum jednou za X let má mít nějakou expozici.

Stanovení persony je tedy věcí základní a první a u řádné vědecké disciplíny by měla být věcí základní, ne-li věcí úplně první. Zaplnit tuto nejzákladnější mezeru si vzal za úkol tento příspěvek.

Specifikace muzeologické prezentace

Čas

Muzea mají za hlavní úkol především zajišťovat hmotné sbírkové materiály a zpřístupňovat je veřejnosti. Ale pro paleolit chybí v oblasti pouhých nálezových artefaktů dostatečně informativní materiály o vlastní kultuře (,,vypovídající“ obrazy a sošky) tak, jak je známe z egyptských podzemních komor, řeckých váz, krétských hrobek či barokních obrazů nebo gotických kamenných soch, či ručních iluminací. Samotné vystavení poničených a poslepovaných artefaktů, které jsou jen ubohým zbytkem celého komplexu paleolitických kultur, zredukovaných na extrémně dochovatelný, odolný materiál, který měl prostě neuvěřitelné štěstí, že nebyl jednoduše rozložen v půdě nebo prostě jen nezvětral a nerozpadl se již na povrchu a nebo se prostě neobrousil k nerozpoznání při pohybu v řečištích, je zcela nedostatečné, neinformativní, nekomplexní ale i iracionální. I z našeho světově proslulého moravského gravettienu vlastně máme z hromady lokalit jen pouhopouhé 4 lokality takového specifického charakteru (Gravettien na Moravě - Oliva,1999), které vůbec nesou nějaké umělecké artefakty a kdyby místo těchto sídlištích na svazích sídlili pavlovienci těsně u řek, které pohybují s materiálem, neměli bychom v rukách dnes vůbec nic.

Proto celkový dojem z mladších holocenních období historie je pro laického pozorovatele nesrovnatelný s materiály paleolitu. Samo porovnání reálných artefaktů z mladších období s artefakty z paleolitu vede k povrchnímu závěru představy jakési jednoduché evoluce a degradace paleolitu na zanedbatelné, jednoduché období nezajímavých primitivů. Ve skutečnosti právě rozpor v množství artefaktů má vést především ke skutečnému viníkovi, který odstranil téměř všechny artefakty z jiného materiálu než je kámen a tím je čas. Celá tato situace by měla také vést k přirozenému zájmu kvalifikovaně rekonstruovat co nejvíce z původního etnografického materiálu.

Jak je celá situace paradoxní je vidět na příkladu výzvy Michala Soukupa v příspěvku ,,Co je a co není archeologickou památkou“: ,,Archeologie by měla především interpretovat, ne však nutně rekonstruovat. V případě archeologie nejmladších období jsou ovšem možnosti ,,pravdivé“ rekonstrukce objektů mnohonásobně vyšší.“ (Soukup, 2000, 27-31). Především bych zbrkle neházel flintu do žita a diferencoval bych, protože tady je generalizace příliš neomaleným měřítkem a také mi skoro připadá, jako by archeologie v oblasti paleolitu přivedla na svět nechtěné a nemilované dítě. Jistě, že se v něm nemyslela výtvarná rekonstrukce, ale spíš byl článek orientován památkářsky, namítne archeolog, který zná citovaný článek. Ale právě i postavení archeologických lokalit jako památek může hodně vypovídat, srovnávám-li například památníky Staré Moravy a světoznámé pavlovienské lokality.

Přestože v literatuře najdeme dostatek materiálů, které mluví o popularizaci, popularizaci archeologie a archeologických nálezů, je problém najít články o popularizaci paleolitu, protože ten sebou nese svá přirozená a nepřehlédnutelná specifika. Například…

,,Potřeba popularizace a vzdělávání v archeologii je výstižným způsobem charakterizována v článku 9/1 tzv. Maltské konference, který zavazuje smluvní strany ,,realizovat vzdělávací aktivity s cílem zvyšovat a rozvíjet uvědomění veřejného mínění o hodnotě archeologického dědictví hrozbou“ (CoE 1992). Význam popularizace vychází také z přesvědčení, že jakákoliv restriktivní legislativa nutně ztrácí funkčnost v prostředí neinformované, a k historickému dědictví lhostejné společnosti. Důležitým podnětem pro informování veřejnosti by měla být skutečnost, že v našem právním řádu jsou archeologické nálezy a památky veřejným statkem. Morální povinností archeologa tudíž je veřejnost informovat ODPOVÍDAJÍCÍM způsobem, tj. nejen občasnými výstavami a expozicemi v muzeích. Lidé jsou dnes zvyklí, že informace za nimi přicházejí, spíše než aby sami informace vyhledávali. Z těchto uvedených důvodů nelze považovat čas strávený informováním médií a veřejnosti za ztracený… je třeba si uvědomit, že taková informace není určena archeologické obci, ale nejširší veřejnosti… ,,Televize je vizuální médium, nález či výzkum musí být tudíž divákem VIZUÁLNĚ UCHOPITELNÝ A POCHOPITELNÝ.“(Bureš, 2000, 32-43)

