Persona gravettienu I. část

Je třeba si uvědomit, že ačkoli vzniká řada relativně uspokojivých, moderně vyhlížejících rekonstrukcí zevnějšku mladopaleolitců především ve Francii, jedná se hlavně o výjevy ze života představitelů magdaleniénské kultury, která je v západní Evropě populární a které je především věnována pozornost. Tato kultura nemá však po stránce archeologického materiálu dostatek podkladů pro sestavení dokonalé vizáže daného paleoetnika. Ve srovnání s gravettienem, co se týče výpovědní hodnoty sošek a hrobů, je stav magdaleniénských artefaktů prakticky nulový. Skutečně jediný, seriozně průchozí je materiál z gravettienu, který umožňuje vznik rekonstrukčních metamorfóz.

Rekonstrukčními metamorfózami se poslední dobou zabývá i konečně i Dr. Olga Sofferová. Na mezinárodním semináři v roce 2002 v Mikulově v rozhovoru mezi Dr. Sofferovou a mnou dochází k zásadní domluvě a shodě, že sice jednotlivé interpretace sošek mohou být zdrojem rozporů, zda se jedná o účes nebo síťku či ozdobenou čepici, ale že všechny tyto představy se vlastně pohybují už v rámci přesně dané a jednoznačně stanovené persony a jsou v jejím koridoru.

Teprve později jsem si s hrůzou uvědomil, že je to pěkné, že jsme se shodli na personě, ale vždyť personu pro gravettien ještě nikdo ani nestanovil a spíše ji tam citem tušíme a respektujeme přirozenou empatií, kterou zase jiní lidé mohou díky nějaké poruše nebo chybějícím zkušenostem postrádat.

Proto zbývá jen udělat poslední logický krok, který, kdyby prehistorikové postupovali od počátku zcela ideálně systematicky, by měl být logicky krokem prvním a to je formální stanovení persony pro gravettienské populace.

Práce s archeologickým materiálem

Sama archeologie, ačkoli se v některých případech urputně brání rekonstrukcím a experimentům jako příliš subjektivním a spekulačním, je v některých oblastech do jisté míry velmi spekulační a subjektivní. Takové zkreslení však už může ležet v prostém záznamu o archeologické situaci. Za každým pracovníkem, který v terénu odrývá vrstvu, by měl být kreslíř, který okamžitě zaznamená sebemenší úštěp, mikrolit či kůstku a to na několik plánů pro různé vrstvy a hloubky, kdy dokumentuje celkové umístění, orientaci a identifikaci každého artefaktu. To je stejný nerealistický předpoklad jako to, že se žák má připravovat svědomitě z hodiny na hodinu, ale žák není robot a je to překvapivě také člověk. Zakreslit každičký sebemenší artefakt, jeho polohu, specifickou pozici a identifikaci není vždy samozřejmostí.

Proto zpětně v literatuře a dokumentaci nalézt rozmístění a často dokumentované i samotné drobné artefakty ani nelze. Malé úštěpky se někdy ani řádně nezachycují, větší artefakty se také občas prostě seberou a dodatečně se čas od času pozpátku ,,zpaměti“ nakreslí, kde asi byly.

Stává se, že vedoucí výzkumu například požaduje po pracovnících, aby nechali v původních pozicích vetší artefakty, aby mohly být nafoceny pro dokumentaci. A pracovníci buď na to zapomenou úplně nebo je později raději sami vrátí do ,,původní pozice“, aby šéf nenadával. Na vykopávkách gravettienců jsem byl sice jen párkrát, ale vždy jsem se nachomýtl k nějaké ,,abnormalitě“. Jednou jsem nafotil pár fotek a podle jedné z nich se dodatečně zjistilo, že příslušný pracovník v okolí někdejšího obydlí nepracoval v dokumentovaném čase se špachtlí horizontálně, ale vertikálně a tak mu mohly ujít případné změny barvy v hlíně, coby stopy po případných kůlech. Nevím, jak dokumentovali ony velké artefakty, když po mně chtěli negativ celé obří mamutí lebky, kterou jsem tam náhodou nafotil, když ji zrovna odkrývali, poněvadž na ni zrovna, jak se přiznali, zapomněli nebo jim zrovna došel film (nebo tak něco). Jindy se dovídám, jak se situace artefaktů zakresluje dodatečně až po několika dnech. Realitou je, že existuje určitá norma, kolik metrů musí (nebo by měl) pracovník denně prokopat (vypočitatelná z financí a času) a tomu často zdaleka neodpovídá počet kresličů a pracovníků, kteří by číslovali a evidovali artefakty a mikroartefakty. Je to určitý společenský postoj, kdy je očekáváno, že s určitým množstvím tradičně nízkého počtu pracovníků bude odvedeno velké množství nezvykle přesné, mravenčí a skutečně nadlidské práce, která bude dále objektivně hodnotitelná. Je to ve skutečnosti velmi pokrytecké a nerealistické stanovisko. V reálném životě opravdu nejsem na základě plánů naleziště bez objektivního šetření schopen říci, kdo a kdy si vymýšlí pozice jednotlivých kostí na nalezišti a kdo a kdy je opravdu pečlivě zaznamenává a do jaké míry.

