Srovnání

V této kapitolce budeme srovnávat cestu po které jsme se dali při odhalování persony gravettienu (a to čistě psychologickou /hlubinná psychologie/) s jinými oblastmi vědy a porovnávat jejich výsledky s našimi. To abychom si udělali kontrolu, protože vyhodnocení paleolitického materiálu jen z jedné strany, není v rekonstrukční paleoetnologii závěrečné, ale jen dílčí. Pokud nebude nikde sebemenší rozpor a ostatní obory výsledky potvrdí je možné práci o persóně považovat plně za průkaznou.

Persona – srovnávací psychologie a etologie

,,Ze strany humanitních psychologů se stále ještě setkáváme s nekvalifikovanými představami o absolutní odlišnosti psychiky člověka od ostatních živočichů. Obvykle je příčinou faktická neznalost současných poznatků o chování, někdy i nepochopení toho, jak se liší současná srovnávací psychologie od zoopsychologie konce 19.století." (Fraňková, Bičík 1999)

Srovnávací psychologie a etologie jako nauka o chování zvířat odhaluje, že o svůj zevnějšek pečují velmi výrazně snad všichni známý obratlovci. Potápěči s akvalungy už dávno odhalili existenci specializovaných rybích čistících stanic. Mořští velcí živočichové plují do brakických či sladkých vod, jindy vyskakují z vody, aby sebou plácli o hladinu dali o sobě zvukový signál a zbavili se tak i parazitů v kůži. Žabka trpasličí nebo řada čolků si ve vodě pečlivě stáhne starou kůži a pozře jí stejně jako ještěři gekoni. Hadi si dávají velkou práci se svlekem a ještěři se drbou zadníma nohama klidně i na hlavě a přes zavřené oči, aby se zbavily cárů staré pokožky, která se jim svléká po kusech. Ale i savci dbají o svou vizáž a věnují jí pravidelně svůj čas. Mytí se nasliněnýma tlapkami vidíme od myšek, křečků po ty největší kočky. Vzpomeneme si i na sloní koupele ve vodě, písku či bahně a rozpomeneme se také na drbání, které odnáší nejeden strom svoji existencí. U ptáků péče o peří zabere denně asi dvě hodiny a u savců zabere péče o srst, nebo kůži, kolem celé jedné hodiny. Zvláště u sociálně žijících tvorů může znamenat péče o srst i něco navíc, prováděná vzájemně například u netopýrů, pískomilů, koní, ale také i mnohých opic a primátů rozehrává úplný koncert individuální a vzájemné péče o srst. Rozehrává se symfonie pocitů libostí která, stává se komunikačním projevem upevňující sociální vazby.

Péče o vizáž je totiž u některých druhů součástí ba přímo podmínkou vnitrodruhové a mezidruhové komunikace. Proč záleží tolik na vizáži – personě (fasádě) každého tvora? Je to jen věcí libosti, nutkání a vnitřního tlaku k takové činnosti nebo má starost o vizáž i jiný význam?

V řeči těla svou vizáží dotyčný jedinec vypovídá o svém zdraví, kondici, věku, hierarchickém zařazení, náladě někdy i o pocitu tepla nebo zimy atd. Jistě si vzpomeneme na některé druhy ještěrů rychle měnící odstíny a barvy jako jsou společenští leguáni zelení nebo známí chameleóni. Změny barev neznamenají vždy maskování, ale slouží nejčastěji k vnitrodruhové a mezidruhové komunikaci, snad největšími mistry jsou podmořské chobotnice. Srst, ale i lysá kůže je předmětem starosti - vzpomeňme si na slony, kteří se pudrují prachem, koupou se a drbou o stromy. Zevnějšek slouží ke komunikaci k vyjádření svého já a personifikuje svého majitele, ale starost a péče o zevnějšek je podpořena i libostí (dobrým pocitem z této činnosti - na úrovni nízkomolekulárních mediátorů).

