© Antropark 2006, Ilustrations © Libor Balák, Persona - odhalená tvář pravěku 

wpe1.jpg (7849 bytes)wpe2.jpg (7334 bytes)

  Srovnávací materiály mimo přímou personu

-NEPŘÍMÁ PERSONA

    Samozřejmě, že o člověku samém nemusí vypovídat ve smyslu persony jen to, co ho přímo   utváří, jako vlastní vizáž a charakter jednání, tedy jen to jak se češe a jak se obléká, ale i vlastně vše co vlastní, ve smyslu, jak říká Jung: ,,Persona je onen adaptační systém nebo způsob chování, jímž se stýkáme se světem.“  Personu tedy rozlišuji na přímou personu a nepřímou personu, kdy vlastněné předměty a objekty jsou za určitých okolností pak nepřímou, ale evidentní součástí daného individua a jeho podstata, nálady a stav a postoj k životu, společnosti a duchovnímu světu se promítá do těchto držených (někdy i okolních) předmětů a objektů (do nepřímé persony).

      Je až neuvěřitelně zajímavé, že i například jelenovití převádí svoji fyzickou způsobilost a kondici do jednoho lehce čitelného symbolu jakým je paroží. Je to vlastně určitý atribut, je to sebou stále nošená, přirozená persona posunutá mimo vlastní tělo majitele. Taková funkce paroží, odhlédneme-li od funkčnosti jako zbraně, informuje případné protějšky o kvalitách nositele, a šetří se čas a síly bezprostředním předváděním síly před dámami v zápasech, které jsou tak zbytečné. Zůstávají jen skutečné zápasy o harémy samotné. Šetří se tak čas a energii, omezuje se tak možnost zranění, vysílení atd.

       Tady je rozhodně zajímavé jednak převedení informace o tělu do nějakého atributu nebo části těla (u člověka to je hlava a především vlasy, péřová čelenka, koruna nebo svatozář), a také to, že takové informace, které jsou nějak zjevné snižují napětí ve skupině a brání zbytečným soubojům. Krásně je to vidět v hierarchizované armádě, kde je každý stupínek zjevný a to jak samostatně na hlavě (nebo také přesněji nad hlavou) tak ve znacích samotných uniforem.

           V tomto případě si personu nepořizuje jedinec, ale určitá společnost (např. armáda), proto někdy jedinec nemůže mluvit do vlastní podoby přímé persony, což znamená, že je podřízen ať již někomu nebo společnosti nebo určité části společnosti (nevybral si roly spojenou s určitou personou dobrovolně). Někdy je to statut postavení, jindy je tím stanoven úkol, jindy se oba póly mísí.

        Například skafandry letců, rytířské plátové brnění, skafandr kosmonauta, skafandry potápěčů, požárníků, záchranářů, ale i oděv lékaře nebo sestry, nebo pošťáka pověřují jedince úkolem a dávají nositeli ochranný pocit profesionality, podobně je to s cyklistickým oblečením i když toto je dnes navíc určitou zárukou, že vás řidiči aut nějak vůbec vnímají a prostě vás jako obyčejného šedého cyklisty nebudou přehlížet a zřejmě vám takový oděv a výbava může i zachránit život.

        Armádní uniformy, školní uniformy a dresy zaměstnanců mají především směrem dovnitř potlačovat jakoukoli individualitu jedince a pověřují ho jen k vykonávání příkazů z nadřízených míst. Rozdíl od předchozí skupiny je jasný, tady už není možné se individuálně prezentovat libovolným účesem, či jen tak jednoduše nějakým libovolným doplňkem. Samozřejmě i zde oděv a výbava pověřuje u nějakému úkolu, ale ten je definovatelný vždy jen v rámci hierarchie.

