Colombo pomohl odhalit podvody kolem paleolitu !

Odhalení a evoluční psychologie

Dylan Evans ve své publikaci Evoluční psychologie vysvětluje vznik logiky jako vedlejší produkt modulu původně sloužícího k odhalování přestupků a podvodů. Evans se opírá o tvrzení Cosmidesové a Tobobyho, kdy určité konkrétní důkazy poskytuje Wasonův psychologický test. Watsonův test spočívá v tom, že ryze abstraktní úloha je daleko úspěšněji řešena, když se změnilo zadání úkolu na konkrétní úkol, vedoucí k odhalení přestupku nebo podvodu. Většina nesprávných výsledků se pak změnila na správné výsledky.

,,Skutečnost, že vyřešení stejného logického problému je v jednom kontextu snadné a v druhém obtížné, naznačuje, že mysl není jediným mnohaúčelovým zařízením, ale spíše souborem jednoúčelových mechanismů.“

Uvádí Evans a dále informuje.

,,Cosmidesová a Tooby uskutečnili množství kontrolních testů, jimž eliminovali jiné hypotézy. Zjistili, že lidé snadno test zvládnou jen tehdy, když je zarámován v kontextu situace, za niž dochází k podvádění či přestupkům. Jestliže se tedy naše schopnost deduktivního uvažování vyvinula proto, aby nám pomáhala odhalovat podvody a umožnila lepší dozor nad plněním sociálních smluv, potom můžeme předpokládat, že deduktivní uvažování pro nás bude snažší užívat v kontextu odhalování podvodů než v jiných kontextech.“

Samozřejmě si nejsem tak zcela jist, že takový modul vznikl jako adaptace, mohl také vzniknou jako naprosto náhodná mutace v zcela nevhodném prostředí, která jen náhodou našla využití až po nějakém čase při změně podmínek. Z daného textu také nevyplývá jak se Cosmidesová a Toby postavili k obecné vlastnosti mozku dát cokoli do vzájemné souvislosti, jak ukazují pokusy s lidmi, které mají operativně odděleny hemisféry. Navíc je známo, že citová vazba s řešením úkolu je povzbudivou silou (přímá sociální vazba). Určitě by bylo také zajímavé sledovat na CT tomografu, jak a zda pracuje odlišně mozek na Vasonových úlohách, ve srovnání s jinými citově zabarvenými úlohami.

Jedná se mi o kritický pohled, kdy se plně ztotožňuji s Stehepenem Jay Gouldem, který podezřívá evoluční psychology se sklonu věřit, že všechno je adaptace (pan-adaptacionismus) a domnívá se, že mnohé vysvětlující mechanismy jsou pouhými vedlejšími účinky, jimž Gould říká ,,spanderely“(architektonickými dekoracemi klenby).

Nicméně to jsou jen nesrovnalosti s vnitřním pochopením vzniku a příčin fungování daného mechanismu, ale nijak nezpochybňují fungující a vnější ověřitelnou stranu umění CNS odhalovat podvodníky a myšlenkový náskok nad ostatními orientacemi podob zadání. Proti výkladu evoluční psychologie, že jde o nějakou sociální adaptaci člověka během jeho zespolečenštění, hraje základní roli fakt, že mozek sám, každá jeho hemisféra zvlášť je uzpůsobena dát cokoli do logického celku, a jde jim to tím lépe, čím jsou dané souvislosti směrem k řešiteli citově propojenější. Logika, či zdánlivá logika je velmi starou funkcí mozku a tvářit se, že se objevila až s člověkem je zoufalostí připomínající teorii nultého předka. Ostatně, abychom mohli abstraktně myslet, musíme si vždy najít nějaký konkrétní příklad, na kterém si situaci modelujeme. Taková konkrétní představa nám umožní stanovit určitou modelovou situaci, kterých potřebujeme pro kritické posuzování velké množství a to, jak záměrně řazených, tak pro kontrolu i náhodně vybraných. Abstraktní myšlení je ve skutečnosti redukováno jen na určité oblasti, v reále je řada abstraktních problému vlastně velmi konkrétních. Jako lidé máme vždy s ryze abstraktním myšlením potíže, a mnohé řešení jsou bez názorného zobecnění konkrétním příkladem neřešitelné či vůbec neuchopitelné. Dalším prvkem jsou emoce a záhadno spojené s pocitem ohrožení, to nás činí citově zainteresovanými, a to znamená, že náš výkon v oblasti duševních schopností může prudce stoupat už jen proto, že jsme zvýšili svoji pozornost. Nejsem si tedy jist, zda názornost v oblasti kriminalistiky je výdobytkem evolučního procesu, možná skutečně je, ale dovedu si představit, že nevšední otevření se vnímavosti kolem podvodů a zločinů skutečně existuje vlivem přirozenějších mechanismů.