Zanedbaný rozcuchaný bezdomovec je rychle vyhodnocen jako společenský odpad a psychologické pokusy doložili, že jako takovému rozhodně není věnována žádná okamžitá pozornost (paralyzace pomocného chování). A to i když například zkolabuje na hlavním náměstí velkoměsta. Naopak nejrychlejší pomoci se dostane upravenému člověku ve společenském obleku.

Rozcuchaný, hadrnický a špinavý pračlověk představený, co by věrná pseudovědecká podoba našeho předka, je tedy námi automaticky a podvědomě hodnocena jako podoba člověka, který je nějak vážně postižený, ne zcela normální jedinec (či skupina), který je evidentně na okraji nebo už mimo naší společnost (která se jim raději ani nebude zabývat).

Obráceně tvůrci takové představy onoho ,,pračlověka“ pomoci takového zevnějšku jej umístili podvědomě mimo naši normální společnost, protože z hlediska jejich představ o evoluci, k naší společnosti teprve časem musel dojít. ,,Pračlověk“ v podvědomé řeči těla je od samého začátku vyhnán z naší společnosti.

Pokud člověka ve srovnávací psychologii zahrnujeme mezi tvory dorozumívající se automaticky řečí těla a komunikující přes vizuální personu, tak jak řada nám nejbližších šimpanzů, bonobů a goril měl by zcela pochopitelně do této party být zahrnut i náš předek v jakékoli formě. Navíc hodinová péče o srst, vlastní každému savci, musí být přece někde vidět. Proto, kdybychom měli přihlédnout k etologii, naši předci by měli být upravení pokud by nebyli postižení depresí či nemocí, měli by vytvářet obraz – personu zdravého, silného, inteligentního a sociálně přizpůsobivého tvora.

V tomto duchu je námi prezentovaná persona pro gravettien plně v souladu s touto etologickou představou. Etologie i Jungova persona jsou v tomto případě úplně za jedno. Evidentně u savců rozlišujeme například zvětšenou srst, speciální hřebeny a tělní zvláštní přídavky a i sebejisté vzpřímené postoje, jako projevy vůdčích jedinců, ale registrujeme totéž chování i u lidí. Zde se takový zevnějšek vytváří uměle, pláštěm, oděvem, nátěrem a různými čepicemi, čelenkami, diadémy, korunami a přilbami. Na rekonstrukcích bychom měli tedy vidět i tuto sociální komunikaci.

Rozumíme teď i tomu, proč měli být ,,pralidé“ předklonění a přihrblí, jak to často vídáme na pseudorekonstrukcích. To aby nám byli, vyjádřeno v řeči těla - podřízení. Šimpanzi a bonobové, především jejich mláďata se ve skutečnost mohou narovnat, ale ,,pračlověk“ nesmí. Pozornost věnovaná na soškách a hrobech gravettienským lidem je evidentní a zvláště vyniká pozornost u hlavy a italské vysoké čepice jsou pro nás velice informativní. Je třeba závěrem tohoto porovnání Jungovi persony s etologií vyslovit, že nejen nedochází k rozporu, ale oba pohledy se vzájemně překrývají nebo doplňují.

Všímáme si také, že někteří živočichové jako jeleni převádí pozornost z těla na parohy, které vypovídají o fyzické kondici informace určené především laním. Podobně jako lidé mají i ptáci hlavní smysly zrak a sluch a u některých, jako například rajek, je svatební šat samečků pro samičky velkým lákadlem i měřítkem. Stejně tak náročné jsou i samičky lemčíků a tak fádní samečci budují samostatné stavby určené jen pro okouzlení samičky tzv. besídky. U některých druhů vypadá dokonce takové počínání stejně šikovně a výtvarně jako by je vytvořil člověk.

