Persona gravettienu I. část

Je zajímavé, že stejně jako může psychologie sledovat hodnocení paleolitu u prehistoriků, může stejně sledovat výtvarné zpracování, rekonstrukční paleoetnologii i propagaci výsledků. Psychologie se tak prolíná kompletní rekonstrukční paleoetnologií. Dnes psychologie samozřejmě může zpracovat podklady pro stanovení strategie, jak nejúčinněji zpracovávat a propagovat výsledky rekonstrukční paleoetnologie, ale v podstatě jen kopíruje a říká jinými slovy přesně to, čeho si všímal před více jak 600 roky již Leonardo da Vinci.

Předně, když se rozhodujeme jak sdělit nejširší veřejnosti závěry našeho bádání, nabízí Leonardo především malířství. ,,Ve sporu malířství a ostatního umění vítězí u Leonarda malířství, je všestrannější než sochařství, umnější, nejsnadnější – je v něm proti sochařství více perspektivy a stínování, je bohatší o barvy. Malířství je víc než hudba, sloužíc lepšímu smyslu – zraku, je víc než poezie, neboť mezi básnictvím a malířstvím je poměr takový, jako mezi stínem a tělesem, který vrhá stín, je rozdíl jako mezi představou a skutečností. Malířství je nejvznešenější vědou, neboť je právoplatnou dcerou přírody, nelze se mu naučit tak jako matematice, nelze je kopírovat tak jako spisy, takže kopie je stejně cenná jako originál, každé dílo malířské je jedinečné, samo v sobě vznešené.“ (z Leonardových záznamů sestavil Pečírka 1975)

O sdělitelnosti malovaných obrazů da Vinci napsal: ,,Ta věda je užitečnější, jejíž plod je sdělitelnější, a proto naopak je méně užitečné, co je méně sdělitelné. Cíl malířství je sdělitelný všem generacím vesmíru, protože je podroben schopnosti vizuální… Malířství tedy nepotřebuje tlumočníky různých jazyků, jako potřebuje literatura, a bezprostředně uspokojí lidské pokolení tak, jak to činí výtvory přírody. Malířství znázorňuje smysl díla přírody s větší pravdou a jistotou, nežli slova nebo literatura, avšak písemnictví předvádí s větší pravdivostí slova, což nečiní malířství. Řekněme však, že podivuhodnější je ona věda, jež znázorňuje díla přírody, nežli ta, která znázorňuje díla strůjce, totiž díla lidská, jímž jsou slova, jako jsou poezie a podobné, jež procházejí jazykem.“

A o výjimečnosti malby a vizuálního vjemu dál Leonardo píše: ,,Oko, zvané okno do duše, je hlavní cestou, jíž lidský rozum může bohatěji a velkolepě zkoumat nekonečná díla přírody, a ucho je druhé a to se zušlechťuje věcmi vyprávěnými, jež oko vidělo. Kdybyste vy, dějepisci nebo básníci, anebo na druhé straně matematici, nebyli viděni okem, špatně byste o nich mohli referovat svými spisy, a Tys, básníku, zobrazíš-li příběh líčením pera, malíř mu štětcem učiní zadost snáze a dosáhne toho, že bude pochopitelný s menší únavou. Nazveš-li malbu němou poezií, bude moci malíř také říci, že poezie je slepým malířstvím. Nuže podívej: která osoba je postiženější, slepá nebo němá?“

Jestliže v souvislosti s obrazovými rekonstrukcemi někdo vystupuje proti nim, znevažuje je a jejich význam a má raději mrtvé exponáty, černobílá schematická znázornění a slovní popisy, tomu patří tyto Leonardovy myšlenky:

,,Kdybys pohrdal malířstvím, které je jedinou napodobovatelkou všech děl, jež lze vidět v přírodě, určitě bys pohrdal bystrou invencí, jež s filozofickou a důvtipnou úvahou pozorně zkoumá všechny vlastnosti forem, moře, krajiny, stromy, živočichy, byliny, květiny, které jsou obklopeny stínem a světlem, a skutečně, to je věda a legitimní dcera přírody, protože malířství zrodila příroda, kvůli přesnosti však řekneme vnučka přírody, protože příroda zrodila všechny viditelné věci a z těch se zrodilo malířství...“

