Když otevřeme stařičkou knížku  Františka Jiránka a Jana Součka ,,Úvod do obecné psychologie" z roku 1969 najdeme zde na straně 78 kapitolku o sebevědomí (Jiránek, Souček,1969), která jakoby citovala Junga a také se skutečně dovolává personalistického pojetí osobnosti. Cituji ...,,Kromě toho si však člověk vlivem svého sociálního prostředí vytváří  i  o b r a z   o   s o b ě.  Ten není závislý jen na subjektu, nýbrž také na tom, jak ho vidí osoby z jeho prostředí a jak on si tento jejich obraz promítá do svého vnitřního světa.... Z obrazu o sobě vzniká s e b e h o d n o c e n í.  Nevychází vždycky z hodnocení skupin aktuálních, s nimiž přijde jedinec do styku, nýbrž i z předpokládaného hodnocení skupin imaginárních...    ...Sebehodnocení je vlastně subjektivní stránka sociálního místa. ,, Já" jako původce činnosti, jako východisko všech motivací se už tím vztahuje k budoucnosti. Tento vztah jedince k budoucnosti je vyjadřován je vyjadřován jako s e b e d ů v ě r a. Zatímco sebehodnocení je výraz  sociálního místa jedince, jeho udržení a zachování, vyjadřuje sebedůvěra stav připravenosti na nový nebo nově strukturovaný úkol. Připravenost zvládnout úkol se nazývá  a s p i r a c í  a měří se a s p i r a č n í   ú r o v n í...." Vytváření naší vlastní persony je pak z tohoto pohledu snahou jedince ovlivňovat skutečné i imaginární okolí v hodnocení nás, aby jsme ovlivnili i svoje vlastní sebehodnocení, své sociální místo, ale i svoji sebedůvěru, ale pravděpodobně ovlivňuje i aspirační úroveň.  

       V téže publikaci si autoři všímají jevu projekce, kdy se v kapitolce ,,Vnímání okolí" věnují analýze vzezření určitých lidí určitým jedincem. Toto posuzování při setkání nazývané prvním dojmem, jak dále autoři rozvíjejí, může být výrazně ovlivněno projekcí, to je tendencí vkládat do jednání lidí vlastní přání a vlastní motivy. Tyto podněty vedoucí k projekci mohou být vyvolány těmi prvky persony, které fungují jako spouštěče takových reakcí. Mohou to být jak určité hmotné atributy, tak i prvky ve vystupování.  

     V současnosti skutečně neznám zásadní práci, které by v zásadě kritizovala Jungovu personu ani vyvracela tak spojitost mezi chováním a vizáží. Spíše naopak, především sociální psychologie rozvíjí dál a podrobněji toto téma. Například Erving Goffman píše ,,Stejně jako běžná situace předepisuje oficiální převlek, za kterým se skrýváme, tak také určuje, kde a jak se v něm předvedeme. Kultura sama předepisuje, kterému druhu bytosti v nás samých musíme věřit, abychom měli prostřednictvím takového převleku co ukázat.“  V publikaci Edwarda O. Wilsona ,,O lidské přirozenosti“ dál Goffmana rozvádí: ,,Není divu, že krize identity je hlavním zdrojem moderních neuróz a že městská střední třída touží po návratu k prostší existenci.“  Wilson se zabývá množstvím rolí, skrytých za těmito převleky, jež musí jedinec za určitý úsek vyměnit  (Wilson, O lidské přirozenosti, str.94). Když jsem si četl tuto kapitolku uvědomil jsem si, že asi právě šaman byl prvním takovým příkladem člověka s krizí identity, protože je otázkou nakolik v něm při roli šamana zůstalo vlastní já. Určitě by stálo za to porovnat současné šamany, jejich časové naplnění role šamana a sledování specifických důvodů k nárůstu nebo úbytku ,,šamanské práce“, či úplného stálého údělu nebo občasné role typu ,,je také příležitostně šamankou kmene“. 

      Je tedy jasné, že je určitý rozdíl mezi označením persony-masky a atributy role. Role může být či nemusí být skutečná. Role rodiče nebo vychovatele, či velitele je vždy skutečná a ji doprovázející vizuální atributy vyplývající z kulturních zvyklostí budou opravdové. Naopak u persony bychom mohli předpokládat, že je vždy určitým předstíráním. Jinak mezi rolí a personou je řada podobností a shod a mnohdy se oba termíny i významy překrývají.    