Určitý značný zmatek kolem představy o chování dávných lidí nese velmi mělká a naivňoučká představa o jednoduchém evolučním mechanismu. Lidé se pak k evolučnímu mechanismu hlásí, uplatňují ho v ,,rekonstrukcích“ přesto, že ve skutečnosti o evolučních mechanismech a o lidském chování mají minimální znalosti. Tito výtečníci jsou pak hned hotovi, jakmile do lidského chování přimíchávají to, co považují za typické opičí jednání. Ať je to ono ,,hu, hu“ chování s pokrčenými koleny, předkloněnou hlavou, ale i netrpělivostí, výbuchy vzteku, prosazování zájmů silou a podobně.

V reále nemůžeme s chováním jednoho živočicha zacházet tímto způsobem, protože on není nikdy prostým mixem chování dalších živočišných druhů, ale pro jeho chování existuje zcela specifická samostatná cesta. Když se podíváme na ono opičí chování, vidíme, že je to jen umělý symbol, který jsme přejali jen od jedné skupiny primátů a to jen proto, že byl nějak transparentní. Přitom ostatní primáti se ve své většině mohou chovat naprosto odlišně. Je to například utváření sociálních vztahů, které ústí u všech současných lidoopů do individuálních cest a je tudíž statisticky nejpravděpodobnější, že řada našich předků a příbuzných měla vlastní individuální sociální řešení. Určitě to nebyl geometrický průsečík mezi námi a ,,opicemi“.

Stejné je to s trpělivostí a senzitizací, vlastně krásný příklad nekonečné trpělivosti a rozvinuté senzitizace nám podávají tisíce perliček ze Sungiru.

Potíž je, že archeologové mají vzdělání v oblasti společenských věd nikoli v oblasti biologie (Jelínek 1990). Sociobiologie a srovnávací psychologie, především etologie patří do oblasti přírodovědné a tudíž archeologové nemají běžně o evolučních procesech ani potuchy. Jinak by museli vědět, že takový jednoduchý přístup k představě o chování našich předků, jako místa průsečíků chování mezi námi a ,,opicemi“, je zcela neopodstatněné. Jindy jsou viděni ,,primitivové“ jako ušmudlané neučesané a nesamostatné děti, naivní, hloupé, žvatlající, kolébajíc se z nohy na nohu, netrpělivé a vůbec dětské. S takovou představou o chování živočichů přišel kdysi E. Hackel, podle kterého je ontogeneze rekapitulací fylogeneze. Jeho teorie byla podpořena tehdejšími poznatky o morfologických znacích v průběhu embrionálního vývoje dítěte. Všechna stádia z fylogenetického vývoje se pak rekapitulují během vývoje v ontogenezi. …,,Z toho pak vyplývá hypotéza“ různé vlastnosti chování (instinkty, aktivity, schopnosti) se objevují ve stejném pořadí v ontogenezi, jak se formovaly ve fylogenezi. Kromě jiných nedostatků této teorie se ukazuje že Hackel neměl příliš velké znalosti o vývoji chování u zvířat, které by ho z jeho omylu vyledly….(Fraňková Bičík 1999)

Persona a teritoriální agresivita. Ještě z jednoho pohledu je v rámci etologie možné se dívat na personu, a to z pohledu Konráda Lorenze a jeho teorie přirozené a stálé agresivity. Persona a její různé podoby pak mohou být pro člověka-příjemce také zcela evidentním blokem, který zastavuje onu teritoriální agresivitu. Persona nebo společensky-kulturně známé a přijatelné persony jsou určitým ekvivalentem ritualizovaného chování, které jsou dalším blokem teritoriální agresivitě. Navíc tento pohled vysvětluje i určitou míru uniformity u sungirských a maltskobureťských materiálů a vlastně společné znaky řady projevů ve vizáži gravettienců vůbec. Registrujeme individulalizaci výtvarných řešení zevnějšku spíš jen jako individuální cestu, jak dojít k stejnému jednotnému cíli, nebo několika málo obecně přijatelným cílům – personám, které zřejmě byly navíc spojeny s mytologickým pozadím. To vše konec konců také úplně vypouští velmi spekulativní výklad utváření vizáže jen jako projevu sebeuvědomění ,,v rámci procitnutí opravdového lidství“ jak ho někdy registrujeme ze strany archeologů. To znamená, že se na individuální řešení dá dívat spíš jako na projev individuace jedince v rámci jednotných schémat tehdy obecně rozšířených a určitého množství tehdy uznávaných person. A tato individuace i její projevy jsou tolerovány a patří ke kulturnímu projevu jedince i celé společnosti.