      Vyjádření společenského postavení se někdy může stát diktátem ať už pro anglickou královnu, která si na obřad vůbec nemůže vzít to, co by sama chtěla, nebo to co by zdraví selský rozum velel vzhledem k počasí, ale společnost ji prostřednictvím ritualizovaných předpisů i v horkém létě nadiktuje hromadu velmi teplého oblečení i kdyby jí to mělo ohrozit na zdraví. Na opačném konci si zase vzpomeneme na vizáž černobíle pruhovaných oděvů stejnokroje vězňů.

       To zbývalo dodat k charakteru přímé persony, ale ta může být ještě doplněna speciální  výbavou a dalšími vlastněnými předměty a objekty. To se hlásí zcela přirozeně o slovo další pojem a to nepřímá persona. Nepřímá proto, že přímo není součástí jedince, kam patří oděv, účes popřípadě malování nebo tatuáž a příkrašky a stále nošené předměty. Jsou to předměty a objekty mimo své majitele.

            Souvislost mezi nepřímou a přímou personou v etologickém materiálu

       Sledujeme-li v morfologii a etologii popis přesunu persony z vlastního fyziologického těla obratlovce (i když se tak děje stále v rámci morfologie) na přesažné rohy, parohy nebo hřívu sledujeme v etologii i jiné formy projevu předvedení se a to jak v rámci druhu, tak i mezidruhové předvádění. Například skákání některých antilop před dravci ukazuje kondici a šelma tak nezaútočí, podobně někteří pěvci v ohrožení dravcem zpívají za letu, aby ukázali svoji sílu.

         Ale předvádění se posunuje i úplně mimo tělo samotných tvorů v případě, kdy například někteří samečkové ptáků například snovači budují svá hnízda, podle kterých je samičky posuzují. Jen samotná předváděcí funkce je však připsána dvorům, rohožím, pyramidám a tunelům lemčíků. Tito ptáci řazení do blízkosti rajek sami sice nemají nádherná předváděcí péra, přesto jejich samičky obdivují nádherné a barevné scenérie, které pro ně samečci připravují. Tak vznikají besídky, které jsou u některých druhů jen jakousi symbolickou bránou až po složité vyzdobení prostoru jako například u druhu Archiboldia papuensis, který na vyčištěnou mýtinku v lesním podrostu klade propletené kapradí, které zdobí ulitami hlemýžďů, krovkami brouků, pestře zbarvenými plodnicemi hub, kousky dřevěného uhlí a jinými předměty. Do okolního prostředí navíc vplétá květy orchideí. Některé konkrétní námluvní besídky jsou budovány na stabilních místech, které přetrvávají už půl století.

           Zcela evidentně se u lemčíků rozvinulo hypertrofické chování směrem co do tvořivosti a shromažďování předmětů, ale i předvádění a to jak pasivního tak aktivního, kdy sameček ukazuje i svůj nejlepší kousek. Vše je vymezeno libostí časově ohraničenou délkou námluv a je zaměřeno právě jen na námluvy. U člověka stejné hypertrofické chování tvořivosti, shromažďování i předvádění je libostí směrováno daleko šířeji a promítá se do oblastí sociální prezentace, pro prezentaci směrem k opačnému pohlaví, ale i do duchovního světa, ale může být určeno i k mezidruhové komunikaci. Navíc na rozdíl od lemčíků člověk se zajímá o hezké věci i proto, aby se z nich mohl těšit i jen on sám (ale vlastně nikdo netvrdí, že se ze svých výtvorů netěší i sám sameček lemčíka).

           Archeologové registrují i u australopitéků kámen, který byl určitě přinesen z jiné oblasti vzdálené několik kilometrů a tento kámen má na sobě pukliny ve tvaru obličeje. Chováte-li však doma jako mazlíčka činčilu, zaregistrujete takové shromažďování zajímavých předmětů i u ní. Fascinovalo mě, že to, co se vám samým líbí a považujete to za kuriozitu může být zcela stejně oceněno i činčilou, u které takové předměty pak najdete po nějakém čase v jejím pelíšku. To lze klasifikovat jako libost pro atraktivní předměty, ale tahat se s kusem záhnědy nebo křišťálu padesát kilometrů jako v případě lidí, konkrétně neandrtálců z jeskyně Kůlny v Moravském krasu je zase v jiné kategorii chování, umocněné hypertrofii anebo prostě tím, že na rozdíl od malého lemčíka je člověk veliký.  