Docela pak dává smysl veliká obliba klasických detektivek Erkyla Poarota či Scherloka Holmese. A vidíme, že není třeba ani pátrat po neznámém pachateli, člověk může od začátku znát pachatele a jen je nadšen s prezentovaným odhalovacím postupem myšlenkové dedukce, jako například u slavného televizního poručíka Colomba. A vůbec nevadí, že příběh není akční.

Mně osobně tyto informace kolem výjimečnosti modulu odhalování obzvláště zaujaly, protože moje první seznámení s gravettienem jde označit nejspíše jako klasickou detektivní práci a také jsem si toho byl tehdy na konci 80. let okamžitě vědom.

Moje zadání práce na komixovém seriálu pro čtenáře někdejšího časopisu ochranářů přírody mě vedlo z Prahy rovnou do Brna do pracovišť Anthroposu, kde za doprovodu archeologa Martina Olivy jsem byl uveden do velkého archeologického depozitáře. Tady jsem čekal hromady kostěných spon od vest a kamenné špičky oštěpů, které Zdeněk Burian vždy a tak hojně kreslil, že jde mluvit o určité konkrétní uniformě. Ale tady jsem zažil okamžitě opravdový šok. Velký depozitář je velká místnost plná skleněných stolů a vitrín s archeologickými artefakty, vše je přehledné a jako na dlani. Žádné spony a žádné kamenné velké hroty Burianem přisouzených tvarů. Zato zde byly hojné kostěné nebo slonovinové velmi dlouhé hroty, byly zde také četné dlouhé lopatky s kulatými rukojetěmi, kostěná šídla, a spousta dalších praktických a uměleckých předmětů, které jsem do té doby neznal. Zde vystavené kamenné nástroje nepřipomínaly kamenné hroty Burianových zbraní, ty zde vystavené měly svoji přísnou kulturní a typologickou specifikaci a hned mi bylo jasné, že bez delšího studia těchto materiálů není možné vůbec cokoli řešit, pokud by si člověk nechtěl úplně vymýšlet. Jestliže poručík Colombo vždycky našel tu svoji maličkost, která mu nějak nedávala smysl, tady neodpovídalo Burianovým obrazům nic. Burianovi lovci mamutů mnoho nešili, měli jen jakési cáry, ale často s hrubými vestami, precizní a pracné na nich byly Burianovi všudypřítomné spony. Realita byla opačná nejčastějším reálným archeologickým materiálem byla šídla a všelijaké kostěné a slonovinové bodce. To všechno na mě bylo trochu moc, věděl jsem, že Burianovi obrazy s paleontologickou tématikou mají mnohdy značné problémy s kritickým uvažováním a s vedoucím Anthroposu osteologem a paleontologem Luďkem Seitlem jsme občas na nějaký problém narazili, jako například blánu u Edaphosaura stále napjatou mezi pevnými kostěnými výrůstky páteře. Fyziologický nesmysl na souši, kde řádí větry. Kůže ale není guma, nemohla by být stále napjatá, leda prověšená a napínala by se až v mezních pohybech při prohnutí páteře. A nebo by zde nebyla vůbec a celý kostěný aparát na zádech by sloužil jako kaskaněty nebo hudební dřívka tak, že by plaz prudce prohýbal páteř hlavou dozadu a nahoru, jak to s oblibou dělají leguáni a tak chřestil svoji četnou výbavou po svém teritoriu předvádějíc se ostatním. Ale to byla jen špička ledovce. Burianův Brachiosaurus ve vysokém vodním sloupci jdoucí po dně vody s vystrčenou hlavičkou na hladinu by se prostě utopil, protože by mu v takové hloubce na plíce tlačila váha několika lokomotiv. Trilobiti nerespektovali jím vlastní stopu nazývanou Crusiana atd.