Persona, kterou například velice jasně registrujeme u slavnostních reprezentačních oděvů ze Sungiru propojuje řadou shodných prvků jak dětský, tak dospělý oděv a je zde stejně propojen a sjednocen oděv dívčí i chlapecký. Dokonce malstko-bureťské oděné sošky ačkoli jsou zdobeny různými výtvarnými horizontálními prvky a mají jednotný identický výtvarný základ daného zdobení, který je sjednocuje. A stejně jednotící jsou poměrně krátké vlasy na ženských soškách kostěnkienu. Tito lidé, co by komunity, se tedy prezentují stejným způsobem. To může také velmi úzce souviset s teritoriálním chováním Homo sapiens sapiens. Tak jako některé kolonie hmyzu nebo netopýrů si předávají vzájemně identickou pachovou jednotnou identifikační rozpoznávací značku, charakteristickou jen pro jejich kolonii, je možné, že i u člověka existuje takové jednotné vizuálně-kulturní značení pro jednotlivé komunity, kmeny nebo skupiny.

Vybral jsem charakteristiku teritoriálního chování z obecného pohledu učebnice srovnávací psychologie a etologie: ,,Hranice teritoria se vyznačují různým způsobem, hlavně pachovými stopami, akusticky (zpěv ptáků) i vizuálně. Obrana se děje různě. K zastrašení soka často postačí varování nebo hrozba. Při hrozbě se prezentuje síla protivníka a jeho zbraně. Zvíře vystavuje skutečné výrazné znaky (barva, velikost, pohyb) nebo předstírané (zvětšování objemu těla ježením srsti, čepýřením).“…,,Teritorium může být hájeno jedincem, párem i celou skupinou. Kromě teritoria, které je důsledně hájeno, existuje ještě domovský okrsek, tzv. lovecký revír (home range). Tyto okrsky se mohou částečně překrývat s okrsky sousedních skupin, nemusí být označeny a hájeny. Mimo dobu rozmnožování slábne u mnohých živočichů teritoriální chování nebo se mění. Určitým činitelem u tzv. zimních teritorií bývá ochrana nashromážděných zásob nebo potravního zdroje (sýkorky, sojky aj.).“ (Fraňková,Bičík,1999)

Už při prvním popisu sungirského mužského oděvu jsem si všimnul, že horizontální bílé pruhy perel na hrudníku, mohou evokovat žebra lidské kostry a mohou působit v emoční oblasti docela strašidelně a hrůzně. Stejně, jako svého času podobné uniformy jezdectva v historické střední Evropě. Co se týká obrany zdrojů a zásob, tak na severu si zásoby na zimu dělají některé šelmy (např. liška polární), kdy využívá v létě nadbytku ulovené potravy a možnosti zahrabat tento úlovek na permafrost (specificky se této oblasti věnuje Fraňková a Bičík u teritoriálního chování a migracích). Gravetologové znají v archeologickém záznamu východního gravettienu tzv. zásobní jámy, které využívaly stejného principu.