          Domnívám se, že etologie jako vědní disciplína nashromáždila v poslední době velmi solidní materiály, a to díky filmovému záznamu. Proto pro chování kolem persony u člověka můžeme brzo objevit řadu paralel s ostatními živočichy. Takové chování tedy není nic zázračného a ojedinělého. Samozřejmě asi bude možné hledat genetické příčiny takového chování jak u jednotlivých zvířat, tak další cestou bude porovnání genetického materiálu lidí, kteří mají primární poruchy v této oblasti s geny zdravých lidí.

           S pohledu etologie stojí za takovým chováním v oblasti prezentace nějaké konkrétní mechanismy, které mají svá pravidla, proto je možné považovat tuto oblast za mapovatelnou a i předvídatelnou, čili pro rekonstrukce samotné průchozí.

 

           Souvislost mezi nepřímou personou a přímou personou v archeologickém materiálu

       Princip dizajnu je stejný, nepřímá persona nese stejné prvky, stejného ducha (identickou strukturu) jako má přímá persona. Něco jako genetické informace DNA, konkrétní kód, který budeme potřebovat znát, abychom mohli přímou persónu odvodit tam, kde není archeologicky doložená. Hledáme pak archeologicky daleko častěji dochovanou a daleko běžnější nepřímou personu.

            Někdy, když se vše musí ručně nosit, uplatňují se takové konstrukce a materiály, které jsou velmi lehké jako dřevo, stébla, peří, kůže, kožešina, syrová kůže. S objemem a vahou souvisí způsob života a charakter transportu. Těžká kost pak mizí a význam kamenné suroviny a kamenných materiálů je posunut především do oblasti spotřebního zboží, které je snadno nahrazováno a obnovováno na následující lokalitě. Čili se jedná u takové kultury především o produkci organického materiálu, který rychle a bezezbytku podléhá rozkladu a je doprovázená nereprezentativní kamennou štípanou industrií z místních surovin (archeologicky šeptající /netransparentní/ kultury). Ve srovnání s kulturou, která zpracovává kosti a kamenné nástroje i surovinu je schopna vše transportovat s pomocí fyzikální pomocí, jako už je prosté tažení po sněhu, nebo stepi, ale hlavně při zvířecím zápřahu (archeologicky transparentní kultury) je pak materiál vzájemně silně disproporční. Vzhledem například k magdalenienu nebo gravettienu si myslím, že je skutečně trefné označení transparentní kultura, pro snadnou čitelnost mnohých aspektů na něž poukazuje dostatek dochovaných kostěných a kamenných archeologických artefaktů. Jiné šeptající kultury mohou pak být netransparentní přímo zamlžené, jejichž chudoba, co se týče artefaktů, není objektivní, ale je jen chudobou archeologickou, ale u živých kultur tomu tak nebylo.

       Bohudíky za více jak sto let archeologie už zaregistrovala, několik lokalit a výjimečných nálezů i z oblasti typicky netransparentních oněch šeptajících kultur. Tyto výjimečné nálezy jsou pro naše porovnání pochopitelně prvořadé a klíčové.

   A tak zase můžeme sledovat stejné oblasti života jako u přímé persóny a dosazovat archeologické materiály jakoby do rovnice z neznámou. Zase sledujeme přímou personu (která je zde neznámá) a dosazujeme konstrukční schopnosti, řemeslné schopnosti, výtvarné schopnosti a znalost zdrojů a surovin. Například, když zajedeme do středního paleolitu a mladší části starého paleolitu registrujeme konstrukční schopnosti na základě konstrukce obou různých typy vrhacích zbraní ze Schöningenu. Sledujeme konstrukční řešení výroby kamenných nástrojů a to například s ohledem na měnící se prostředí (Valoch, Stránská skála). A pro střední paleolit nás budou zajímat například broušené kostěné hroty z jižní Afriky a z německého Lebenstedtu a z další německé lokality Königsaue uměné držadélko.