Předložené plány s velmi podrobnými nálezovými situacemi mohou být v mnohých případech do určité míry fikcí, která se jen rámcově drží reality, zvláště ty, které byly tvořeny ve chvatu, s minimem pracovníků, s minimálním rozpočtem a technickým a servisním zajištěním (zvláště záchranné výzkumy).

Když jsem konzultoval tuto kapitolku s jedním archeologem, naléhal na mě, abych podtrhl, že v reále je práce při odkrývání sama o sobě úmorná, člověk zde pracuje v nejrůznějších pozicích, někdy v zahloubených jamách, kde se nehne vzduch a slunce žhne, nebo je naopak nesnesitelná zima. Taková práce bývá sama o sobě vyčerpávající a hlavním úkolem pracovníka je najít si krkolomnou pozici tak, aby nezničil už vykopané předměty a nepřehlédl nebo nepoškodil ty, které teprve hledá a co je nadto, je nadstandardní a to hlavně u záchranných výzkumů. Tam, vzhledem k vždy vysokému tempu práce, by opravdu bylo často třeba více pracovníků, aby stíhali ošetřovat daný materiál.

První laik čtoucí tyto řádky mi okamžitě telefonoval, že informace v této kapitolce jsou snad vymyšlené, protože mu připadá takovéto představení archeologické výkopové práce jako zlý sen. Domníval se, že je archeologie podstatně exaktnější, že můj popis je značně přehnaný a můj pohled zcela ojedinělý. Tak jsem dotyčného vyzval k zalistování v publikaci Jiřího Svobody, který je vedoucím výzkumného pracoviště specializovaného na paleolit pod Archeologickým ústavem Akademie věd v Brně a pracuje i v Dolních Věstonicích. Jiří Svoboda se ve své jedinečné knize ,,Čas lovců“ věnuje také této oblasti. Trefně a názorně situaci popsal, když problém ilustroval přímou citací Karla Absolona: ,,Před zahájením prací měli jsme v úmyslu, že polohu každého předmětu, byť sebenepatrnějšího, zaneseme do do nálezových plánů. Upustili jsme od tohoto úmyslu jako od neproveditelného a zbytečného, když již první pracovní dny nás přivedly před skutečnost tisíců těchto diluviálních předmětů. Poznali jsme, že v lidských možnostech je zakreslovat pouze polohu předmětů rozměrnějších, skupinových nebo významnějších.“ (Svoboda 1999,158)

A v kapitolce ,,První Evropané - předchůdci neandrtálců“ (Svoboda, 1999, 60) Svoboda cituje řadu lokalit evropského erekta starších půl milionu let a všechny z nějakého objektivního důvodu není možné spolehlivě datovat. To určitě dobře také ilustruje fakt, že archeologové nejsou vševědoucí Bohové, kteří všechno vyzkoumají, všechno změří, zváží a úplně všechno zjistí.

Mně se osobně líbila příhoda, kterou jsem zažil v přítomnosti jednoho archeologa a jedné antropoložky. Byli jsme v depozitáři, kde jsme zaznamenávali určitý kosterní materiál a antropoložka jej určovala. Byla to drť kostí a mezi kůstkami a zlomky našla tato specialistka dětskou kůstku. Archeologa to rozrušilo, protože v daném pohřebišti dětské pohřby neměly být, ale antropoložka zůstala v klidu a suše mu sdělila, že kůstka se sem mohla dostat druhotně různými cestami, jak na samé lokalitě, tak dodatečně omylem v krabici. Archeolog se rozčílil, protože archeologii považoval až doposud za ryze exaktní vědu… a to mu již antropoložka sdělovala, že podle ní je taková ,,podivnost“ v každé krabici tohoto depozitáře. A ještě si přidala, že si stejně každý archeolog řeší svůj výzkum po svém a dělá si vlastní orientační systematiku materiálu a evidence a jednotně provedený výzkum je nerealistickou fikcí. Samozřejmě, že daný mladý archeolog jen polykal a bylo jasné, že se mu bortí jeho subjektivní obraz světa. Na druhé straně archeologové musí při výzkumu pružně reagovat na specifickou situaci na lokalitě, jak Svoboda ilustroval na příkladu Karla Absolona, a také se musí do vedení výzkumu promítnout jejich osobní obraz vidění světa.