Tohle všechno jsem v roce 1988 dobře věděl, už v roce 84 jsem napsal rukopis k ,,Základům rekonstrukce pravěkého života". Ale o rekonstrukce kultur dávných lidí jsem se do té doby nezajímal. Takže se mně vůbec nelíbilo, co mně Martin Oliva říká. Navíc Martin Oliva podtrhl, že Zdeněk Burian se svými poradci vůbec nerespektoval konkrétní lokality. Zobrazené prostředí vůbec nikdy neodpovídá krajině v které se archeologická naleziště nacházela a z toho Martin Oliva vyvozoval, že se Burian vůbec nezajímal o někdejší reálná sídliště a o jejich skutečnou, archeologicky podloženou situaci. Zmateně jsem odcházel a ztotožněn s osobou poručíka Colomba jako jediné jistoty, jsem zašel za docentem Klímem a na Archeolgický ústav, abych si onu ,,maličkost“ která neseděla ověřil z nezávislé strany.

Vůbec jsem docentu Klímovi neříkal o předchozích šetřeních a byl jsem zvědavý jestli zcela nezávisle na předchozí skutečnosti se posunu někam jinam, nebo zda bude výsledek stejný jako v Anthroposu. A Klíma jen zopakoval výsledky mého předchozího šetření, navíc přidal, že Burian nerespektoval ani obyčejné klimatické podmínky studeného podnebí a vůbec ho nezajímala skutečná a podložená vegetace a stejně tak neodpovídala ani zvířena.

Když jsem tehdy dělal svůj první komix o lovcích mamutů nebyl jsem schopen plně akceptovat tuto velkou změnu i když mi pomáhal už i Jiří Svoboda. Prostě v hlavě jsem měl fikci teplého prostředí, bronzová opálené polonahá těla. Sofferová, kritizovala moje oblečení jako příliš vypasované. Klíma se taktně a klidně chytal za hlavu, že jsem děj nezasadil do chladnějšího počasí a nedal lidem teplejší oděv.

Teprve až druhý komix ,,Za lidmi do pravěku“ byl odpovídající. Spolupracoval na něm profesor Jelínek, docent Svoboda, docent Oliva, doktor Seitel a hlavní konzultant události lovu, klimatu a oděvu byl docent Klíma. Tady se poprvé po desetiletích se vrátila Forestierova a Absolonova podoba rekonstrukce k moravským gravettiencům. Ale tehdy jsem tuto Forestierovu představu ještě vůbec neznal. Zároveň se v roce 1989 chystala ,,Legenda o bílém mamutovi“ podle námětu docenta Jiřího Svobody. Tady se poprvé u nás objevuje rekonstrukce sungirského muže ležícího v hrobě. Tyhle dvě poslední práce ze sklonku 80.let byly nadlouho nejlepšími pracemi i když pro mne samotného zůstávalo mnoho pochybností, protože moje metodika tehdy stála především na tom, co by na mém místě asi tak dělal poručík Colombo.

Obcházení odborníků, vedené šetření, pořizování zápisků, studování materiálů vše odpovídalo nejspíše postupu práce seriálového kriminalisty a tato práce mne bavila i když zároveň znepokojovala, protože mi bylo jasné, že jsem osamocen. Nicméně po více jak deseti letech sehnal Martin Oliva francouzské obrázky rekonstrukcí magdaleniénu z téže doby a na jedné byla předkloněná mladá žena čistící kůži a to s drdolem, s propasovanými šaty a náhrdelníkem. Identické detaily, identický oděv identická kompozice jako u jednoho mého tehdejšího zobrazení mílovických gravettienců. Je to neskutečné, ale za pomoci všech našich specialistů na mladý paleolit se mně tehdy podařilo dohnat západ a představit veřejnosti identickou vizi člověka v mladém palelitu i se stejnými úspěchy a dokonce stejnými chybami, kterou sebou doba musela nevyhnutelně přinést a to vše bylo symbolizováno zcela náhodně téměř stejnou kresbou ženy.