    Solidní informace o řemeslném zpracování zase nese povrch hrotů z Schöningenu, které jsou pečlivě zpracované a vypadá, že byly tedy nejen dobře seřezané, ale i pečlivě přebroušené. Dokonce i samotná váha tehdejších celodřevěných kompaktních oštěpů vzhledem k poddimenzovaným hrotům zase naopak ukáže, že dřevo muselo být odříznuto nejen v určitou část roku, ale muselo také nějakou delší dobu vysychat, aby se zpevnilo. To by se mělo při určité dávce štěstí dát dokladovat podle stavu posledního vnějšího letokruhu na průřezu dřeva. Jinak by se odlomil hrot jako při mém pokusu, který sice proběhl s oštěpem vyrobeným v zimě, ale s čerstvým, nyvyschnutým dřevem. Zatímco totiž hrot vězí v hlíně nebo v tkáni kořisti zbylá část masivního oštěpu je tak těžká, že by nekvalitní dřevo zlomila. Stejně precizní konstrukční, řemeslné a výtvarné zpracování vidíme nejen v starém paleolitu, ale i ve středním paleolitu jak v Jižní Africe u kostěných hrotů tak u držadélka z Königsaue.

     Výtvarná oblast se dá alespoň v základech sledovat, předně podle jemné motoriky, rytmické segmentace, osové souměrnosti, míra geometrizace a užití mnoha různě tvarovaných celkových forem. Pro doklad jemné motoriky starého paleolitu nás okamžitě napadnou specifické mikrolity z Bilzingslebenu a pro střední paleolit zase držadélko z Königsaue. 

Vsuvka ze strany výtvarníka - je zajímavé, že v mnohých publikacích se za vznik umění u člověka považují vlastně až figurky lidí a zvířat a různými prvky zdobné předměty. Dizajn do toho pohledu není začleněn, přesto, že jsou jeho formy a oblasti užití rozmanité už od středního a starého paleolitu. To přesto, že se mistrně ovládá surovina a počítá se z jejími i někdy nevšedními vlastnostmi a o tvarech ani nemluvě. Střední paleolit i mladší období starého paleolitu do této doby evidentního dizajnu patří. Čili znalý výtvarník řadící dizajn do výtvarného umění vidí střední i starý paleolit v úplně jiném světle a v jiných hodnotách než laik, kterým je co se týká umění i paleolitik. Obecně se jen málo ví o dizajnu, běžně najdeme na regálech výrobky s nepěknými obaly od Spojených států po Japonsko. Výjimku tvoří Itálie a Španělsko, kde má dizajn neuvěřitelně dlouhou tradici a smysl pro něj je pevnou součástí tamní kultury. To je nutné vědět, abychom mohli posoudit sami sebe a svou hodnotitelskou úroveň, či úroveň a fundovanost hodnotitelského prostředí.   

     V Bilzingslebenu je pak materiál rytmicky se opakujících se pečlivě do řady seřazených vrypů a pak můžeme sledovat výtvarné prostorové formy jak v typech kamenných nástrojů, kterých je ve středním paleolitu mnoho a nemusíme z Königsaue vůbec odcházet a nejdeme si je i zde. A formy kamenných nástrojů najdeme zase v již zmiňovaném Bilzingslebenu a na otázku, zda jsou možné další prostorové formy, odpoví znovu  Schöningen s dřevěnými artefakty a chceme-li něco extra dostaneme z Bilzingslebenu čtvereček vyrytý na jednu kostěnou destičku. 