A to jsme ještě nemluvili o značně komplikované situaci, kterou vyvolávaly mrazové jevy během glaciálu. Posun jednotlivých ker země, které se od sebe trhají a kloužou po svahu dolů nebo kdy země praská tak, že se do vzniklých vertikálních puklin dostává sekundární materiál z mladších vrstev nebo se dokonce mohou artefakty i s okolní půdou ze své původní spodní vrstvy pod okolním tlakem zmrzlé půdy přímo vyhrnout do vrstev nadložních. A nakonec se stejně ptáme, zda se materiál dostal do dané vrstvy zároveň s jejím vznikem nebo byl pohybem někdejších lidí do té spodnější vrstvy zašlapán? A nebo naopak zůstal na povrchu země a nová následná vrstva jej zasedimentovala, až když lidé lokalitu opustili? S tím si lámou hlavu už někteří samotní archeologové.

Proto se dívat na rekonstrukce pravěkého života jako na něco už ze své podstaty spekulačního a nepřesného na rozdíl od zázračně vždy do puntíku přesné, objektivní a jasně čitelné archeologie, může být pěkně ustřelené a nerealistické. Někdy se totiž chytají výkopoví pracovníci za hlavu, když slyší, že někdo dostal grant na to, aby dopodrobna interpretoval nějakou konkrétní nálezovou situaci, která je ,,pečlivě zakreslena“ a on bude podle množství a orientace artefaktů posuzovat, kde co stálo a kde se co kdysi událo a chudák neví, že zakreslené věci jsou přímo úměrné třídenní paměti zběžného zhlédnutí zakreslujícího pracovníka. Čili přesnost plus mínus autobus.

Stejně tak značně nedůvěřiví bývají archeologové k sobě navzájem, když mají hodnotit interpretace některých kolegů kolem známek obydlí, zástěn i výbavy hrobů. U obydlí si stačí jenom srovnat interpretace sídelní situace, například v Petřkovicích u výzkumů Klímy a Svobody nebo u hrobu z Tešik-Taš stačí srovnat Okladnikova a Jelínka. Proto i tak unikátní a zajímavé sídelní situace například z Přezletic v Čechách nebo na lokalitě Soleihac ve Francii jsou vnímány tak netečně a opatrně (nebo jsou spíš přehlíženy).

Je tu určitý společenský tlak a očekávání od kolegů, nadřízených, institucí, universit, muzeí, ústavů, sponzorů, grantových organizací a někdy i od médií. A jak psychologie ví, vyrovnat se s rozporem mezi realitou a očekáváním se dá nejen vědomým podvodem, ale i nalháváním si sami sobě a druhým. Proto šetření musí vést rekonstrukční paleoetnolog kvalifikovaně a v zásadě neformálně a výsledek zkreslení oznámkuje nebo popíše podle situace tak, aby nikomu lidsky neublížil.

I samotné výpovědi mají jen pomoci objektivnímu vyhodnocení vstupních materiálů, aby se rekonstrukční paleoetnologie nezabývala blamáží a proto je rekonstrukční paleoetnolog vázán mlčenlivostí, což se týká především totožnosti svědků a charakteru výpovědi, která by mohla vést ke zpětnému vypátrání svědků archeologického odkryvu. Stejně tak se musí opatrně postupovat v případě, kdy by zpochybnění mohlo vést k zastavení financování následného výzkumu. Proto je někdy možné užít označení zkreslení na stupnici od nuly do desíti (ve smyslu stupnice jako u zemětřesení - lepší známka je nižší, horší vyšší). Není možné stavět tato fakta na hlavu a tvrdit, když jsou někteří archeologové tak nepřesní, tak by jim mělo stačit méně prostředků a nebo vůbec nic. Naopak to je právě ta napjatá situace, která vede k nedostatečně kvalitně odvedené práci.

