Persona gravettienu I. část

I samotné označení "doba kamenná" je silně zavádějící. Nakonec doba železná, doba bronzová i doba atomová stojí na hledání určitých kamenů – rud kovů, které se dál zpracovávají. Pokud v těchto označeních specifikujeme kamennou surovinu a nasměrujeme ji k finálnějšímu výrobku, pak bychom místo paleolitu mohli mít dobu pěstních klínů a dobu čepelek a úštěpů. Nebo jen místo nějaké doby kamenné by to byla doba silicitů. Doba silicitů je trefnější a její nástřel nás už vede správně k tomu, že si uvědomujeme, že šlo tehdejším lidem o určité konkrétní typy suroviny a že ji lidé museli rozpoznat. To znamená, že byly pro takovou činnost vzděláni. Kdo z laiků vlastně ví, co je to silicit? Kdo ho rozpozná a kdo by věděl, kde ho hledat? Taková doba silicitů by pak byla považována za vyspělou, protože rozpoznat nějaké silicity, to už něco je, když já je nepoznám, řekne si laik. Zvláště u nás a v Polsku, kde silicity prošly mrazem, museli lidé, stejně jako když kameník nebo sochař prohlíží mramor, zjistit, zda jim kámen uprostřed práce na díle někde zlomyslně nepukne.

Opačně ,,doba kamenná“ kámen jako kámen. Prostě vzali kamení, jakých je kolem habaděj. Doba kamenná je už samo o sobě označení s velmi negativním nástřelem pevného bodu. Označení se rovnou stává cejchem a předurčuje naše představy. Proto označení doba kamenná by mělo být ve vědě stále více věcí interní a pro veřejnost by se mělo toto označení obcházet jiným, vhodnějším pojmem nebo pojmy, ale za cenu, že ten, kdo bude používat označení doby kamenné, nebude smět produkovat představy o paleoetnikách ani je hodnotit, protože se nikdy nezbaví vlivu nástřelu. To proto, že vlivu nástřelu se jako lidé neumíme bránit a vždy jsme jím nějakým způsobem ovlivněni.

Proto rekonstrukční paleoetnologie musí užívat jiné termíny a při konzultacích o paleolitických materiálech s další stranou nesmí, pokud to jen jde, uvádět danému specialistovi údaje o dataci, kultuře a formě člověka, jinak výsledek jeho úsudku bude nějakou předem neurčitou, ale jistou formou ovlivněn. Kdybych zde neřekl, že označení "doba kamenná" je kvůli mechanismům lidské psychiky zcela nešťastné, musel bych lhát. Proto je dnes nesrovnatelně lepší mluvit o jednotlivých kulturách - taubachien, solutrén, acheuléen, micoquien, chatelperronien atd., jak se to také ve skutečnosti mezi specialisty na paleolit mnohdy opravdu děje.

Mimochodem samo označení "paleolit" I. L. Červinka uvádí jako nesprávné a uvádí také žádost o dodržování původního vědeckého označení "paleoliticum" (Červinka, Pravěk, 1927). To nijak nezabránilo následným generacím, aby přesné latinské označení nechaly u ledu, postavily původně nesprávné a zkrácené označení na podstavec oficiálně platného a paleoliticum odnesly do skladiště zastaralých a nepotřebných přežitků.

Specifické označení "mladý paleolit" je v současnosti spojeno s nutnou a všudypřítomnou zmatečností. Zcela pravidelně, jak u laiků, tak i u vzdělané veřejnosti, je už zcela běžně zaměňován s neolitem. Proto je možné užívat pro veřejnost daleko trefnější termín z oblasti rekonstrukční paleoetnologie, který obsahuje střední a nejmladší fázi mladého paleolitu, jako "éru velkých civilizací" – přesněji "éru velkých evropských loveckých civilizací severského typu" (gravettien a magdalenién). Pro laiky je to naprosto snadno pochopitelné a rychle si na termíny přes jejich délku zvykají, protože představují jen snadno zapamatovatelné, složené symboly (navíc je to skvělá mnemotechnická pomůcka k zapamatování). A hlavně nejsou to označení zavádějící a nemají degradující nástřel. Označení mladý paleolit by pak zůstalo jako označení ryze odborné a paralelní s velmi silně potlačeným užíváním (ovšem s tím, co bylo řečeno kolem označení doby kamenné výše). Vyhneme se tak i nepříjemnému přehodnocování označení mladého paleolitu a neolitu v samotné vědě, jak k němu svého času vyzvala, jistě zcela oprávněně, dr. Sofferová (seminář o rekonstrukcích Brno 1998). Ve vědeckém světě by takové změny působily velký zmatek a stejně by označení doba kamenná zůstalo (..lit) a mechanismus nástřelu by vesele deformoval naše představy dál.