        Ale psychologie jde v dané oblasti i podstatně dál je možné registrovat i oblast interakce na danou personu. A rozhodně právě propracování gravettienských ozdob napovídá, že gravettienci sami dobře znali reakci vnější sociální komunity na svůj zevnějšek a právě proto věděli, že stojí za námahu věnovat se mu (Sungir). Jestliže se Pospíšil (2005) věnuje otázce manipulativního prostředí v oblasti verbální komunikace, můžeme také mluvit u oděvu a ozdobách jako o oblasti vizuální manipulace a doporučuji přečíst si Pospíšilovo členění manipulace (např. agresivní manipulace, pozitivní manipulace atd...) a aplykovat je na vizuální úroveň. Získáme tak mnoho inspirativního materiálu k dalšímu výzkumu.  

        Stejně se dá dále rozvíjet znalost prvního dojmu, ten totiž patří k nedůležitějšímu momentu poznávání a hodnocení určitého člověka. První dojem je kategorie, která stojí rozhodně za větší pozornost pro naše studium gravettienu i pro samotnou podstatu naší psychologie kolem paleolitu. První dojem se vytváří ve velmi krátkém časovém intervalu jen v několika málo vteřinách (asi 15) a jeho vliv zůstává statisticky velmi významný i pro další hodnocení. Zdobné čepice a oděvy gravettienců tedy vypovídaly o svých majitelích na podvědomé úrovni těm, kteří se s nimi setkávali, ještě dříve, než sami gravettienci promluvili. Tato složitá a výrazná gravettienská vizuální persona pro ně znamenala získání si respektu a obdivu hned na začátku každého setkání s cizinci.

        Bohužel v archeologickém materiálu takové seznámení není možné a o paleoetnikách si děláme my první dojem podle hromad prokopané hlíny, pár rozpraskaných a rozpadávajících se artefaktů, podle zápachu konzervačních chemikálií, podle nehybných kostí hromad spisů nebo pověr, konvencí, spekulací, pseudorekonstrukcí či dokonce čirých výmyslů. Náš první dojem nás statisticky vlastně vykolejí tak, že bude pro nás velmi velmi nesnadné zůstat objektivní. Myslím, že je zde na místě mluvit o nástřelu pevného bodu prvním dojmem, které je zřejmě snad i možné ztotožnit s vtiskem.

        Dokonce vojenští historikové nepřehlédli tuto oblast ,, předvádění se" a jak by mohli, každý si vybaví vojenské přehlídky i předváděcí akce pro veřejnost. Ale vojenští historikové si všímají, že lidské chování je právě v oblasti persony iracionální. Laicky, ale pěkně to vyjádřili větou …,,forma je povýšena nad funkci“… naprosto jasně a jednoduše řečeno, když vidíme slečnu v minisukni v mínus dvaceti sedmi utíkat z metra na pracoviště jen, aby si udržela svůj superatraktivní zevnějšek, nesoucí sociální výhodu. Ale historikové mají spíš na mysli nikoli nerozvážné mladé děvče, ale hromadu zkušených stavitelů lodí, lodní konstruktéry a inženýry, kteří staví loď ,,Bassa“, která je tak reprezentativní a dekorem tak zatěžkaná, že se po spuštění na vodu ihned potápí. (Název lodi je psán foneticky)

         Také jsme si všímali významu určité vizáže ve smyslu výbavy uklidňujících známých předmětů do neznámého prostředí a na cesty (Šípek, 2001). Takovou výbavou jsou u sošek účesy, v Sungiru oděvy. Naši gravettienci byli bezpochyby lidé, kteří se museli určitou část roku pohybovat po rozlehlých oblastech svých teritorií, je proto na ně nutné nahlížet jako na cestovatele a posuzovat je z pohledu psychologie, věnující se cestování - geopsychologie. 