     Znalost surovinových zdrojů v rámci středního a mladší oblasti starého paleolitu můžeme pak sledovat na jedné lokalitě z Německa, kde se užívalo k otopu uhlí. Vidíme ji také na užití kvalitních flexibilních materiálů u užití dřevených zbraní starého paleolitu Německa, Španělska a Anglie. Pro střední a starý paleolit platí obecně snaha využít místních kamenných zdrojů a šetřit tak energetické a časové zdroje, které by stály delší transporty. Přesto se transporty objevují, jedná-li se o kuriózní horniny a přírodniny (Kůlna – záhněda a křišťál).

Už samotné odbíjení hrany pěstního klínu, kdy se údery střídají z jedné a druhé strany, dostatečně naznačují princip prostorového pohybu a v upořádání ve střídání v jedné linii například podobně jako při šití nebo pletení copánků. Známé jsou také pěstní klíny utvořené tak, aby jejich střed tvořily pěkné paleontologické objekty-zkameněliny. Zajímavé je, že z Maďarska známe ze středního paleolitu i mikromandalu, kdy kulatá schránka numulita s příčnou puklinou je doplněna kolmou rýhou takže se dostáváme přímo k Jungově mandale (Jungovu mandalu můžeme spatřovat i v sungirských kotoučcích nebo v maltské spirále).    

    To vše je samozřejmě jen určitý krátký nástin, jak získávat informace z materiálů středního a starého paleolitu a jak je zpracovávat a je jistě dobré věnovat tomuto tématu v budoucnu daleko větší pozornost a danou oblast začít zpracovávat zároveň i podle dalších kritérií, aby se získalo srovnání i kontrola.

    Malé objekty

    V materiálu pro gravettien lze dobře posuzovat úroveň paleoetnografického záznamu oděvu nebo tělních ozdob a srovnávat je v oblasti dizainu s prezentačními archeologickými materiály sloužících k dlouhodobé potřebě. Už jsme si výše všimli stejných ozdob na soškách ženských těl a na kostěnkienských rukojetích lopatek (kapitola fetišismus), všimli jsme si také maltské destičky se spirálami a spirálovitého smotání copu v účesu jedné sošky z téže oblasti. Ale všude vidíme celkovou formu a její následné prostorové rozvržení následované buď plošným pokrytím geometrických opakujících se vzorů, ale registrujeme i další segmentaci v zdobících geometrických strukturách třeba náhlou změnou směru struktury, nebo objevem ojedinělého příčného pásku nesoucího zase daný známý vzor. Jindy není pokrytí vzorem tak plošné a zato jsou na něm patrné větší geometrizující obrazce, které jakoby byly na hranici symboliky konkrétnějších zobrazení, což ve své době vzniku jistě bylo právě i takto čitelné a mělo nejpravděpodobněji konkrétní další mytologický smysl. Samozřejmě velmi důležité je, že představa jak zpětně zdobíme nahé ženské tělo jen na základě nepřímé persony právě podle principu z pásků na rukojetích lopatek, kdy bychom ojedinělé zdobné příčné pásky umísťovali někam horizontálně na tělo (kde budou držet) vypadá rámcově velmi povzbudivě, protože by dopadla podobně jako v reále snad s výjimkou krku.

       Rukojeti lopatek mají příčné ojedinělé pásky a přitom jsou jinak bez dalších výzdob. Odfiltrovat musíme zakončení okraje nástroje na obvodu, protože lidské tělo nic takového nemá. Ale shoda je i v úpravě vrcholu rukojeti, který je pečlivě geometricky upraven, kdybychom v něm chtěli viděl určité zlidštěné (antropomorfní) schéma, mohli by jsme stejnou úpravu promítnout do účesu vlasů a zase bychom neudělali zásadní chybu. Promítání antropomorfního schématu do některých příhodných artefaktů a následné vytěžení maxima informací o dizainu je možný postup, ovšem je nutné si všímat specifických principů a zkreslení, které se týkají specifikace daného artefaktu ve kterých je odlišný od opravdového modelu člověka. Stejně tak je nutné přičítat materiální a velikostní rozdíly. Je také možné sledovat výtvarné řešení při zakončení objektu, změn charakteru materie při určitých tvarech okrajů objektů atd. Tyto poznatky s jednotlivými prvky řešení dizajnu se dají pak snadno promítat do modelu řešení vizáže rekonstrukce přímé persóny. Jsou to jistě jen pomocné cesty, jejichž princip spočívá ve vymezení fantazie právě stále se opakujícím a známým dizajnem běžným většinou nedochovaleným etnografickým materiálem, kdy při hledání použitelných vzorů na výzdobu dochovatelné ne tak často realizované práce se použijí vzory dobře známé z okolí. Jan Jelínek mi uváděl evidentní příklad takového přenosu vzorů u (sezóně vyráběných) velikonočních kraslic, které čerpají vzory z (trvale vyráběných) paličkovaných krajek. 