Sugestivní realistická malba evokuje skutečnost, nutí lidi nad předváděnými ději a výjevy uvažovat a hodnotit je. Množstvím dat a informací v malbě nás nutí přemýšlet o spoustě údajů, témat a oblastí naráz, proto je barevná sugestivní malba větší učitelkou myšlení a větším kolbištěm předvedení znalostí a udělané práce, než dílčí černobílé, schematizované obrázky, samotné fotografie artefaktů nebo jen pouhý popis. Zkrátka malířství učí lidi myslet. Jaromír Pečírka si této skutečnosti všímá, když o Leonardovi da Vinci píše:

,,...když maloval obraz, vnášel do jeho organismu, do jeho stavby a skladby něco z přesnosti a konstrukce stroje. Chtěl, stejně jako jeho přítel Pacioli, aby jeho práce přinášely praktický užitek, aby podporovaly a učily lidi myslet…“

Realistická malba pracuje s reáliemi, představuje reálie a to nemůže jinak, než skrze studium reálií. Proto je malba popudem ke studiu reálií. To platilo i pro Leonarda da Vinci, jak uvádí Pečírka:

,,Malířství dávalo Leonardovi bezprostřední popudy ke studiu přírody i ke studiu člověka, k nauce o proporcích lidského těla, k anatomii…“

Když je zařazeno do metodiky v postupu práce u rekonstrukční paleoetnologie ono přemítání nad modelem u malíře během samotné malby rekonstrukce, můžeme se ptát, proč je to tak důležité. Leonardo si všímá právě tohoto aktivně-poznávacího aspektu malířství při zpracovávání témat.

,,Božská podstata, již má malířova věda, způsobuje, že malířův duch se přeměňuje v podobu ducha božského, jelikož se s neomezenou schopností rozlétá k vytváření podstat různých živočichů, rostlin, plodů, zemí, krajin, horských skalních útvarů, přízračných a strašných míst, která vyvolávají v divácích děs, a také sličných, příjemných a půvabných míst, rozkvetlých různobarevných luk, zčeřených vlnami mírných vanů větrů, sledujících vítr, který od nich prchá, řeky řítící se s prudkostí velkých přívalů z vysokých hor, unášející stromy vyrvané z kořenů…“

Zajímavostí je, že i filozofické principy, o které se opíral Leonardo da Vinci, postrádaly v oblasti kultury a umění evolucionalisticko-gradualistický princip. Asi bychom očekávali, že malíři dříve byli špatní a teprve směrem k dnešku jsou jejich díla lepší a lepší, například v oblasti chápání reálného obrazu. Ale Leonardo, jako vzdělaný dějepisec umění, si všímá, že tomu tak není, že nehraje žádnou roli, že přibývá universit, že lidé si myslí o sobě jen to nejlepší. A že se posouváme po časové ose od hloupé minulosti k dokonalé budoucnosti. Někdy proti stovkám a tisícům rádoby vzdělaných lidí může stát obyčejný malý vesnický chlapec…

,,Malba nebude výtečná, jestliže malíř bude považovat za autoritu malbu druhých, bude-li se však učit z přírodních věcí, vydá dobré plody, jak jsme viděli na malířích po Římanech, kteří stále napodobovali jeden druhého, a řečené umění upadalo od století k století. Po těch přišel florentský Giotto, který narozen v osamělých horách, obývaných pouze kozami a podobnými zvířaty, jsa přírodou obrácen k podobnému umění, začal kreslit po balvanech postoje koz, jež hlídal, a tak začal dělat všechna zvířata, jež viděl, takže po mnohém studiu předčil všechny mistry nejen svého věku, nýbrž i mnoha minulých staletí. Po něm umění upadalo, protože všichni napodobovali vytvořené malby, a tak ze století do století pokračovalo upadání tak dlouho, než florentský Tommaso, zvaný Masaccio, ukázal dokonalým dílem, jak se namáhali zbytečně ti, kdo nepovažovali za autoritu samozřejmě přírodu, učitelku mistrů.“

Tento Leonardův postřeh byl i jeho životním krédem, které zkoumá a zobecňuje známé principy. Zajímá se i o názory a principy, které hlásají autority a když zjistí, že mají problémy ze zobecňováním, sám jde danou oblast zkoumat a sám trvá na kritickém myšlení, i když celé okolí zůstává dlít v omylech.