Protože se občas objeví někdo, kdo popírá teritoriální chování a teritoriální agresivitu u primátů a člověka je nutné upozornit na četné filmové doklady v přírodopisných snímcích, které jsou často oblíbeným tématem specializovaných televizních kanálů. Stačí dokumenty o promněnách chování u šimpanzů v Gombe, kdy se při větší koncentraci samců začne projevovat agresivita vedoucí k válečným výpravám a agresivnímu teritoriálnímu chování. Za určitých podmínek není přirozeně po takovém chování ani vidu a to může vést některé povrchní hodnotitele k heuristickému přesvědčení, že u primátů teritoriální agresivita neexistuje. Specifickým mechanismem zamaskování (hlubokým uložením- zablokováním) teritoriální agresivity se zabýval rakouský zoolog Konrád Lorenz. Doporučuji také knihu jeho knihu ,,Takzvané zlo“. A pro jistotu uvedu znovu citaci z vysokoškolské učebnice Fraňkové a Bičíka: ,,Teritorialita se vyskytuje i u člověka a z humální etologie i psychopatologie lze čerpat poznatky, důležité pro pochopení základu jeho sociability.“

Zdobené oděvy a účesy jako prostředek a blok proti teritoriální agresivitě v etologii. Mechanismus teritoriální agrese spočívá na principu takového schématu plošné agrese, která se zvětšuje směrem ke středu teritoria a snižuje směrem ven. Že je tato agrese plošná dokazoval už i Konrád Lorenz, který byl přesvědčen o určitých dalších dodatečných mechanismech, které tuto agresi zablokují. Tyto bloky jsou takovými silnými betonovými stěnami atomového reaktoru, které spolu s dalšími mechanismy teritoriální agresivitu přetvářejí a směřují tak, aby danému jedinci a jeho blízkým agresivita sloužila. Tyto bloky agrese mohou být optické, akustické, pohybové atd.

Konrád Lorenz pozoroval mláďata krůty, které se ozývají stále určitým hlasovým signálem, napadlo ho, že by právě tento signál mohl být oním blokem agrese. Krůta uprostřed svého teritoria – v hnízdu je totiž nejagresivnější a měla by zde usmrtit každého vetřelce. Lorenz proto ohlušil pokusnou krůtu tak, aby nemohla slyšet svá mláďata a ta je skutečně okamžitě usmrtila.

Lorenz si samozřejmě okamžitě získal řadu kritiků, protože si mnozí lidé zapamatovali jen to, že jsme jako tvorové teritoriální též přirozeně agresivní. Lorenz tím nechtěl omlouvat agresivní činy naší civilizace nebo jejich jedinců. Dodnes se cítí řada lidí dotčena představou, že by člověk neměl být už ze své podstaty dobrý. Zlo se v naší kultuře chápe jako něco dodatečného a druhotného, v duchu starobiblického kontextu, proto se řada lidí velmi vehementně brání takové koncepci. U nás to byl profesor Zdeněk Veselovský, dlouholetý ředitel Pražské botanické zahrady v Tróji, který obhajoval přístup a závěry Konráda Lorenze na veřejnosti.

Především si je třeba uvědomit, že teritoriální agresivita neexistuje nikdy sama o sobě, že kolem ní existují bloky, které ji z několika stran bezpečně uzavírají. Jestliže pracujeme s nebezpečnými teritoriálními zvířaty musíme tato fakta znát a respektovat, pokud nechceme, aby se nám naše zvířata navzájem poranila, nebo poranila nás samotné. Ale stejně tak nám ohromě může pomoci znalost teritoriálního chování u člověka a znalost oněch bloků. Už na základní škole nám učitel z matematiky Josef Hořejš názorně předváděl uměleckou dramatizaci etídy na téma oděvu a úpravy zevnějšku, kdy vysvětloval jaký je rozdíl mezi dvěma domácnostmi, kdy v prvé partneři o sebe dbají chodí v riflích a dělají na sebe navzájem stále dojem. Druhý pár vypadá ale odlišně – on má na sobě trenky a tričko, ona tepláky, on je neoholený ona nenamalovaná. Kdo se začne první hádat?