Je velice pravděpodobné, že kdyby nebylo právě onoho detektivního odhalování z nepřesností a čirého fantazírování u Burianových představ zbyla by jen prostá a nepříjemná konfrontace. Ta by sama o sobě určitě nebyla ničím lákavým a kdoví jak by tehdy všechno dopadlo. Tudíž i na počátku mého revizního kritického hodnocení byl bezesporu po dlouhou dobu jako základ modul odhalování podvodů či něco jiného, co osloví řadu lidí a napomůže posunout vědu víc, než prostá konfrontace výsledků a informací.

Persona a vývojová psychologie.

Další oblast slibných zdrojů informací vidím ve vývojové psychologii. Německá psycholožka Jiřina Prekopová popisuje možnosti poruch ve vývoji dítěte během utváření vlastního já, kdy může dojít k určitým sklonům, které mohou vést k přimknutí se k činnostem, které se stávají jakýmsi územím, kde je dovoleno se danému jedinci realizovat (protože na něho není čas). Ale vývojové poruchy vyvolané okolím mohou postihovat hodnocení vlastního já, orientaci v časovém prostoru a vyvolávat určité kompenzační mechanismy, ale může také vznikat znetvořený obraz celkové skutečnosti, způsobený poruchou ve formě příliš časného přizpůsobení se jednotlivým elementům reality, kdy je paradoxně následkem odklon od reality (Prekopová, 1993).

Je tedy možnost, že skutečná produkce předmětů a obklopování se jimi je značně složitý proces s podílem ,,utečení se k jistotě určitou tvůrčí činnosti“ spojenou s ,,limitováním určité konkrétní míry vybudování si a útěku do vlastní reality“. Tedy jakému si žití v dalším umělém paralelním světě, který však, je-li produkován dalšími blízkými jedinci se může stát sdíleným prostředkem sociální komunikace (kulturním prvkem). Detailnější zpracování této oblasti si představuji jako jeden s velmi důležitých konkrétních a slibných úkolů pro modelovou rekonstrukční paleoetnolgii. Konkrétně, že spolu s paleoetnologem bude evoluční psycholog propracovávat právě takové modelové situace, kdy se bude měnit ,,okolí“ pro hypotetické vyvíjející se dítě (na papíře nebo v počítači) a bude se sledovat vliv skladby osob a prostředí na něj. Například je zajímavá právě změna chování lidí v aridním prostředí, v severském prostředí, v horském prostředí v prostředí u moře, u jezera apod. Tedy v místech, kde dochází k nucenému pobytu po určitou delší dobu s dospělými na velmi malé ploše. Tady v gravettienu především v moravském pavlovienu se evidentně mění délka soužití s dítětem u otce, který je dlouhodobě na výpravách za zdroji a podepisuje se zde větší vliv matky, nebo dokonce u starších sourozenců může dojít ke snaze uspíšit jejich dospělost, většími nereálnými nároky. Jedná se o určitý typ severské otevřené lovecké kultury. Magdalénci nebo některé gravettienské subkultury, které preferují svůj severský specializovaný vztah k živočišné potravě (sledují sobí stáda) kdy jako kompletní komunity s celými rodinami mají zase pro vývoj dětí jiný specifický rodinný vzorec, kdy v měnícím se prostředí na častých cestách je pospolu celá rodina. A úplně jinou vnitřní strukturu sociálního prostředí budou mít zase předmladopaleolitické a mezolitické sběračsko-lovecké společnosti.

Tak tedy gravettienský model s omezeným soužitím dítěte se zaneprázdněným otcem a větším přímým větším vlivem matky s možným urychlením dospělosti nakládá na nejstarší děti v rodinách větší a nereálné nároky. Takové prostředí jak dnes víme produkuje buď ušlápnuté děti ale i malé tyrany. A zajímavé by bylo podrobně sledovat takový vliv prostředí na rozvoj tvořivosti. Je totiž možné, že právě v ohraničeném prostředí uzavřené chaty gravettienců, kdy venku zuří zimní bouře bude výchova dětí nutně probíhat jen určitým úzkým kanálem vyhraněných možností, který bude preferovat právě vlastnosti jako trpělivost, pečlivost, tvořivost jak rukodělnou tak slovesnou. Tito nejstarší sourozenci se mohou nejčastěji utíkat k fantazii, mytologii a umění.