V obracení se na veřejnost se Leonardo dostal do sporu s tehdejšími humanisty, nepsal totiž svoje spisy v latině, ale v lidovém živém jazyku. Jeho směrování bylo právě k nekomplikované a nejúčinnější službě lidem.

Je zajímavé, že v oblasti umění, ale i vědy je vždy určitý odpor z oficiálních míst k takovému přístupu služby či informací k veřejnosti, který je nejúčinnější. Například i Darwinovi bylo vyčítáno, proč vlastně svoje dílo o původu druhů nenapsal latinsky a jen pro odbornou veřejnost a proč se anglicky obrátil na nejširší veřejnost. Sochař Gerasimov sice dosáhl otevření ústavu pro rekonstrukce podob podle lebek, ale platil za to tím, že musel ponechávat svoje práce v neosobní bílé nebo kovové, neživé barvě. Sugestivní iluzivní realismus se brzo ukázal pro obrazové rekonstrukce jako nejideálnější a v díle Charlese Knighta získal velké ocenění už v první polovině 20. století. Je věcí psychologie, aby odpověděla, proč sugestivní realistický obraz světa, otevřený nejširší veřejnosti, tolik děsí mnohé vzdělané lidi a úředníky zrovna u nás, proč tak horečně odmítají takový projev, nebo jej zesměšňují a všelijak znevažují. To je aktuální právě u nás, kde působil geniální sugestivní iluzivní realista malíř Zdeněk Burian, jehož naprosto ideální práci si vlastně nikdy nikdo z archeologů specialistů na paleolit neobjednal.

V televizních pořadech, v encyklopediích, v učebnicích a na obrazech vidíme pravěké lidi jako rozcuchance a špinavce, snažící se obhájit prostou existenci - svůj holý život a tak ani nemají čas sami na sebe. Nějaká představa aplikovat pro ně personu je z této tradice zcela směšná. Ovšem jen do té doby než zjistíme, že etologové odhalili, že savci věnují úpravě svého těla něco kolem hodiny denně a že tedy i onen dávný člověk by měl být také poznamenán onou hodinou pečlivé starosti o svůj zevnějšek a hygienu. Pro personu a čas na ni vyhrazený i u našich předků mluví dva závažné argumenty. Prvním je archeologický materiál, který ukazuje čas věnovaný zdobícím prvkům oděvů, účesů a tělních okrasných řemínků a druhým argumentem je morfologie dávných lidí jasně naznačující, že evolučně patří mezi nás, moderní sapienty, kteří jsou savci a mezi lidoopy, kteří jsou také savci. Proto logicky předpokládáme, že i dávní lidé patřili mezi savce a jako savci se také chovali a sem patří právě i ona hodinová péče o zevnějšek, která musí být na zevnějšku také patrná.

Persona jako zbraň ve válce zesměšňování a hanobení

Vlastně je to docela paradoxní, že přesto, že jsou gravettienci dvacet tisíc let a víc všichni mrtví, psychologicko společenský aspekt vnesený do vizuální persony sošek a hrobů je stále tak živý jako v době gravettienu. V tomto smyslu je zvláštní, že něco překonalo čas a může to vypovídat o vlastních tvůrcích, nositelích a celé kultuře.

Vizuální persona gravettienců má však dnes i další úkol, který v době její původní existence byl neznámý, tedy chránit dávné příslušníky velkých loveckých evropských kultur severského typu před jejich vlastními potomky, kteří se na ně dnes dívají povětšinou s největším opovržením a naprostou neúctou a lhostejností jako na evolučně zastaralé a neschopné, otrhané primitivní divochy.