Právě v domácnostech dochází k největšímu počtu násilí, lidé ve své nevědomosti odblokovávají svůj vizuální blok, rozcuchanými vlasy, neoholením, nenamalováním, odbytým oblečením, ale také vysokým uječeným hlasem, který je opak hlubokého uklidňujícího zvuku, a také porušením ritualizovaného chování, které vhání toho druhého do úzkých a činí ho nejistým, protože neví, co se děje a co může čekat. Důležitá je také absence přímé i prostředkované pozornosti, různých dárků, komplimentů, kontaktů, prací a podobně. Ale patří sem i ritualizované dopředu všem účastníkům známé chování.

Je tedy dost toho, co se dá zanedbat, nebo opomenout, proto je soužití lidí tak složité. Z tohoto pohledu je nutné se dívat na personu gravettienu, jako na něco, co je také součástí ritualizovaného přístupu k vizáži jako jednomu bloku, k optické stránce vizáže jako dalšímu bloku. Takže jak účesy, tak úprava hlavy doložená na soškách, není z tohoto pohledu taktéž žádným překvapením. Stejně je to s ozdobnými pásky a řemínky, a ze zdobnými prvky na oděvech (Sungir, Malta a Buteť) a čepicích, jak je známe řady evropských lokalit.

Předpokládáme-li zcela logicky těsné soužití lidí v menších obydlích například v době zimních měsíců, při nečasu apod. muselo se zde uplatňovat ihned mnoho způsobů jak účinně zabránit ventilování té nejsilnější teritoriální agresivity. Umění a rituály jsou hned první po ruce v podobě ozdoby, výroby ozdob, v podobě her, písní, vyprávění. Znovu se tak jen dostáváme do zajímavého úhlu pohledu, který nám zase potvrzuje identičnost našeho chování a chování gravettienců.

Opačně je možné přemítat, že téměř úplná absence severského osídlení u neandrtálců středního paleolitu by mohla znamenat, že neandrtálci nedovedli tak dobře zablokovat svoji teritoriální agresivitu a dlouhodobější soužití ve středu teritoria jim činilo nepřekonatelné rozepře a potíže. Nemuselo by jít o nějaký propastný rozdíl, stačí jen určitá drobnost. Zatím je to jen určitá velmi spekulace, která však rozhodně stojí za bližší studii.(Neandrtálská severská sídliště existovala a dokonce je provází předpokládatelná kostěná broušená industrie, ale jsou výjimečná. Musíme se také ale zabývat možností, že neandrtálská severská osídlení byla prostě vždy v místech nepříznivých pro archeologizaci.)

Teritoriální agrese hraje svoji roli i při šíření daných živočichů do nových míst, určuje teritoriální hustotu a tím zabraňuje snadnému šíření epidemií, zajišťuje přizpůsobivost jednotlivých populací a snižuje riziko kolapsu populace při změně jednoho jediného území (jako v případě endemických druhů) a má i další podobné výhody. Bližší informace Fraňková, Bičík 1999, Lorenz 1963XXXXXXXX.

Teorie hypertrofické tvořivosti je také vzhledem k personě osvobozující a vysvětlující teorii. Hypertrofická tvořivost orientovaná na rozdíl od lemčíků i na snění, konstruktérství, mapování zdrojů, sběratelství a rukodělnou tvořivost, provokovaná velmi rozvinutou senzitizací, předvádí člověka jako tvora vedeného potřebami libosti, díky určitým neurotransmiterům, ke konkrétním geneticky podmíněným a vymezeným oblastem chování. Oblastem, které například popsal Murdock. Ale hypertrofická tvořivost se promítá do všech oblastí lidského života. Není možné, aby člověk hypertroficky tvořivě vytvořil konstrukčně, řemeslně a umělecky solidní archeologický dokladovatelný materiál a přitom nezvládal nedochovatelný materiál. Psychický, genetický či neurobiologický tlak působí stále stejnou silou a archeologii zachycuje jen určité střípky, které popisují a dokládají jeho intenzitu.