Pro společnost nebo ještě lépe řečeno pro jednotlivé obydlí a rodiny bude nejlepším společným prostředím takové místo, kde se bude moci uplatňovat právě činnost, která bude trvat dlouho, bude lidi zaměstnávat, bude automatizovatelná, a bude k ní potřeba málo zdrojů a práce půjde velmi pomalu a výsledek práce bude zase málo objemný a snad i lehký na váhu. Navíc by taková práce měla tvůrce přenést do paralelního světa odtrženého od okolní reality (což má význam především pro nejstarší ze sourozenců, ale i pro ostatní, protože alespoň fantazijní hypotetický únik z reality do jiných dimenzí znamená snížení teritoriální agresivity. Myslím, že tím nepopisuji jen draní peří na vesnici u nás ve střední Evropě v devatenáctém století, kdy se komunita sejde nad prací u které si bude navíc vyprávět a udržovat tak i ústní tradice, ale myslím i na sungirské zdobení oděvů, ale i na pavlovienský textil. Pak by tvůrčí vytváření vizuální persony mělo další velice důležitý rozměr a to jako kompenzace určitým směrem nevhodně orientované výchovy. Z nevýhody ve výchově by se tak stal kulturní rys, který může mít vnější výhodu a dokonce v extrémních podmínkách může dojít ke skutečné selekci přírodním výběrem, kdy netrpělivý a málo pracovití nepřežijí náročné výpravy pro technické selhání životně důležitých výrobků. Pak samozřejmě může docházet ke konfrontacím s jinými etniky, kdy právě trpělivost a rukodělná tvořivost může sehrát také roli v konfrontačních selekčních událostech.

Vývojová psychologie nabízí ve skutečnosti daleko podrobnější možnosti naprosto konkrétních scénářů. Víme, že děti se v určité době otevírají fantazii, v jiné době, rukodělné práci, v jiné zase umění. Protože pro rozvoj těchto nabízených oblastí byly u různých paleoetnik jiné podmínky rozvíjeli se tyto dovednosti a schopnosti různou měrou. Někde byly podporovány dospělými a nebylo jiné zábavy, jindy napodobovali a nechali se děti vést od více od otců jindy méně, jindy od matek jindy od prarodičů a tento procentuální charakter zastoupení výchovy různými lidmi byl proměnný podle zaměstnanosti a charakteru zaměstnanosti dospělých. V relativně nejvýhodnějších klimatických a vegetačních podmínkách se mohly děti volně po krajině pohybovat sami, a mít na sebe navzájem relativně větší vliv než na ně měl svět dospělých.

Zapojení dětí do vytváření kultury právě v době, kdy se otvírají určitým činnostem je důležité proto, poněvadž po určité době zájem o tyto určité oblasti zase upadá. To se týká i zájmu o výtvarné umění. Dnes v západní civilizaci není součástí světa dospělých výtvarné umění a rukodělná vlastní práce. Proto běžný řadový dospělý nedovede kreslit, má potíže cokoli vytvořit ať portrét postavu či nějaký objekt a má i v určité míře potíže pochopit umělecké nadsázkyi. V západní civilizaci umělecký přístup je nesen jen několika málo jedinci. Proto tam, kde je výuka umění a zobrazování plošná je veliká jednota uměleckého projevu v dané kultuře. Naopak tam, kde taková jednotná výchova chybí prezentuje se společnost proměnným množstvím podob umění.

To je však jen určité skicování možných scénářů, které má ukázat spíš veliké možnosti skutečného zájmu o zpracovávání témat kolem paleolitického materiálu a konfrontovat jej s reálným světem, který hledá raději jednoduchounké často naivní či povrchní odpovědi stojící na ukvapených nebo zastaralých závěrech odvozených jen z několika málo reálných archeologických zjištění.

^ >