Naším velmi důležitým úkolem je také tehdejší vizuální personu prezentovat s odpovídající razancí dnešní veřejnosti a zamezit tak dalšímu ponižujícímu hanobení někdejších mladopaleolitických národů a etnik, které je ostudné a zvrhlé. Navíc vše umocněno z důvodu, že si tady v Evropě hanobíme vlastní předky.

Ve skutečnosti lze postupovat i právní cestou a to hned ve třech oblastech proti porušení zákona:

Každý, kdo ukazuje gravettience (ale i jiná paleoetnika) jako nějak retardovaná, nedokonalá, hrubá a ,,zvířecky“ neurvalá, musí doložit alespoň rámcovou oprávněnost své dedukce. Pokud však nemá takové materiály k dispozici, může být podle příslušného platného zákona trestně stíhán.

Když tuto kapitolku četl psycholog Jiří Šupa, zaskočila ho radikálnost a vyhraněnost, která nabízela představu extrémistického přístupu k představě o dávných paleoetnikách. Proto je důležité vysvětlit, proč je zde toto téma naznačeno. Především ze dvou důvodů, jednak v zájmu úplnosti oblastí možného využití práce o personě a také ke stanovení čitelného symbolu kompetentního zpracování materiálů z paleolitu. Symbolu, který naznačuje velice srozumitelně hranice, které nekompetentní osoba nesmí překročit, kdy si jasně bude vědomá, že šíření pseudorekonstrukčních představ s hanlivým a nepodloženým nábojem ji může vystavit i právnímu postihu. Vědomí, že existuje taková možnost postihu, by mělo samo o sobě už stačit jako samoregulační mechanismus odklonu od stávajícího nekritického tradicionalismu.

V reále asi třetina našich paleolitiků zastává názor, že by měla být právně postihována ta strana, která očividně a zcela nepodloženě zesměšňuje a hanobí paleoetnika. Domnívám se, že je to taktéž myšleno jako určitá forma teritoriální hrozby, protože vlastně ono zesměšňování paleoetnik jde ruku v ruce z nerespektováním stávajících výsledků vědních oborů, ke kterým daní vědci patří. Jedná se tedy také spíše o deklaraci a jasné symbolizování určité hranice, než o skutečný zájem někoho opravdu žalovat a někde se opravdu soudit.

Dokonce někdy zároveň s požadavkem možnosti právního postihu mi daný specialista jedním dechem řekne, že on sám takto otevřeně vystupovat nemůže, ačkoli je to jeho názor, protože je státní zaměstnanec a v rezortu státu dochází právě k největšímu zesměšňování paleoetnik, ale abych se o dané možnosti alespoň zmínil já, protože jako výtvarník nejsem přímo začleněn do stávající vědecké státní hierarchie.

Nejotevřeněji vystupoval na veřejnosti profesor Jan Jelínek, když upozorňoval na šíření těch nekritických a svévolných myšlenek směrem k některým dávným lidem, které v historii Evropy vedly k filozofii, kterou následovaly události druhé světové války.

V publikaci dokládám, že v současnosti je pro laika zcela nemožné se v oblasti paleolitu dobře orientovat, pseudorekonstrukce dokonce produkují vedle rekonstrukcí dnes i samotní vědci. Tato fakta mají spíše veřejnost informovat o nutné potřebě vzniku státní instituce, profesně orientované na rekonstrukční paleoetnologii, než ventilovat nějakou snahu někde někoho opravdu zažalovat.

Skutečné doslovné právní tahanice by měly dva dopady. Na jedné straně naprosto negativní prostředí strachu v oblasti výzkumu paleolitu a o to nikdo doopravdy nestojí, druhý dopad by byl mediální a v některých zemích s tradicí účinné medializace by bylo možné cíleným transparentním procesem účinně zviditelnit celý problém. Muselo by však být jasné zúčastněným stranám, že kauza má jen propagační charakter a zúčastněné strany na kauze ve skutečnosti vydělají. Taková událost by však mohla vést i tak k druhotnému a nechtěnému honu na čarodějnice jinde – tedy všude tam, kde zůstal hlavní důvod a celý podtext právní pře zcela nepochopen.