       Převedení výtvarných prvků z oblasti nepřímé persony do oblasti přímé persony je vlastně a zcela pochopitelně klasická výtvarně návrhářská práce a potud je jistě vše v pořádku. Rozdíl mezi takto získanou věrohodnou rekonstrukční napodobeninou a skutečným zdobeným někdejším oděvem či zdobeným lidským tělem tkví v specifických zvyklostech. Na něco se dává důraz a něco se úplně vypouští. Přesné schéma má mytologický podklad, který slouží jako snadno zapamatovatelný návod a ten my neznáme. Takže při nejlepší vůli zde zůstane určitý menšinový, ale zjevný rozdíl, který musíme předpokládat (u horizontálních pruhů u ženských tělních ozdob by bylo nesprávně odhadnuto 33 procent materiálu, naopak 67 procent by bylo odhadnuto správně). Proto rekonstrukční napodobenina se nemůže zaměnit s rekonstrukční transformací, která je stejná nebo takřka stejná s někdejším originálem. Navíc právě například u horizontálních pruhů zdobící tolik venuší by nás bez tohoto pojítka vůbec nenapadlo připsat arktickému etniku takové ozdoby. Bylo by to jistě považováno za závažně nepřesvědčivou spekulaci, protože takové podobné zdobení známe v etnografii především z oblastí, kde lidé chodí takřka nazí.

        To vše nějak tak souvisí s personou šířenou vizuální optickou cestou, ale existují nebo lépe řečeno existovaly i jiné oblasti persony a to v podobě verbálního vyprávění příběhů (mytologie), zpívání, ale i hraní na hudební nástroje. Samozřejmě tyto oblasti v případě gravettienu i našeho pavlovienu jsou zase v určitém souladu s vizuální personou těla a v archeologickém materiálu sledujeme jak mytologické sošky (Itálie) nebo hudební nástroje (Roman Bortel)

Atributy-předměty naznačující roly ve společnosti

      Atributy jsou takové předměty, které symbolizují určitou postavu, roly, funkci, postavení. Například atributem dětského sungirského hrobu jsou hroty oštěpů a velké mamutovinové oštěpy, můžeme říci, že je to atribut lovce, nebo bojovníka. Ale protože je to dětský hrob a ani větší chlapec asi nebyl plným samostatným běžným lovcem a teprve už ne malá holčička jsme nuceni tyto předměty považovat jen za součást darů, nebo atributy k výbavě, v nábožensko-mytologické rovině, které děti ztotožní s nějakým hrdinou nebo hrdiny? Bader však uvádí, že sungirská holčička měla svoje kopí asi právě tak ve své velikosti, a malé kopí u chlapce možná bylo také jeho z doby, když byl ještě malý. Toto nebalistické kopí, které se dá užít možná jen jako kontaktní zbraň je možná spíš nějakým ceremoniálním atributem, vypovídající nejspíš něco o svém majiteli, kterého můžeme pak někam přiřadit (buď do celé společnosti, nebo do speciálního společenství či do úzkého okruhu hierarchické špičky)

     Další docela jasný materiál se zdá být z Brna II, atributy jako kamenné kruhy (pektorály), část paličky k bubnu, velká mužská soška, lebky zvířat, ulity z ,,neznámých tvorů“( fosilních kelnatek) z podzemí na čepici pohřbeného mají analogie v šamanských předmětech a samo onemocnění muže již od dětství chronickým zánětem okostice (kostižerem) dělá z nalezeného vážného adepta na roly šamana (Martin Oliva, Brněnský hrob).