            Když jsem spíše ze zvědavosti začal číst stařičkou knihu akademika Josefa Charváta ,,Život, adaptace a stres" z roku 1969 upoutalo mne jeho tvrzení, že kultura je nedělitelnou součástí člověka a nikoli nadstavba. Takto smýšlející autoři mne vždy zaujmou. Uvědomil jsem si, že na vizuální personu, tak jak jí vidíme se můžeme dívat také jako na adaptaci - vyrovnání se se stresovou situací (i Jung viděl personu jako adaptaci). Naše soužití se sociálním okolím může znamenat a a mnohdy permanentně znamená určitou zátěž organismu. Připomeňme si jen, že na hierarchické špičce je jen vždy menšina a i ta se musí prezentovat většině aby své místo v hierarchii obhájila. Zdobné gravettienské čepice, nákladné sungirské oděvy zde zapadají jako odpověď specifického organismu  na stresovou situaci (zátěž). Organismus je mobilizován aby reagoval na zátěž (stresor). U člověka taková odpověď bude vedena přes hypertrofickou tvořivost a to dopředu známým určitým kulturním koridorem (v ritualizované podobě) s důrazem na geometrizaci. Je možné, že snaha o geometrizaci o vnesení evidentního řádu je touto odpovědí. Myslím si, že dívat se na vnější personu jako na protistresovou adaptaci (či možná i jako prevenci) dává logiku, zvláště z pohledu evoluční psychologie. ,,Buď se vynaloží a obětuje energie, nebo materiál, nebo oboje, jen aby se přežila nouzová situace, aby se zachránila organizace živé hmoty." (Charvát 1969). Proměnlivost a tvrdost severského počasí spojené s hrozbou náhlé změny jinak pravidelného tahu migrující zvěře, chlad a sociální tlak i veliké očekávání od každého jedince v oblasti spolehlivosti a to vše ovlivněné podmínkami sluneční deprese přes zimu (stejně jako je tomu i dnes v naší zeměpisné šířce). Na to všechno lze nazírat jako na nouzovou situaci vyvolávající stres. Poplachová reakce by logicky vedla za předpokladu, že by přímo nešlo k paralyzující úzkosti k motivující úzkosti, která vede k řešení. Obsahoval-li gravettien ve svém kulturním podhoubí dostatečné a vhodné (konstruktivně plastické) kulturně adaptační vzorce a mechanismy mohl by tuto situaci teoreticky jako kulturní komplex jedinců (celá gravettienská společnost) zvládat. O výjimečnosti gravettienské epochy svědčí i délka jejího trvání a odpovědí jsou zpětně právě i zdobené oděvy. Ventilace stresu geometrizací zde má svoji logiku jako přirozená obrana jedince, kdy jeho rukopis a umělecké pojetí by se mohlo měnit podle daných stresových podmínek nikoli jako vyhraněný styl nebo proud předávaný nějakou zvláštní kulturní vlnou nebo oscilací. To by vysvětlovalo jak realistický dekorativní styl na jediném nalezišti, kde je někdy doprovázen geometrickým stylem (DV, Brasempoy) bez skutečného přímého propojení migrujícími lidmi.     

     Když se podíváme na současnou literaturu u nás, kde bychom očekávali nějaké informace o vnější personě, nemusíme zde vůbec najít nějakou zmínku o Jungovi, přesto popisy daného jevu jsou podobné a v zásadě shodné. Jung jde však do hloubky a na zevnějšek se nedívá jako na pouhé zrcadlení něčeho v nás, ale také jako na ochranný štít. Základní orientaci ostatního významu síly zevnějšku zase nikdo nezpochybňuje např. Milan Nakonečný ve své publikaci Sociální psychologie (Nakonečný 2004) vychází z Argylea a rozepisuje se o vnější personě (bez tohoto označení) v kapitolce vnější zjev. ...,,Upravený zevnějšek vzbuzuje větší důvěru než neupravený. Komponenty, které určují atraktivitu, jsou podle Argylea tyto: tělesná stavba, obličej, vlasy a ruce, přičemž ,,oblek má svůj význam jen v rámci určitých kulturních daností: může být více či méně moderní, může být asociován s určitou sociální skupinou - např. se studenty, venkovskou šlechtou, umělci, sedláky nebo bankéři... Oblek lze nosit korektně nebo laidácky, může působit vzrušivě nebo monotóně: tak reflektuje osobnost nositele." O svůj zevnějšek, jak je všeobecně známo, pečují více ženy než muži, protože je u nich silnějším zdrojem sebecítění, a muži také přisuzují zevnějšku žen větší hodnotu než ženy mužskému zevnějšku. Pokud se obličeje týče, v západní kultuře vyvolává pozornost především pleť, oči, brvy a rty (Argyle). Oceňována je úprava vlasů, u mužů také vousů. Lidé svým zjevem poukazují na příslušnost k určité sociální skupině a obecně řečeno, píše Argyle, ,,svým zevnějškem ukazují obraz sebe sama, včetně svého sociálního statusu a svého emotivního stavu, které prozrazuje monotónost nebo nápadnost jejich oblečení".

          Vidíme tedy současnou psycholgii, že spíše navazuje, ať již přímo nebo paralelně, na Jungovu personu a v oblasti vizuální, které se nejvíce věnujeme ve spojitosti s archelogickým materiálem ji rozvíjejí a doplňují.