Tím jsme také otevřeli téma ,,koeficientu společenského zkreslení“, který musíme mít v rekonstrukční paleoetnologii vždy na zřeteli vůči výsledkům předkládaným ze strany archeologie. Společnost může tlačit vzhledem ke své vlastní situaci určité obory k určitému jednání nebo spektru jednání, které nemusí být naprosto nejideálnější, ba přímo naopak. Určitým rozčarováním pro laika je, že pro výkopového archeologického pracovníka v terénu vždy existuje určitá norma. Je to ale naprosto pochopitelné, protože technika, finance, termíny, ale i počasí jsou reálné, limitující faktory. A v případě nedostatečného zajištění, kdy naopak společnost vymáhá stále stejně kvalitní a podrobné výsledky, naprosto přirozeně dojde k řešení tohoto úkolu nějakou zkratkou, která pochopitelně nemusí být vůbec šťastnou. Zvláště aktuální je tato situace u záchranných výzkumů či rovnou, abych tak řekl, ze záchranné akce.

Proto je nutné v rekonstrukční paleoetnologii vždy vést určité kvalifikované šetření věrohodnosti daného materiálu, počítat s ním a je dobré označovat archeologické materiály stupněm věrohodnosti. Pochopitelně archeologický materiál musíme vždy nejprve takto vyhodnotit, i když jen často odhadem, pomůže nám to orientačně posuzovat možnosti vstupních materiálů, abychom od nich neočekávali zbytečně něco, co nemohou už ze své podstaty splnit.

Někdy se objevují nejen společenské determinace, ale i osobní zájmy a někdy i v mechanismech, kdy si lidé ani neuvědomí, že sami sobě nebo jiným něco nalhávají. Ve skutečnosti si tak vyřešili rozpor vědomí, kdy měli protichůdné pocity. To vše se může do zpracovaného archeologického materiálu promítnout a část těchto pokřivení časem odhalí už samotná archeologie. Sami archeologové těmto procesům mnoho nerozumí a kroutí nad nimi udiveně hlavami nebo o takových událostech, kdy někdo nechal jinému odbagrovat část nadějné lokality jen proto, aby tam kolega nic nenašel, což je věcí přirozeného rivalství a soutěže, vypráví svědkové doslova se slzami v očích. Proto není divu, že jsou pak někteří vědci velmi, velmi podezíraví k čemukoli ve svém oboru. Zde je nutné zase zachovávat mlčenlivost, jinak se už nikdy k takovým informacím znovu nedostaneme.

Když znám obě strany a vím, že obě strany jsou lidé na pravých místech, kteří jsou přímo nadšení nebo spíš posedlí sledovanými paleokulturami, je takové jednání neuvěřitelné a myslím si, že se na něm podílí především podvědomí ruku v ruce s nalháváním si, takže viník snad ani nemá tušení, že něco udělal špatně.

Tuto kapitolku bych nerad zakončil v nějakém negativním duchu, i když pro toho, kdo se chce věnovat hodnocení archeologického materiálu je znalost lidského a společenského vlivu na archeologickou práci nutná a materiály k němu ve skutečnosti s radostí vítá. Na druhé straně paleoetnolog jako nevýkopový pracovník je oproštěn od dalších negativních věcí, které archeologové sami někdy velmi neradi akceptují, jako například otevřené rivalství různých institucí k výzkumu jednotlivých lokalit. Často totiž dopředu nikdo neví, komu ten nebo ten orgán nakonec dá prostředky na výzkum a tak dané rivalství někdy vypadá jako vystřižené z 19. století, kdy probíhaly vzájemné boje o lokality v paleoetnologii mezi lovci dinosaurů v USA nebo kolem přerovských gravettienců u Mašky a Kříže. Abych nebyl obviněn z nehorázného vymýšlení si, raději zacituji Milana Kuchaříka z jeho příspěvku ,,Archeologické záchranné výzkumy v budoucnosti – koncepce pro 21. století“: ,,Bohužel občas mohou vlivem přístupu některých subjektů selhávat (např. regionální archeologické komise) při vzájemné spolupráci. Tato situace je ještě markantnější v současném nevyhlášeném vzájemném boji institucí o výzkumy. V návaznosti na předchozí se pak projevuje neexistence účinné dělby území a pravomocí.“ (Kuchařík, 2000, 19)

Určitě je takové rivalství důvodem k řadě nedorozumění a nejednomu rozhořčení, ale pro rekonstrukční paleoetnologii, která nedostává vůbec žádné prostředky na výzkum a práci a ani nemá své státní pevné pracoviště, takové problémy zní jako rajská hudba.