Kolem mechanismu nástřelu pevného bodu u termínu doba kamenná – paleolit mám podezření, že dochází v posledních letech k určitému konkrétnímu jevu, spojenému s hodnocením mladého paleolitu, jako érou vyspělých loveckých civilizací, srovnatelných s dnešními přírodními národy. Existuje totiž reálná možnost, že podvědomě vzniká napětí mezi termínem a jeho očekávaným obsahem a reálným obsahem termínu. Snaha vyrovnat se s tímto napětím může přerůst v emoční pocit nutnosti naplnění obsahu termínu alespoň jinde, tedy v oblasti jiných kultur (s jeho přenesením). Projevem tohoto tlaku je ztráta schopnosti kriticky a racionálně hodnotit jiná, především starší paleoetnika, nebo v něčem odlišná paleoetnika (nastupuje pak prostý a zdánlivě nenápadný jev Pygmalion). Řada evidentních negativních psychologických mechanismů a jevů (např. vtisk, asociace, skupinové myšlení, hierarchické myšlení, nekritické myšlení, heuristické uvažování, prezentace neinformovaných domněnek, sugesce, nalhávání si, kulturní zastínění, atd.), které se při posuzování paleolitických kultur obecně objevují, totiž nemusí být jenom náhodné a na sobě zcela nezávislé, ale je možné, že je totiž sám mechanismus nástřelu vyvolává. Znamenalo by to snad, že vědecké poznatky v oblasti paleoetnik směrem k veřejnosti budou průchozí jen až po změně názvosloví (vyvolávajícího jiný pocit z obsahu označení) a bez něj bude jakákoli snaha zcela promarněnou energií? Tato oblast by rozhodně stála za podrobnější studii ze strany psychologie, která by měla přijít s kvalifikovaným doporučením.

Doplnění

Leonardo da Vinci

Z výše uvedeného nutně vyplývá, že pokud nechceme, aby vystavované paleolitické materiály byly zavádějící, musíme veřejnosti archeology vykopané samotné materiály bezpodmínečně a nutně doplňovat ilustracemi. Ilustracemi, zobrazujícími umělou napodobeninu někdejšího života – kvalifikovanými rekonstrukcemi (ale proboha ne pseudorekonstrukcemi).

Proto v oblasti paleolitu je kvalifikovaná rekonstrukce nutnou součástí expozice. Nepřítomnost takové rekonstrukce pak degraduje materiály z paleolitu na neporovnatelně omezený zdroj informací (oproti pozdějším kulturám). Absence rekonstrukce se rozhodně neslučuje s úctou k předkům, ani nevede k poučení a objektivní představě o minulosti člověka. Jestliže dnes díky rozvoji řady vědních oblastí jsme schopni nastoupit cestu kvalifikované práce kolem vědecké rekonstrukce, není nejmenší racionální důvod, proč tomu v současnosti bránit. Důvod, že se to takto nikdy předtím nedělalo, patří do oblasti studia psychologie, která takové názory a takovou komunikaci studuje v oblasti asertivního chování a spíš nám napoví víc o alarmujícím stupni obecné orientace daného člověka, který j spokojen s dosavadními pseudorekonstrukcemi, ba dokonce odmítá rekonstrukce vůbec. Takoví jedinci jsou skutečně případy od fobií po pilné úředníčky, které spolkla persona vlastní práce a drží se starých, známých věcí, které fungovaly kdysi za jejich mládí.