       Proto není možné se dívat ani dnes na aplikaci Jungovi persony jako na nějaký extrémní dobový výstřelek. Ani Anthony Stevens ve své práci o Jungovi vydané v Oxfordu v roce 1996 vůbec neuvádí nějaké zásadní námitky jiných psychologů, které by mířily konkrétně k personě (Stevens 1996).

    Persona gravettienu zahrnuje ve své podstatě výzkumy moderní psychologie a hlavního proudu moderní psychologie a použitý název Jungovi persony je využit také z důvodu, že i laické veřejnosti je jméno C. G. Junga známo a jeho dílo má stále mnoho příznivců. To, co můžeme dalšího od Junga ještě převzít je přístup brát vážně odlišná etnika. V našem případě paleoetnika a jimi zanechané materiály – hroby, sošky a další materiály. Jung, který pozorně sledoval neevropská etnika, které jiní prostě považovali za evolučně zaostalá a nehodná takové pozornosti. Jung je sice někdy označuje dobovým termínem ,,primitivové“, ale pro něho samého, jako člověka, jež si na svých cestách s nimi vytvořil přímou sociální vazbu, mělo toto označení poněkud jiný neprvoplánový význam. Dokonce ze vzájemného vztahu jeho a některých jeho cizokrajných protějšků vzešlo i přátelství . Jungovo označení primitivové nemá onen hanlivý a degradující význam. Jung pod termínem ,,primitiv“ evidentně nemínil to, co si jako první vybavíme při zaslechnutí onoho slova dnes my. (Samozřejmě toto slovo má v sobě silný negativní nástřel proto je nebudeme s dávnými etniky spojovat a užívat je.)

     Jung studiem mytologie a chování lidí naopak zjistil, že ochuzená a tápající je právě naše moderní společnost, která zoufale hledá své archetypy hrdinů a je schopná je vidět v hercích, zpěvácích a jiných celebritách vytvářejíc si novou mytologii. Když se dosavadní tradiční mytologie a víry zřekneme ve prospěch vědy, chováme se k vědě jako k víře a vzniká nová mytologie a tak C. G. Jung mluví o novodobé mytologii (Carl Gustav Jung, Duše moderního člověka). Rekonstrukční paleoetnologie je velmi propojená s psychologií a zkoumá a kriticky reviduje představy o vizáži a chování paleoetnik, tak jak si je představují různí antropologové, archeologové či obecně prehistorikové, ale i laikové. Proto, když se pohybujeme v oblasti psychologie, nutně musíme použít v určitých případech některých obecně uznávaných koncepcí a aplikovat je na prehistorický materiál. To byl i náš případ persony.

       Ze starších (psychologických) prací by mohla být v rozporu s aplikací persony pro dávná etnika především hypotetická koncepce dávného předka chovajícího se zcela bez zábran, jehož nápady, pocity a touhy neomezuje ani on sám ani jeho společnost tak, jak ji formuloval Zigmund Frëud. Tato koncepce určitým způsobem připomíná teorii nultého předka, ale spíš se na ni dnes můžeme dívat jako na koncept změn psychiky a nárůst vnitřního napětí a psychických poruch u sociálně žijících tvorů oproti jejich individuálně žijících předků. (V této obecné rovině má pak i tato frëudovská psychologie a konkrétně tato koncepce jistou logiku.)

        Aplikace bezprostředně indivudualistického asociálního chování do jakékoliv společnosti, nebo i malé komunity, by vedlo okamžitě k závažným konfliktům a jak dokládá rakouský etolog Konrád Lorenz budují se naopak mechanismy, které by konflikty potlačily, ztlumily, převedly přeskočením do jiného chování a nebo se zablokují. (Lorenz Konrád, Takzvané zlo).

       Model, zcela bez zábran se chovajícího hypotetického dávného předka, je ryze jen abstraktní téze, jak dnes dokládají etologové. Ti zjišťují, že i zdánliví individualisté reagují svým chováním na jiné živočišné druhy a vlastní chování jim musí přizpůsobit. Samotný lov samotářských predátorů vyžaduje sebekontrolu a sebekázeň a určité specifické chování lovce a tomu se musí dotyčný jedinec učit. Stejně tak je ukázněná role potencionální kořisti, její specifické jednání míří k ostražitosti, obezřetnosti a předvídavosti. Ale patří sem i chování vyznačování teritorií, určitá pravidla při setkání s jinými tvory a i vlastně reakce na topografii okolí, protože to také diktuje určité chování. Ukáznění diktuje i existence jedovatých a trnitých bylin, stejně jako střídání ročních období, denního rytmu, poledního žáru atd. Tvor, který by si dělal jen to, co ho samotného napadne a na co má chuť je pouhou fikcí a nejspíš se mu vzdáleně blíží jen hravé období dětství, především savčích mláďat.