Podobným směrem míří jiný článek… ,,Toto pojetí etiky, je spojeno s vlnou postmoderního myšlení, které se údajně snaží pozastavovat se nad tím, jakým způsobem je archeolog odpovědný společnosti, jejíž minulost zkoumá… Pravděpodobně měl tyto odvážlivce na mysli také Lukasz Oledzki, když ve svém referátu právem orodoval za kritické aplikování analogií v archeologii, které v minulosti tolik chybělo a vedlo v archeologické literatuře k jistým stereotypům, jež byly navíc nekriticky přijímány laickou veřejností.“ (Wolf, 2000, 66-69)

Proto je konvenční muzeologická orientace dnes absolutně nepřijatelná, protože starší kultury v očích laika degraduje na jakési odlidštěné, bezduché primitivy (a lze zde oprávněně a v plném rozsahu mluvit o nechtěném a nepřímém, ale naprosto průkazném hanobení národů, ras a kultur). Do muzejního materiálu nutně musí vstupovat kvalitní a profesionální rekonstrukce a to častěji právě tam, kde je nedostatek dochovatelného materiálu.

Rekonstrukce nesmí být však chápány jako další, neměnné artefakty, ale jako nutné, dočasné spotřební zboží v procesu stále se měnícího, vědeckého procesu poznávání. Poznávání prezentovaného veřejnosti – veřejnosti, která má právo být informovaná, co za její peníze vědci za dlouhá desetiletí vlastně zjistili.

Je také paradoxem, že teoretický organizační model většího regionálního muzea u nás vlastně teoreticky produkuje rekonstrukce, které se snažím prosazovat a v podstatě je stejně už i odborně popisuje. Takže oficiálně je všechno v pořádku. V ,,Nástinu problematiky managmentu v současné archeologii“ uvádí Michal Bureš schéma (Obr. Č. 5) třístupňovou hierarchickou pyramidu, kde jsou jak archeologové, tak ředitel, tak vedoucí odboru propagace a osvěty, tak také pracovník propagace a výtvarník. Z tohoto pohledu skutečně model funguje, muzeum pořádá výstavy, výtvarník dokonce může kreslit obrázky i rekonstrukce.

Ovšem když se začneme dívat na celou strukturu organizace řízení podrobněji… ,,V našich podmínkách nejběžnější strukturou je funkcionální organizační struktura (Obr. 5), běžná ve větších státních organizacích, zejména muzejního nebo památkového typu. Tento model je vysoce hierarchický a z důvodu kontroly toku peněz ze státního rozpočtu v podstatě kopíruje strukturu úřadu. Dílčí odpovědnost je delegována z vyšších na nižší vedoucí až na jednotlivé pracovníky. Pravomoci naopak zůstávají na vyšších vedoucích. Práce je relativně jasně rozdělena mezi jednotlivé pracovníky. Prostoru pro vytvoření týmu je relativně málo: pouze při řešení konkrétního úkolu, nejčastěji v rámci jednoho oddělení, se ad hoc vytvářejí nevelké týmy pracující po dobu trvání daného úkolu (např. příprava expozice či výstavy).“ (Bureš, 2000, 39-40).

To znamená, že v oddělení pro propagaci najdeme pro paleolit zcela určitě nespecializované pracovníky, kteří mají především obecné znalosti a expozice paleolitu pro ně bude jen naprosto výjimečná a izolovaná událost, kdy se ke stejnému tématu zase dlouho nedostanou. Stejně zde přítomný výtvarník není jistě specializovaným malířem, zaměřeným na sugestivní iluzivní realismus, který je ve společnosti zcela výjimečným a unikátním zjevem a toho by se zřejmě běžné muzeum ani nedoplatilo. Výtvarník myšlený ve struktuře středního muzea je výtvarník, který je především absolvent výstavnictví či propagace ze střední uměleckoprůmyslové školy, jakých jsou tisíce a tudíž je lehce nahraditelný a podle toho i placený.

Ve světě se objevila výjimečná zaměstnanecká kvalitní výtvarná práce (malířem - umělcem produkovaný sugestivní ilusivní realismus) mimo běžnou hierarchii muzea, kdy přímo pod ředitelem byl začleněn takový umělec, který reprezentoval jak muzeum, tak samotného ředitele ve světovém měřítku (např. Charles Knight).

Proto není vůbec možné tyto organizační schémata v tomto srovnávat a propagace paleolitu pak u nás pochopitelně vypadá tak, jak vypadá. Realitou je, že rekonstrukční paleoetnologie také vyžaduje přímou sociální vazbu s každým článkem v řetězci pramenů, to se však bez týmových vztahů absolutně vůbec neobejde, proto ve zkostnatělé, hierarchické organizační struktuře je práce rekonstrukční paleoetnologie zcela neprůchozí.

Zpět na hlavní stranu

Zpět do Antroparku