Historie

Poprvé

První solidní pokus o rekonstrukce přerovských gravettienců spadá do roku 1924-25 v souvislosti s nálezem slavné Věstonické venuše. Někdejší ředitel Moravského zemského muzea a přednosta oddělení pro diluvium a kras, profesor Dr. Karel Absolon, nechal ve Francii u výtvarníka Forestiera nakreslit portréty mladopaleolitců. Žena odráží stav hlavy Věstonické venuše, šikmé rýhy jsou zde interpretovány jako změna materiálu, tedy představují okraj účesu. Stejně tak další uplatnění nálezových artefaktů, které jsou řemeslně skvěle zpracovány, odpovídá i skvěle zpracovanému oděvu, určenému klimatu doby ledové. Je zde nutné si uvědomit, že rekonstrukci od Forestiera z tohoto období (pohled na celkový předmostský tábor) použil po 50ti letech i doc. B. Klíma do publikace ,,Dolní Věstonice“ (Klíma, Dolní Věstonice, 1983) ačkoli měl možnost získat řadu jiných, technicky dokonalejších obrázků od Z. Buriana. (Ačkoli Klíma neuvedl pramen ani autora použité rekonstrukce, styl a rukopis se jeví identické s Forestierem.) Burianovy obrazové ,,rekonstrukce“ se však rozcházely s obsahem Forestierových prací, coby ilustrace gradualistické vývojové teorie už v archeologické realitě a to abychom tak řekli, již v základní ideologii a faktech (klimatické podmínky, charakter krajiny na lokalitě, archeologické materiály).

Tato Forestierova kresba poprvé představila v Británii pavlovience. Portrét ženy na spodním obrázku měl překvapivě velmi blízko skutečné rekonstrukční transformaci z moderního současného Antroparku.

V dětském Antroparku jsou tyto historické představy překresleny a kolorovány, aby splňovaly podmínky asociační regrese, na kterých kolorované kresby dětského antroparku stojí.

Zuzana Baláková vybrala pro ukázky i tyto nápadité profily hlav pavlovienců.

Na čtyřech Forestierových obrázcích s portréty však vidíme i naprosto odlišné rekonstrukce. Divoký účes muže, který se na nás dívá z prvního obrázku, neodráží žádnou konkrétní sošku a spíš vypadá jako potrava pro toho, kdo v dávných lidech chtěl vidět za každou cenu primitivní divochy, podobné chlupatým archetypálním postavám starých mytologií. Pro vzor netřeba chodit daleko, stačí si pozorně přečíst představu, jakou měl o vizáži přerovského člověka prof. Matiegka. A proč ten sahal ve své slovní rekonstrukci k vlasům z aridního klimatu, zůstává stejnou záhadou. Proč sahal pro vzor vizáže ke snad antropologicky nejodlišnějším vzorům, stejně jako proč sahal pro své vzory k zeměpisně nejvzdálenějším etnikům. Proč nezůstal u severských populací, proč nezůstal u Evropanů, proč nehledal vzory po okolí? Nad vědcem vyhrálo nejspíše jeho podvědomí, které velkou časovou vzdálenost vyjadřovalo také vzdálenostmi klimatu, typu i místa. Tedy vzdálenost byla nejspíše nástřelem pro heuristický závěr.

Nicméně žena z produkce Forestiera a Absolona je evidentně prvním pokusem o rekonstrukční metamorfózy, kdy zdrojem byly informace ze sošky a vše bylo zpracováno dle alespoň určitého přirozeného citu pro personu (spojenou s výstavbou této persony zevnitř studovaného subjektu). Samozřejmě aniž bylo upozorněno na to, že se jedná o aplikaci Jungovy persony. To ani vzhledem k dataci práce nebylo pochopitelně možné.

Spojník mezi touto rekonstrukční transformací a horní volnou představou muže tvořil obrázek pravého muže z boku, jemuž byly divoké vlasy alespoň staženy čelenkou, takže vzal na sebe úlohu jakéhosi nárazníkového, přechodného obrázku. Je možné vysvětlit tuto postupnou gradaci jako doklad postupu výstavby persony od vnějšího budování osobnosti po ztotožnění se se subjektem a budování vizáže zevnitř postavy, tedy k přijetí role. U rekonstrukce ženy se přistoupilo k řešení úkolu stejně, jako k roli přistupuje herec. Ačkoli se to může zdát jakkoli nevědecké a chybné, opak je v daném případě pravdou. Při popisu charakteristik vzdáleného etnika totiž bez přímé sociální vazby dělíme svět na přátelský a nepřátelský, na my a oni a nám automaticky přisuzujeme řadu souborů vlastností, které naopak těm druhým rozhodně a vehementně upíráme.