Zájem o jednu lokalitu ze strany více archeologických organizací vždy vzbuzoval ze strany úředníků zvědavost a zájem, což často vedlo k tomu, že prostředky na výzkum archeologickým výkopovým organizacím přišly a jak mi svého času dokladovali samotní archeologové, někdy i více archeologickým organizacím pro výzkum jedné lokality. Považoval jsem to vždy za menší ze dvou zel. Vzájemná domluva a rozdělení zájmu o lokality by mohla vést k nezájmu úředníků k financování výzkumů. Proto by byla v takovém případě, kdy by si archeologové rozdělili svá teritoria, nutná jiná, ale také účinná strategie propagace tak, aby opět oslovila i dané úředníky. Psychologové totiž právě pro oblast sociálního chování velmi dobře znají řadu negativních mechanismů, které výrazně rozdělují a znepřátelují odlišné nebo rivalizující skupiny a ačkoli se nám to může ze strany rekonstrukční paleoetnologie v zásadě jevit jako banalita, pro samotné rivalizující archeology, to může být naprosto děsivá situace, která je staví proti sobě navzájem a to se pak samozřejmě negativně přenáší i do oblastí, kde mezi sebou musí spolupracovat. Archeologové totiž vůbec nemusí mít ani potuchy o sociální psychologii a jejích mechanismech a o specifických možnostech nápravy v oblasti organizace kompetencí a práce.

Podobnou rivalitu sledujeme i kolem vyhodnocování archeologických materiálů v oblasti institucí a profesí, například v příspěvku Vladimíra Podborského ,,O studiu archeologie, archeologické metodologii, antropologických koncepcích a jiném“:

...,,Petr Květina je pro ,,teoretická zamyšlení, jež opouštějí bezpečnou půdu archeologického materiálu. Začíná se separovat vlastní archeologie od kulturní antropologie, přičemž to prvé je pokládáno za něco jednoduchého, primitivního, co má ,,špínu za nehty“ a skutečná věda začíná až tam, kde nastoupí experiment, rekonstrukce, spekulace, velkolepé myšlenkové oblouky atd.“ ,,…Jsem proti separaci archeologie a tzv. kulturní antropologie! Dobrý archeolog musí být schopen dovést svoje prameny až ke konečné fázi jejich vypovídacích schopností a k historickému, příp. historizofickému výstupu. A nebo chceme, aby jedni ,,v potu tváře“ dřeli v terénu, po večerech sepisovali nálezové zprávy a poté naservírovali připravené prameny skutečným vědcům k jejich velkomyslnému posouzení“? (Podborský, 2000, 49-52)

Čtu-li taková hřmící slova teritoriálních a profesních přestřelek, připadám si, že jsem také vinen, že nejsem archeolog a že jsem trávil dvacet let studováním fyzikální optiky a iluzivního realismu a utíkám si umazat ruce alespoň do barev… čerň kostní mi připadá dostatečně archeologická!

Ale mezi námi, archeologové měli na aplikaci Jungovy persony pár desítek let a neudělali to v celém minulém století. Čekat, že tak přece jenom někdy učiní, by bylo jenom pošetilé, svéhlavé a statisticky nereálné. Přesto se domnívám, že současní archeologové jsou ,,dobří archeologové“.

Navíc hromové věty Vladimíra Podborského hájícího význam výkopové archeologie jen potvrzují výše popsanou situace o tom, že vykopávání archeologického materiálu není rozhodně nějaká mimovolná samozřejmost, ale po čertech náročná práce, kdy snadno nějakým, byť drobným opomenutím, může materiál ztratit důležitou výpovědní hodnotu. Archeologické zpracování materiálu je základem jakékoli práce, která se má o archeologický materiál opírat a jakékoli ,,vznášení se“ mimo něj, ba dokonce v přímém rozporu s ním, je rozhodně důvodem, kdy je nutné zcela objektivně a otevřeně deklasovat takový přístup na pseudovědecký.

Ale dost tragikomedie, zpátky k boji o lokalitu. Samozřejmě, že existuje hned několik způsobů, jak v rámci organizace řízení vyřešit společně získaný přístup k lokalitě. V podstatě se jen navýšily prostředky, lidé a finance na výzkum a vcelku je možnost se radovat z dané situace, ovšem jen za předpokladu, že se podaří okamžitě a kvalifikovaně předejít negativním jevům ze strany sociálního chování, což bez specialisty na sociální chování není vůbec možné. A samozřejmě za předpokladu, že subjektivní obrazy světa kompetentních vedoucích pracovníků jsou vzájemně propojitelné a také že vše není jen projevem základního existenčního boje mezi institucionálními či pracovními strukturami, které nemají existenčně jistý koridor ve společnosti.

Zpět na hlavní stranu

Zpět do Antroparku