...,,Jsem zeměpisec," odpověděl starý pán. ,,Co je to zeměpisec?" ,,To je vědec, který ví, kde jsou moře, veletoky, města, hory a pouště." ,,Opravdu moc zajímavé," řekl malý princ. ,,Konečně opravdové zaměstnání!" A rozhlédl se kolem sebe po zeměpiscově planetě. Ještě nikdy jsem neviděl tak vznešenou planetu. ,,Vaše planeta je moc hezká. Jsou tu oceány?" ,,To nemohu vědět," odpověděl zeměpisec. ,,Ach !" (Malý princ byl zklamán.) ,,A hory?" ,,To nemohu vědět," odpověděl zeměpisec. ,,A města a řeky a pouště?" ,,To také nemohu vědět" řekl zeměpisec. ,,Vždyť jste zeměpisec!"...

....,,Zeměpisec je příliš důležitý, než aby se mohl toulat... Neopouští psací stůl..." Antoine de Saint-Exupéry

Klasická konvenční muzeologie rekonstrukce většinou rovnou vypouští nebo se omezuje na volné (,,vznášející se“) ilustrace k archeologickým nálezům nebo evolučním teoriím. Proto rekonstrukce paleolitu nebyly nikdy chápány jako samostatný obor, přirovnatelný například ke kriminalistice. Spíš byly chápány jako prostor pro ilustrování a šíření politických nebo soukromých světonázorů (evoluce) či jsou předmětem atrakce pro komunální politiku pro dané, konkrétní lokality. Politické upřednostnění a vlastně jakýkoli nevědecký výběr lokalit pro rekonstrukce s opomíjením jiných, důležitějších lokalit (se základními informacemi) zcela logicky a nevyhnutelně vede ke zcestným výsledkům.

Ilustrace evolucionalistické teorie, hledající primitivní předlohy podle předem dané představy o vizáži, pochopitelně přímo přehlížejí nebo překrucují materiály, dokládající vyspělost a trpí "tasadajským komplexem" (Tasadajové – velmi primitivní jeskynní, dodnes přežívající paleoetnikum, studované od sedmdesátých let na Filipínách řadou expedic předních vědeckých institucí, např. i National Geographic). Ve skutečnosti se však jednalo o hrané ,,westernové městečko“, kdy celá akce sledovala jisté finančně podnikatelské cíle, využívajíc k jejich dosažení nekritické naivity některých vědců a jejich slepé touhy objevit zapomenuté primitivy, dokládající jimi vyznávanou teorii postupné kulturní evoluce člověka). A lokální rekonstrukce vznikají zase jen na základě daných lokálních materiálů, nejčastěji nanejvýš s přihlédnutím k tomu, jak to dělají ostatní, což jsou zase jen ,,rekonstrukce“ vybraných lokalit a evoluční ilustrace. Není přece možné jít dělat vyobrazení ze života magdaleniénu, když není zpracován daleko zjevnější gravettien. Musí se postupovat racionálně od zjevného k méně zjevnému.

Řešení

Naším úkolem je zpracovat materiály bez ohledu na to, zda se hodí nebo nehodí do nějaké evoluční teorie a bez ohledu na to, že lokalita se netěší místní podpoře komunálních politiků, ba může být místním politikům a úředníkům zcela lhostejná. Poznávání paleoetnik je cestou srovnatelnou s cestou do vzdáleného vesmíru, ale s tím rozdílem, že víme, že určitě najdeme nám neznámou vzdálenou civilizaci, kterou můžeme poznávat.

Jak silné je ono smazávání artefaktů časem, je v posledních desetiletích nejzjevnější u mladého paleolitu, kdy se podařilo díky výjimečnosti některých lokalit a příznivých podmínek odhalit řadu unikátních technologií, které do období doby kamenné a především do období starší doby kamenné neměly podle gradualistických evolučních teorií vůbec patřit. Právě do jedné takové kultury ze starší doby kamenné, do výjimečně dobře dochovaného gravettienu, míří tento příspěvek.

Zpět na hlavní stranu

Zpět do Antroparku