Malba ukazuje M. M. Gerasimova v Sungiru, jak se chystá vyjmout zdobenou lebku muže k antropologickému zpracování a pořízení portrétu. Všimněte si také perliček a červeného zbarvení hrobu. (Prostředí i postavy jsou autentické.)

Představy o vizáži paleoetnik jsou nejpřesněji vzato jen ze dvou zdrojů. Jedni pracují s fantazií pod heslem ,,Sela bába mak, nevěděla jak“ a stávají se pak hrdými rodiči hadrářů, špinavců, pomatenců, primitivů, rozedranců, rozcuchanců, rozchloupanců, bezdomovců, mužiků, ztroskotanců, zoufalců, hejkalů a divoženek. Ti druzí předkládají svět gravettienu zcela nezávisle na prvním pohádkovém světě. Takovým pozitivním ojedinělým zjevem byly ruské sochařky a rekonstruktérky T. S . Syrnina a G. V. Lebedinskaya, pokračovatelky odkazu sochaře a antropologa Michiala Michajloviče Gerasimova, zakladatele Ústavu pro rekonstrukci obličeje podle lebky. Ty také vytvořily několik portrétů gravettienců, tím nejimpozantnějším dílem jsou portréty dětí ze Sungiru. Tyto portréty jako by se vysmívaly všemu, co se kdy namalovalo a vystavovalo a předkládalo veřejnosti za nejčistší výsledek pátrání rádoby čisté vědy.

Děti měly na hlavách úhledné čepice pošité korálky, přesně tak, jak byly v jejich hrobech nalezeny. Byly respektovány i jehlice na hrudi, stejně jako nášivky perliček na halenách u krku. Nikdo z laiků, kterým jsem předložil fotografie rekonstrukcí těchto dětí, nehádal na paleolit, spíš na středověk nebo na nějaké dnešní etnikum se svérázným krojem.

V časopise pro mládež "Pionýr" se někdejší redakci kdysi nelíbila poslední životní práce M. M. Gerasimova - žena z Dolních Věstonic. Nemohli jen tak přejít příliš vysoké čelo na pravěkou ženu. Nic méně tak, jak se přísně držely rekonstrukce podob dětí materiálů z hrobů, stejně tak se držela Gerasimovova rekonstrukce informací nejen ze skeletu ženy z Dolních Věstonic, ale i malého, slonovinového portrétu, který naznačoval vyčesané vlasy nahoru k drdolu či copu. Práce byla nejspíše vytvořena opět přirozeným citem pro image a personu a u prehistoriků ojedinělým a zvláštním darem nemanipulovat u rekonstrukcí s archeologickým materiálem.

Navíc se domnívám, že právě v případě sungirského hrobu jde o úhelný kámen, který je zlomem v nazírání na vizáž mladopaleolitických lidí. Děti mají tak nádhernou a bohatou výzdobu na oděvech a tolik výrobků ze slonoviny, že manipulovat s těmito artefakty pokrývajícími i jejich hlavy nebo je dokonce zcela popřít ve jménu lidově přijatelné představy primitivnosti, nikdo nemůže, protože by to nebylo ničím jiným, než nejsprostší a nejtrestuhodnější krádeží a přímo hanobením hrobů. Nelze dost dobře nějak ukázat tyto děti tak, aby nebyl vidět jejich nádherný oděv a bohatě pošité čepice. Proto chce-li někdo vidět v dávných lidech primitivy, raději tento již téměř padesát let známý dvojhrob zamlčí a v tichosti obejde (avšak materiály z tak rozsáhlého výzkumu a celého sídliště vycházely publikačně zpracované teprve až v nedávné době).

Zpět na hlavní stranu

Zpět do Antroparku