    To je asi jedna z mála jasných rolí u určitého jedince. Ale situace může být i úplně jinak nejasná, jako například u chlapeckého hrobu ze severní Itálie.  Ne, že by charakteristické předměty chyběly, ale nevíme, co by tyto ,,charakteristické předměty“ měly vlastně charakterizovat. Navíc nevíme přesně, ale vzhledem k věku chlapce se zdá pravděpodobné, že ,,tato“ role byla přidána ,,uměle“ v rámci mytologie spojené se smrtí. Nicméně i takto mladý chlapec může být považován za zcela zvláštního, trpí-li například schizofrenií nebo nějakou další poruchou.

      A tím se atributy přímo uložené v hrobech vyčerpávají. V současnosti můžeme registrovat rozpor mezi atributy například pro šamana v hrobě (Oliva) a u šamana v jeho obydlí (Klíma), nutící nás k reviznímu kritickému pohledu. Brněnský šaman neměl jedinou figurku z pálené hlíny a v ,,kouzelnickém“ obydlí se nenalezl jediný kamenný kruh, jediná palička, jediná zvířecí lebka, navíc i Klímova obdélníková rekonstrukce samotného obydlí na kruhovém půdorysu je už zcela evidentně mimo přijatelný interpretační koridor.

    Kamenný kruh se našel také ještě v rámci sekundárního úložiště lidských osteologických materiálů v Předmostí.

    Věstonická skrčená žena měla údajně v ruce liščí zub, situace, které dnes nerozumíme. V trojhrobu měl osamocený krajní jedinec ležící na zádech vedle sebe hromadu ulit šnečků. Docent Klíma mně řekl, že jeho pracovní vysvětlení spočívá v myšlence, že se jednalo o šamana, který měl u sebe v tašce nějaké rostliny a šnečci za nimi vlezli a pak nenašli cestu ven. Musím se přiznat, že jsem nikde nenalez dostatečně identickou analogii a spíš si dovedu představit, že v tašce už byly tyto ulity, jako nasbíraný materiál.

     Tyto velmi zajímavé a hodnotné spekulace nás upozorňují, abychom se vzpamatovali a nebrali archeologické materiály doslova a tak vážně. Nesmíme zapomínat, že i v těch hrobech a jiných nálezových situacích, které nám archeologie nabízí a které jakoby chtěli už už promluvit je jen materiál zredukovaný na extrémně dochovatelné minimum a teprve kdybychom měli i organické materiály ke zkoumání bylo by asi naše přemítání úplně o něčem jiném. Proto musíme rozlišit v rekonstrukční paleoetnologii unikátní transparentní materiál od toho, který vypadá sice nadějně, ale mohl by být velmi snadno zmatečně vysvětlován. Takže nám zůstane pro jasné atributy jen několik málo hrobů a to dětský sungirský dvojhrob a šamanský brněnský popřípadě pravděpodobně i hrob ,,Červené paní“ s jižního Wallesu. A ani kříže na našich hrobech neznamenají, že daní lidé byli ukřižováni, nebo, že je někdo přejel autem na křižovatce, ale je to obyčejné jungovské ztotožnění se s hrdinou a jeho formou smrti. Tedy je to zase jen mytologie. Oblíbenost takových symbolů spojených se smrtí také tkví v archetypální rovině kříže, který výtvarně symbolizuje setkávání dvou proudů, světů, sil, typů zákonitostí, podstat atd. Podobně mnohovrstevnatě filozoficky působí i propojenost opaků v pohřební mytologii gravettienu.      

© Antropark 2006, Ilustrations © Libor Balák, Persona - odhalená tvář pravěku 

^ >