Když už jsem zjistil, že na dané téma nejsou archeologové ti praví odborníci, protože nemají zkušenosti ze zoologického směru s chováním jiných živočichů, navštívil jsem v Brněnské zoologické zahradě zooložku magistru Janu Kantorovou a šel jsem s ní prokonzultovat nejpalčivější otázky dané oblasti. Například míru trpělivosti u šimpanzů ve srovnání s lidmi. V některých pramenech se udává, že časově omezený zájem o právě zpracovávanou oblast je hlavním rozdílem mezi člověkem a jím, protože člověk udrží pozornost jedním směrem nesrovnatelně déle. Především Jana Kantorová mne upozornila na individuální rozdíly v chování jednotlivých osobností u šimpanzů, ale potvrdila že šimpanz neudrží pozornost po dlouhou dobu na jednu oblast činnosti. Evidentně mechanismus senzitizace je zcela odlišný, především co se týká jeho míry. Prubířským kamenem jsou dřevěné nástroje ze Schöningenu a doklady užití ohniště ze Stránské skály u nás a Přezletic v Čechách (starobylé lokality z datecemi půl milionu let a výš. Bez velmi rozvinuté senzitizace a extrémní trpělivosti se nebudete moci daný tvor starat oheň, ani nevymyslíte a nezrealizujete nápady kolem létajících zbraních. A to se nyní bavíme o dávných předcích neandrtálského obyvatelstva Evropy a ne o nedávných moderních lidech jimž gravettienci byli.

V rekonstrukcích proto musí být tato nevšední trpělivost, rozvinutá senzitizace i hypertrofická tvořivost znát, jinak nesplňuje daná práce základní podmínku napodobení typicky lidského chování.

Proto naše výprava za personou gravettienu, která odkryla fascinující svět účesů, pokrývek hlavy, ozdob a složitě vyzdobených oděvů zároveň potvrdila typicky lidské chování u našich, ne tak časově vzdálených předků. To nás nutí nahlížet na další nedochovatelný a nedochovaný někdejší etnografický materiál v určitém konkrétním duchu a nutí si vypracovat určité konkrétní metodiky, jak vytvářet napodobeniny těchto, ale i jiných dávných etnografických předmětů. Ale vše musí stát zase na lidské trpělivosti, senzitizaci a hypertrofické tvořivosti na jedné straně a na lidské psychice na straně druhé. (Tedy s úhlu umělého kulturním zastínění samotné gravettienské kultury a někdejšími tradicemi, které jsme vyčetli z archeologického materiálu, ekologickým začleněním daných populací a sociální strukturou vyplývající z taktiky čerpání zdrojů).

Odmítnutí evolucionalismu v rekonstrukcích je namístě stejně, jako rázné odmítnutí disharmonických pseudorekonstrukcí, které někdy akceptují archeology nalezený artefakt a to někdy i v jeho kráse a dokonalosti konstrukčního a řemeslného i výtvarného zpracování a na straně druhé dokreslují nedochovatelné prvky, jako evolucionalistickou kulisu surových, hrubých, nedokonalých, špinavých a poloroztrhaných předmětů. Nehledě na snahu tyto evolucionalistické vlastnosti připsat někdy i samotným dokladovaným předmětům alespoň velikostí a zbarvením. (Pro Antropark se připravuje samostatná práce věnovaná speciálně teorii hypertrofické tvořivosti)