      Nicméně Zikmund Frëud se dotknul velmi zajímavé oblasti a to napětí z rozporů mezi pocity a jednáním jedince ve společnosti. Jednak je možné toto vyrovnání si představit jako mechanismy probíhající individuálně, ale i jako mechanismy probíhající společně a mající ritualizační charakter. A takové ritualizované chování může mít i kulturní podstatu. Navíc je možné předpokládat, že podle daných životních charakteristik (evidovaných archeologií) bude možné stanovit některé oblasti s kterými se lidé museli takto vyrovnat, což zase může naznačit další možné konkrétní oblasti ritualizovaného chování. To je možnost určitého dalšího postupu na obecné rekonstrukci někdejšího lidského jednání v různých kulturách a komunitách.

     Nevyrovnání se s napětím může vést podle Frëuda i k vážným psychickým onemocněním. Do mechanismů vedoucích k vyrovnávání se a mírnění pocitů jedince a konfliktního ovlivnění společností patří zcela rozhodně i popisovaná Jungova persona, nebo Goffmanova role. Toto vyrovnání vidíme však i u samotného Junga, který částečně připisuje stínu s jeho opakem persony i vnitřní nevědomý obraz asociálního primitiva a Jung ho přijímá jako jakéhosi ,,odpůrce“ patřícího ke kolektivnímu nevědomí ležícího v blízkosti světa instinktů. Právě onu blízkost ,,instinktů“ lze vysvětlit jako pasivní práci s konvencí, nepočítající s Lorenzovým výkladem chování a mechanismů chování (ani časově není možné, Jung byl podstatně starší než Lorenz). Musíme si uvědomit, že tak, jak je každý výtvarný umělec determinován svoji dobou, stejně je tomu i ve vědě a v psychologii nebo psychoanalýze.

       Tak, jak se raduji, že stín persony vysvětluje proč všichni tak dobře ví, jak vypadali a chovali se pravěcí lidé, tedy jako mechanismus vzniku prvotřídního blábolu (díky vnitřním psychologickým kompenzačním mechanismům), tak jsem z Junga zklamaný, protože Jung ze stejného pramene sám vysvětluje i ono ,,divé zvíře“ v nás.  …,,Stín je…ona zahalená, potlačená, většinou méněcenná a provinilá osobnost, která svými nejzazšími výběžky zabíhá až do říše živočišných předků a zahrnuje tak celý historický aspekt nevědomí…“ (Jung, Duše moderního člověka) 

       Tak jak nadšeně jsem v paskvilech, vydávaných za rekonstrukce, poznal projekci vlastního stínu autorů obrazů a představ o ,,pračlověku“, Jung opačně a nešťastně dál rozvijí, že ve stínu našel ,,živočišného předka“. Myslím, že moje vzdělání založené na studování Lorenze, Veselovského a Morise nemůže s Jungem souhlasit i když chápu, že ve své době to bylo pro Junga jediné možné vysvětlení. Asi proto, že Moris, Lorenz a u nás Zdeněk Veselovský studovali chování zvířat a lidí stejným metrem (a společností za to také byli mnohdy kritizováni). A tak mohu předpokládat, že stín persony, jako sekundární kompenzační mechanismus, je automaticky zapracováván a na úrovni podvědomí právě při promítání negativních vlastností (uchovávaných ve stínu), směrem k jiným etnikům nebo jedincům. Především se tak děje prostřednictvím stupnice vyšinutí (podvědomě daný přirozený psychologický mechanismus). Tento mechanismus vyšinutí pak násobí odlišnost, která mohla být sice původně konkrétní a objektivní, nyní se mění na fiktivní a daleko výraznější a je dále násobena do obludných rozměrů jevem Pygmalion. 

       Zkrátka, protože tehdejší konvence přičítala ,,pračlověku“ i živočišnému předchůdci člověka vlastnosti stínu, tak Jung, když našel ve stínu vlastnosti, o kterých se tehdy obecně věřilo, že patří ,,pračlověkovi“ a živočišnému předkovi člověka spojil obé dohromady. Jung tedy našel past, do které se však i on sám chytil.

       Nebezpečnost stínu si však Carl Gustav Jung plně uvědomoval a proto jej řadí do blízkosti archetypálního ,,odpůrce“(protivníka, satana)“(Jung, Duše moderního člověka).