Poznámka ke gravettienu: ,,Migrace jako výsledek působení fyzikálních i biologických faktorů." To je nadpis jedné kapitolky publikace Fraňkové a Bičíka (1999). Tato drobná kapitolka ze srovnávací psychologie, zaměřená na pohyb živočichů po svém teritoriu, zapadá do představy o schopnostech gravettienského etnika, i když se na gravettience budeme dívat jako Desdemon Moris - co by na běžného živočicha, obyčejné zvíře. Potom možná zjistíme, že u gravettienců můžeme naopak najít určité nutné vlastnosti, které nám zase budou korespondovat s odhalenou personou gravettienu i s technickým a řemeslným pozadím. V gravettienu, především od Alp severněji, bylo typicky severské klima, které se různě proměňovalo, ale v podstatě, například na Moravě, se nikdy neproměnilo v dlouhodobě mírné počasí. Proto je velmi logické předpokládat, že v těchto podmínkách nebylo možné zůstat trvale na jednom místě a člověk se musel v krajině pohybovat s více nebo méně dlouhým uzavřeným cyklem, s návratem do výchozího hlavního sídliště. Tato trvale využívaná sídliště byla nejpravděpodobněji využívána sezónně (například Pavlov byl využíván v zimně, což koresponduje s výraznějším teritoriálním chováním kolem zásob /nebo zdrojů/ v zimních měsících - jak popisují ve srovnávací psychologii Fraňková a Bičík). Pohyb po teritoriu je však samozřejmý u všech primátů a zřejmě tomu tak bylo i u dalších paleoetnik, určitě například u madlenců, kde je také dostatek archeologických materiálů opakovaného sezónního osídlování určitých lokalit. Fraňková a Bičík migrující živočichy obecně hodnotí takto: ,,Mezi předpoklady schopnosti migrace patří pohyblivost, dobrý zrak, paměť a přesný smysl pro čas." příčiny migrace vidí autoři v... ,,...hlavně změna způsobu výživy - nabídka potravních zdrojů a změna klimatu v domovské oblasti." Stejně tak specificky bude severskými podmínkami vymezené chování gravettienců v rámci selekce, která zamezí další existenci všem, kteří by se chovali nevhodným způsobem (nespolehlivý oděv, nespolehlivá obydlí apod.). Sledujeme-li takovou selekci například u chování polárních lišek a jejich úzkostlivém hospodaření s nadbytečnou potravou je pak jasné, že lidé s pomalu se vyvíjejícími mláďaty a úplnou neschopnosti bez prostředků čelit arktickému klimatu, jsou typickou ukázkou takového přírodního výběru. Oděv a jeho nápadná úprava, jakož i celková nákladná vizáž, jsou pak jen logickou vizitkou tvora schopného dlouhodobé migrace. Na oděvu se může dokazovat dobrý zrak, smysl pro čas - intervaly a pravidelnost v dizajnu (podobně jako v hudbě). Sem do oblasti prezentační persony bude patřit také názorné předvádění řemeslné a konstrukční spolehlivosti jakož i bohaté výtvarnosti, která má zahánět deprese, vyplývající z typu klimatu. Je až zarážející, když si uvědomíme rychlost působení takové selekce v daném okamžiku. Každé selhání v severských podmínkách se totiž trestá už jen v minutách, v hodinách, nejdéle ve dnech. Uvážíme-li tisíce let existence severských kultur jako je gravettien, postgravettien či magdalenien musíme uvažovat o jakémsi dlouhodobém šlechtění velmi specifických psychických schopností, vhodných právě pro takové extrémní podmínky. Pro rekonstrukce by to mělo znamenat, že právě období střední a nejmladší fáze mladého paleolitu by mělo být automaticky spojeno s velmi nápadnou kulturní uměleckou, řemeslnou a konstrukční precizací, která se promítá i do vizáže. Pozdější holocenní kultury už nebyly vystaveny tak přísné selekci, zvláště na jihu Evropy a mohli být ,,uvolněnější". Otázkou zůstává do jaké míry ovlivnila tato dlouhodobá selekce někdejšího ,,severu" Evropy a Asie vlastnosti (temperament) člověka jako druhu Homo sapiens sapiens jako živočišného druhu v jeho genetických materiálech a jak se tyto specifikace mohly promítnout do procesů během událostí posledních deseti milénií.

^ >